Na první dojem se zdá, že se Biličovi zdrženlivost vyplatila. Česko si před časem vyhlédlo muže, který už jednou vedl jednu z evropských reprezentací ke čtvrtfinále mistrovství Evropy, má zkušenosti z Anglie, Turecka, Ruska, Číny i Saúdské Arábie. Místo české lavičky ale nakonec dostal tu chorvatskou. Po 14 letech se vrátil tam, kde jeho trenérská kariéra na nejvyšší mezinárodní úrovni začala.
A čeká ho úkol, který je možná ještě složitější než v roce 2006. Tehdy přebíral tým plný talentu. Dnes přebírá reprezentaci, která si za poslední dekádu zvykla na výsledky, o nichž se před Biličovou první érou Chorvatům ani nesnilo.
Od bronzu z Francie k trenérské lavičce
Bilič není muž, který by se na fotbalovou mapu dostal až jako trenér, je na ní takřka celý svůj život. Narodil se ve Splitu a v dresu Hajduku se prosadil jako obránce, později působil v německém Karlsruhe a v Anglii hrál za West Ham a Everton. V době svého působení v zahraničí patřil mezi nejvýraznější tváře chorvatského fotbalu, což mu už při prvním trenérském angažmá u národního týmu zajistilo nebývalou popularitu.
Za chorvatskou reprezentaci nastoupil v letech 1992 až 1999 ke 44 zápasům a vstřelil tři góly. Byl součástí mužstva na Euru 1996 i na mistrovství světa 1998, kde Chorvatsko při své historicky první účasti na světovém šampionátu jako samostatná země získalo bronzové medaile.
Po konci hráčské kariéry se velmi rychle pustil do trenéřiny. Krátce vedl Hajduk, následně převzal chorvatskou jednadvacítku a právě od ní vedla cesta k seniorské reprezentaci. V roce 2006, ve svých 37 letech, se stal jejím hlavním trenérem. A k dispozici měl velká jména.
První zlatá generace bez velkého úspěchu
Chorvatsko tehdy disponovalo mimořádně silnou sestavou. V týmu byli Darijo Srna, Robert Kovač, Niko Kranjčar, Josip Šimunič, Ivica Olič, Eduardo da Silva a také teprve dvacetiletý Luka Modrič. Bilič navíc nebyl trenérem, který by se bál mladým hráčům otevřít dveře.
Nejlépe to ukázalo Euro 2008. Chorvaté prošli skupinou bez porážky a porazili mimo jiné Německo. Ve čtvrtfinále pak narazili na Turecko. Po bezbrankových 119 minutách se dostali do vedení, jenže Turci v nastaveném čase vyrovnali a následně zvládli penaltový rozstřel. Chorvatsko tak skončilo mezi nejlepší osmičkou. Biličův tým přitom na turnaji v základní hrací době ani jednou neprohrál.
Právě na první velké mezinárodní akci se ukázala Biličova flexibilita. Nebyl posedlý jedním systémem. Chorvaté běžně nastupovali ve 4-4-2, ale proti Německu přešli na rozestavení s pěti záložníky a výrazně zahustili střed hřiště. Rodák ze Splitu už tehdy mluvil o tom, že nechce být svázán jediným rozestavením a že je ochoten měnit systém podle soupeře.
Jenže nadějný začátek nakonec vůbec nepřinesl šťastný konec. Na mistrovství světa 2010 se Chorvaté vůbec nedostali. V kvalifikaci skončili třetí za Anglií a Ukrajinou. O dva roky později sice znovu postoupili na Euro, ale v Polsku a na Ukrajině se loučili už ve skupině, kde narazili na Španělsko a Itálii. Bilič po turnaji odešel. Jeho bilance je přesto působivá. Ze všech dlouhodobých chorvatských trenérů má nejvyšší podíl vyhraných zápasů a překonává v této statistice i veleúspěšného Daliče.
Daličových devět let změnilo vše
Po Biličovi přišel Igor Štimac, následně Niko Kovač, krátce Ante Čačič a v říjnu 2017 Zlatko Dalič. A právě jeho éra způsobila, že dnes se na každého chorvatského trenéra bude nahlížet trochu jinak.
Dalič vedl reprezentaci téměř devět let a během svého působení ji dostal na všechny velké turnaje, na které mohla jeho generace dosáhnout. Na mistrovství světa 2018 dovedl Chorvatsko až do finále, o čtyři roky později v Kataru získal bronz. V roce 2023 pak Chorvati hráli finále Ligy národů.
Dalič tak odešel jako historicky nejúspěšnější a nejdéle sloužící trenér chorvatské reprezentace. Po devíti letech navíc nebylo snadné najít člověka, který by jeho odkaz dokázal převzít a čelit obrovským očekáváním.
Volba nakonec padla právě na Biliče. Je v tom určitá symbolika. Muž, který vychoval nebo uvedl do velkého reprezentačního fotbalu část generace kolem Modriče, se vrací k mužstvu, jehož kapitánem je stále právě zkušený jednačtyřicetiletý středopolař.
