Psal se 2. květen 1992, když Luton vyrazil na hřiště už jasného sestupujícího Notts County. Vítězství by mu zajistilo záchranu. Jenže místo tříbodového zisku přišla další prohra a po ní 20 let temna, pokud se tak dá nazvat období, kdy tým postupně padal až do páté nejvyšší soutěže. Už tehdy měl Luton nejmenší stánek tehdejší First Division a na fotbal se chodilo okolo zahrádek řadových domků. Ta scenérie se dodnes nezměnila.
Jen už je líp. Klub dokázal překonat finanční trable, které ho stály i třicetibodový odečet, dostal se do rukou srdcařů a krůček po krůčku stoupal vzhůru. Záblesk lepších časů se objevil v roce 2009, kdy si The Hatters vybojovali účast ve finále EFL Trophy pro týmy z nižších souteží a následně ho ve Wembley i slavně vyhráli.
Postupy s českou stopou
To podstatné ale přišlo v roce 2016 ruku v ruce s angažmá velšského kouče Nathana Jonese, který tým vytáhl ze čtvrté ligy až do play off Championship. Loni boj o elitu ještě nevyšel, nyní už se zadařilo. Tým hrál opět velmi směle a skončil na třetí příčce tabulky. I když u toho už Jones nebyl (s oceněním manažera sezony druhé ligy neodolal vábení Southamptonu), fotbalovou fantazii zkompletoval další Velšan Rob Edwards.
U dvou postupů byl i český brankář Marek Štěch, celou cestu ze dna až k poslednímu postupu pamatuje jediný fotbalista. Když Pelly Ruddock Mpanzu přicházel v roce 2011 do klubu, protože tři sezony marně čekal aspoň na jediný zápas za West Ham, nemohl tušit, jak nádherná léta ho čekají. Než přišel do Lutonu, hrál chviličku jen šestou ligu za Boreham. Odměnou za věrnost a stabilní výkony mu pak nebylo jen povolání do reprezentace Konga, ale hlavně zápis do historie. Stal se prvním hráčem, který s jedním týmem vyšplhal z páté nejvyšší soutěže až do Premier League.
Kolaps kapitána
Hrát ve Wembley? To už Luton zažil a jak bylo řečeno, v roce 2009 uspěl. Ta letošní návštěva anglického fotbalového chrámu začala hororem. Když se kapitán Tom Lockyer vracel do obranné linie, zavrávoval a skácel se k zemi. Běžela teprve 12. minuta zápasu a na hrací plochu se vydali zdravotníci, aby chlapíka, který jen málokdy chybí v sestavě, transportovali do nemocnice.
Takhle si to Lockyer určitě nepředstavoval. Závěr zápasu strávil na nemocničním lůžku, napojený na přístroje, které monitorovaly jeho tep. Okolo sebe měl své blízké, oblečené do dresů Lutonu. Ten jeho zůstal ve Wembley a stal se také jedním ze symbolů vítězství.
Když pak Lockyer zveřejnil na Twitteru fotku z nemocnice, stal se z ní virální kousek. "Tom je v pořádku. Je šťastný, ale i smutný, že nemůže být se svými spoluhráči," hlásil jeho otec. Zadák Lutonu pro jistotu zůstal ještě přes noc v nemocnici, druhý den už ale s úsměvem reportoval: "Cítím se velmi dobře. Pomáhá mi, jak to kluci na hřišti zvládli!"
Za odměnu Las Vegas
V pondělí šel ve dvousettisícovém městě severně od Londýna do práce málokdo. I sám starosta Mohammad Hanif pozval obyvatele Lutonu na velkou pondělní party, která začala už před 11 hodinou dopoledne, aby pak mohlo plné náměstí St. George’s Square přivítat své hrdiny v otevřeném autobusu. Fotbalový tým za odměnu následně dostal od vedení výlet do Las Vegas. Odlétá se ve čtvrtek!
Až skončí křepčení, Gary Sweet opět ponoří hlavu do regulí Premier League. Výkonný ředitel Lutonu už ví, že stánek na Kenilworth Road se během 11 týdnů bude muset alespoň trochu změnit, aby vyhovoval potřebám elitní ligy. Přestavba čeká legendární tribunu Bobbers Stand, na které vyrostou VIP boxy, bude potřeba vyměnit také osvětlení a vybudovat pozice pro 50 kamerových míst. Rekonstrukce stadionu, který je obklopen řadovými domky, se odhaduje na 10 milionů liber (275 milionů korun). Sweet se toho ale nebojí: "Nestěžujeme si, pokud to má někdo dokázat, tak to budeme my."
Stařičký stadion
Sweet pak v nadsázce dodává, že se už moc těší, až Erling Haaland bude muset projít na stadion oprýskanými dveřmi pro hostující týmy.
Řada fajnšmekrů si návrat "The Hatters" nemůže vynachválit. Na anglický fotbal znovu dýchne kousek historie, starých stánků už zůstalo pomálu. Vždyť i Craven Cottage, jeden z posledních stadionů někdejšího střihu, kde má domov Fulham, působí oproti Kenilworth Road supermoderně.
Hráči tuší, že právě jejich domácí prostředí může být pro Luton výhodou: "Nemyslím, že by k nám někdo jezdil rád. Už když jsme loni hráli s Chelsea v FA Cupu, asi si to moc neužili. Ale pro nás je to domov a my ho milujeme," usmívá se obránce Amari’i Bell.
"Pokud někdo přijede a nebude ve správném rozpoložení, asi se bude těšit, až to skončí. Mám pocit, že přesně tak to měl Sunderland. Fanoušci jsou tak blízko, až je to nepříjemné. My toho umíme využít," dodal Bell při vzpomínce na vítěznou bitvu v semifinále play off. Stánek sice pojme jen 10 356 diváků, ti ale i tak umějí udělat peklo.
Za to, co Luton Town dokázal, se sluší smeknout klobouky. A že jich na tribunách bude. Klub, který vyznává oranžovou a modrou klubovou barvu, má slamáček se stuhou ve znaku jako připomínku toho, jak je město hrdé na kloboučnický průmysl. Však i slavný klobouk Jacka Sparrowa, nejslavnějšího z Pirátů v Karibiku, který nosil Johnny Depp, se vyráběl v Lutonu.