Jaký byl ten právě končící rok? Asi se dá rozdělit na dobu před zraněním a po něm, že?
"Je to pravda, kvůli zranění jsem promarodil skoro půlku sezony. Teď jen doufám, že už je to všechno minulost. Na konci podzimu jsem stihl něco odehrát, jsem za to rád, byly i nějaké góly, ale sám cítím, že byla vidět ta dlouhá pauza, kdy jsem nemohl trénovat s míčem."
Bylo to vaše první vážnější zranění. Jak jste ho snášel?
"Zatím to bylo moje nejtěžší období v kariéře. S míčem jsem nemohl dělat nic. Jediné plus snad bylo to, že to všechno přišlo v létě. Kdyby to bylo v zimě, kdy je šero a brzy tma, to by na člověka padalo daleko víc."
Jste velkým obdivovatelem Cristiana Ronalda. Je o vás známé, že si v tréninku rád přidáváte. Nenakládal jste si toho na sebe moc?
"Uvědomil jsem si hodně věcí. Například že nemůžu dělat věci slepě, člověk by měl poslouchat své tělo. Musí rozpoznat takovou tu zdravou bolest, která k dřině patří. A pak přijde stav, kdy je člověk unavený a ani z pohledu psychiky to není ono. Pak se musí věci řešit jinak. A někdy toho zkrátka asi bylo hodně."
Doba léčení byla dlouhá, popište čtenářům, co vám vlastně bylo.
"Měl jsem zánět stydké kosti. Na tu se upíná hodně svalů a byl jsem kvůli tomu vlastně pět měsíců bez zápasu. Bohužel se s tímhle potýká čím dál více hráčů. Hlavně ve fotbale a hokeji. Nejtěžší na tom je asi přijmout fakt, že nevíte, jak dlouho ten problém potrvá. U někoho se to spraví po měsíci, mě to trápilo pět měsíců a někoho se to drží klidně roky. Není také jasně dané, co při léčení pomáhá. Když si zlomíte ruku nebo nohu, víte, že za pár měsíců jste zpátky. V tom bylo tohle zranění daleko těžší."
Počítám, že váš obdiv k Ronaldovi se ale nezměnil…
"Vždycky jsem si v přípravě přidával, dělal jsem toho víc než ostatní. Pět tréninkových fází, jako má Ronaldo, je ale vážně moc. On je jedinečný, zrovna nedávno jsem viděl nějaké jeho fotky, je na sebe tvrdý, vypadá skvěle. Do nějakého srovnávání s ním bych se nepouštěl, k tomu je opravdu hodně daleko. Jen můžu zopakovat, že se budu tvrdě připravovat, ale budu také poslouchat své tělo."
Chyběl jste nejen na klubové scéně, ale přišel jste i o MS hráčů do 17 let. Bolelo to hodně?
"Bolelo to moc. Těšil jsem se na šampionát od chvíle, co jsme se tam dostali. Osud rozhodl jinak, snad přijde jiná podobná výzva. Na zápasy jsem se samozřejmě díval a přiznávám, že jsem klukům trošku záviděl."
Když se vrátíme do Německa a k angažmá v Hoffenheimu. Jste v cizině stále s maminkou? Jak se vám na zahraniční štaci žije?
"Jsem tu už rok a půl, s mámou jsem dál, pořád mi ještě není osmnáct. Nicméně to se po dovršení plnoletosti bude měnit. Co se týče života v Německu, tak to není velký rozdíl. Mám to kousek domů, žijeme vlastně skoro na vesnici, všechno je v pohodě."
Využil jste dobu bez fotbalu tak, že jste se ještě víc soustředil na studium?
"Využil, ale zase o tolik víc volného času jsem neměl. Bylo tam hodně rehabilitace, k tomu přidejte kognitivní tréninky, kdy vlastně tělo nepotřebujete, ale pracujete s hlavou. Zaměřoval jsem se v přípravě jiným směrem."
V podcastu Livesport Daily jste před pár měsíci zmiňoval, že jste nebyl v kontaktu s českou enklávou, která v Hoffenheimu je. Už jste to stihl napravit a třeba jako slávista zašel za Vladimírem Coufalem, který do klubu přišel?
"Moje rehabilitace probíhala nedaleko centra, kde se připravuje áčko, takže jsme na sebe narazili. Rozhovor jsem ale musel začít já. Myslím, že byl překvapený, když jsem na něj spustil česky. Nečekal to." (směje se)
Podcast s Kryštofem Čížkem
Naposledy jste také skromně říkal, že do tréninku s áčkem máte daleko. Co třeba v příštím roce? Je to přání, nebo spíš sen?
"Kdyby se to povedlo a já bych se tam dostal, nebo třeba do béčka, byl by to další krok a splněný sen. Každopádně jdeme postupnými kroky, vše v úzké kooperaci s klubem i lidmi ze SPORT INVESTu. Fotbalové sny mám, ale vede k nim hlavně každodenní práce."
Český fotbal také sní o účasti na MS. Co třeba jako odměna za všechno, co jste teď kvůli zranění oželel, zaletět si do Ameriky?
"Věřím, že tam Česko může postoupit, ale lehké to nebude. Do Ameriky se asi nepodívám, budu makat v přípravě."
Dobře, tak co současnost. Byly Vánoce, čím jste si udělal radost?
"Strávil jsem je doma s rodinou. Chtěl jsem si to užít po téhle těžké půlce sezony. Jedno přání jsem letos měl, červenou lampu. Měla by v zimě pomáhat s regenerací těla, člověk by pak měl mít víc energie. To je dárek, který mi udělal radost."
Dokážete o Vánocích pustit fotbal z hlavy?
"Pauza trvá tři týdny a první týden jsme měli úplné volno. Dalších čtrnáct dní už se zase musím chystat. Pro mě je hlavní, abych zůstal zdravý. Budu hlídat, jak se cítím. Věřím, že už to bude v pořádku a rok 2026 bude fotbalově lepší."
Mimochodem, před Slavií jste působil v pražském Tempu, odkud se do velkého fotbalu odrazili i Antonín Kinský a Martin Vitík. Vy jste tam ale původně šel hrát tenis, že?
"K tomu se váže příhoda, kterou moc rád vyprávím, jak mě tam maminka našla, jak visím na plotě a upřeně sleduji fotbal. Tak mě na něj přihlásila a celé to začalo. (směje se) Vnímám to tak, že Tempo bylo ideální klub na začátek. Kluky nechají hrát. Delší dobu jsem tam teď nebyl, ale informace mám, kamarád hrál za devatenáctku. To, že klubem prošli další kluci, kteří teď jsou v Anglii nebo Itálii, svědčí o tom, že to dělají dobře."