I díky tomu se světovými soutěžemi ošlehaný trenér nevrací do zcela neznámé kabiny. Modrič byl v Biličově prvním týmu mladým talentem Dinama Záhřeb. Dnes je kapitánem, držitelem Zlatého míče z roku 2018 a hráčem s více než dvěma sty reprezentačními starty. Druhou známou tváří je Ivan Perišič, který přišel do národního týmu až během Biličovy poslední sezony a postupně se stal jedním z nejdůležitějších chorvatských hráčů úspěšné poslední dekády. Oba figurují také v současné nominaci pro zápasy Ligy národů.
Čtrnáct let na cestách
Po rozvázání spolupráce s chorvatskou reprezentací v roce 2012 Bilič z trenérského trhu nezmizel. Naopak se vydal na dlouhou cestu klubovým fotbalem.
Nejprve vedl Lokomotiv Moskva, potom turecký Besiktas a v roce 2015 zamířil do West Hamu, tedy klubu, za který sám jako hráč nastupoval. Po Anglii následovala angažmá v saúdskoarabském Al Ittihadu, West Bromwichi Albion, čínském Beijing Guoan, Watfordu a naposledy v Al Fatehu v Saúdské Arábii. Z něj odešel v srpnu 2024 a až do návratu k chorvatské reprezentaci zůstal bez angažmá.
Za celou dobu nedosáhl na jedinou trofej a jeho největším úspěchem tak je postup s WBA do Premier League v roce 2020. Na předměstí Birminghamu často používal rozestavení 4-2-3-1, pracoval s rotací sestavy a podle soupeře měnil konkrétní úkoly hráčů.
Už v Chorvatsku přitom prokazoval značnou taktickou flexibilitu. "Formace pomalu umírají. Je stále těžší popsat pohyb hráčů jen čísly jednotlivých řad. Mnohem důležitější je plynulost hry. Organizace a automatismy jsou základem všeho, ale samozřejmě bez pevného systému je improvizace jen anarchií," řekl už v roce 2012 pro britský deník The Guardian.
Právě individuální přístup ke kvalitám svých svěřenců bude jeden z bodů ke sledování i nyní.
Co čekat od Chorvatska?
Současnou Biličovu reprezentaci zatím nelze hodnotit, ale i po dlouhém čtyřzápasovém srazu je třeba počítat s tím, že začíná zcela nová éra. Trenér dostal tým po Daličově odchodu a jeho první nominace ukazuje na kombinaci zkušenosti a nastupující generace. Vedle Modriče, Perišiče, Kovačiče, Kramariče či Budimira jsou v ní například Joško Gvardiol, Luka Vuškovič, Martin Baturina, Luka Sučič nebo Petar Sučič.
Od Biliče se tak dá čekat nečekané. Nikdy nebyl trenérem, který by soupeři předem prozradil, jak přesně bude jeho tým vypadat. Chorvatsko může měnit rozestavení podle toho, zda potřebuje kontrolovat střed hřiště, nebo naopak využít kreativitu svých záložníků. Jeho první chorvatské působení ukázalo, že se nebál nasadit několik ofenzivně laděných hráčů současně a hledat cestu, jak dostat technicky vybavené mužstvo do nebezpečných prostor.
Zároveň by ale bylo předčasné očekávat, že se v Praze objeví přesná kopie Chorvatska z Eura 2008. Přesto vzhledem ke kvalitativním rozdílům obou reprezentací můžeme očekávat ofenzivní sestavu, se kterou bude mít česká obrana velké problémy.
Zatím je však rozhodně víc otázek než odpovědí. Od Biličova odchodu od reprezentace uplynulo 14 let, během kterých vystřídal osm klubových angažmá. Stejně jako se změnil on, změnil se i chorvatský fotbal. A především se změnila očekávání.
Když Bilič v roce 2006 přebíral reprezentaci, bylo čtvrtfinále mistrovství Evropy velmi dobrým výsledkem. Když v roce 2026 přebírá tým po Daličovi, přichází k reprezentaci, která během předchozích devíti let získala dvě světové medaile a stříbro v Lize národů. Chorvatský fotbal si zvykl, že může porážet velké soupeře a hrát o medaile.
Nevrací se proto jen na známou lavičku. Vrací se do země, jejíž reprezentaci pomáhal před dvěma desetiletími formovat, ale také do prostředí, které se mezitím posunulo dál.
A první kapitola jeho druhého chorvatského příběhu se začne psát v Praze. Proti týmu, jehož nabídku jen před pár měsíci odmítl.
Česko – Chorvatsko (sobota 20:45 + audiokomentář)
Dostávejte zprávy o oblíbených týmech a hráčích
Přestupy, ohlasy, rozhovory: Zapněte si notifikace na články k oblíbeným hráčům a týmům.
