Po krachu v baráži s Bosnou skončil vedle Gattusa i šéf svazu. Ten nový jmenoval slovutného Paola Maldiniho jako technického ředitele asociace a pověřil ho výběrem nového kouče. Společně s brazilským pobočníkem Leonardem, další bývalou hvězdou AC Milán vydrželi pouhých 16 dní (!), než v pondělí znechuceně své úsilí vzdali. "Situace kolem národního týmu hraničí s absurditou," podotýká redaktor italské redakce Livesport Zpráv Raffaele Riverso.
Tohle nebude jako setřít zaprášenou podlahu. Kořeny problému totiž sahají hluboko. Až do konce 80. let minulého století, kdy se Italové jako první pustili ve větším do nákupu cizinců. Začali prvotřídními jmény, šířka záběru do zahraničí se nicméně zvětšovala. A jestliže v sezoně 1997/98 odehráli Italové v Serii A 71,6 % všech minut, v minulém ročníku tohle číslo spadlo na pouhých 30,7 %!
Po triumfu na mistrovství světa 2006 (jímž se čtyřmi zlaty zaostávali jen za Brazílii), byl podíl hráčů z Apeninského poloostrova na odehraném čase v elitních pěti ligách 15,9 %, nyní to bylo už jen 7,4 %. A Serie A z nich je jedinou soutěží, která neměla zastoupení v kádru španělských mistrů světa. V roce 2006 tvořili tým šampionů čistě hráči z italské ligy. Všech 23 jich tam mělo působiště. Jenže leccos se změnilo.
Cesare Prandelli, trenér posledního azurového národního mužstva, jež se probojovalo v roce 2014 mezi světovou elitu, kritizoval způsob, jakým jsou v Itálii vedeni mladí hráči. Podle něj v nich koučové dusí spontánnost. "Kdybychom měli před 10 lety takové štěstí a dostali do ruky talent jako Lamine Yamal, naši trenéři by mu sebrali radost ze hry," prohlásil loni. Svaz jej poté zapojil do programu, který by měl chuť v dětech naopak podporovat.
A zastavit slábnoucí příliv Italů do vlastní nejvyšší soutěže. Stavitelé reprezentace tak mají stále méně na výběr, jak tým poskládat. Což pochopitelně znamená i pokles kvality. Problém italského fotbalu tak neodstraní nový kouč či změna herního stylu. Někteří současní reprezentanti ani nemají ve svých klubech jisté místo v základní sestavě.
Kluby ze Serie A zcela vyhořely v minulé pohárové sezoně. Žádný se nedostal v Lize mistrů mezi nejlepších osm (svého zástupce tam měly ostatní čtyři soutěže z evropské velké pětky), do šestnáctifinále proklouzla jen Atalanta, kterou ničivě ukončil Bayern (6:1 venku, 4:1 doma). V Evropské lize došla nejdál Boloňa, než ji ve čtvrtfinále vypráskala Aston Villa (3:1 venku, 4:0 doma). V Konferenční lize zastavila Fiorentina taktéž ve stejné fázi.
Fiasko. Mimochodem, aby italský zástupce chyběl mezi 16 nejlepšími týmy Ligy mistrů, se naposledy přihodilo před necelými 40 lety. V sezoně 1987/88, tedy na začátku vlny nákupní horečky cizinců, jež spláchla italský fotbal ze špičky. Země, vždycky oplývající skvělými forvardy jako Rossi, Baggio, Del Piero či Totti, dnes marně hledá jejich nástupce.
Tak schválně, vybavíte si okamžitě nějakého italského útočníka? Jde to ztuha… Zvlášť, pokud bychom hledali někoho z nové generace. Insigne s Immobilem už minuli metu 35 let a dohrávají kariéru v zapomnění. Chiesa v Liverpoolu sbírá minuty jako vzácné známky, v minulé sezoně dal v Premier League pouhé dva góly. Naturalizovaný Argentinec Retegui, nejčastěji nasazovaný v kvalifikaci o MS, kope v Saúdské Arábii. A Raspadori zcela vyhořel v Atlétiku Madrid a po roce je zpět v Atalantě.
Někdo do 25 let? Nejlepším italským střelcem v uplynulém ročníku Serie A, jenž splňuje toto karitérium, byl se sedmi trefami Francesco Pio Esposito (celkově 25. místo), talent z Interu Milán. Nezní to jako úplná spása, avšak není to ani propadák. Ostatně výrazně na sebe upozornil ve dvou červnových přípravných duelech Itálie, v nichž se ujal týmu dočasný kouč Silvio Baldini. Ten zároveň vede jednadvacítku a podle toho vypadala nominace na tato utkání. Byl v ní jediný hráč starší 22 let – gólman Gianluigi Donnarumma!
A jen tři další měli na kontě start v dospělém áčku. Proti Lucembursku vyběhla do utkání nejmladší základní jedenáctka Italů od roku 1912. Tehdy byl v duelu s Rakouskem věkový průměr ještě o 46 dní nižší (21 let a 308 dní). A třebaže druhý z italských soupeřů pár dní nato brblal, Řekové s neprověřenými mladíky prohráli 0:1, a to ještě měli závěrečných 20 minut převahu po červené kartě. Jediný gól utkání dal zmíněný Esposito, stejně jako proti Lucembursku…
Pro Italy se tak možná nabízí elegantní řešení – ukončit komplikované hledání a ponechat Baldiniho ve funkci. Byla by to podobná strategie, jakou zvolili před nedávnem Španělé s Luisem de la Fuentesem. A jak náramně jim funguje…