Odchod Miroslava Koubka z postu reprezentačního trenéra vnímám jako pozitivní krok pro celý český fotbal, byť se mi samozřejmě nelíbí, v jakých kulisách se odehrál a jak probíhala komunikace reprezentace.
Ta v posledních letech opravdu není na vysoké úrovni a tímto se rozhodně nezlepšila, spíš zapříčinila, aby lidé dál nevěřícně kroutili hlavou. Obzvlášť ti, kteří věnovali cestě do dějiště obrovské úsilí a finanční prostředky.
Sám jsem po MS upřímně další potenciál ve spolupráci s trenérem neviděl. Průběh šampionátu pro nás opravdu dobrý nebyl a neviděl jsem v něm ani náznaky toho, že se by se do budoucna mohlo něco změnit.
Pro mě, a nejspíš i celý fotbalový národ, je ale dalším zklamáním výkon Pavla Nedvěda. Všichni jsme volali po tom, aby se této role ujal někdo, kdo má renomé, kontakty a ideálně i reprezentační minulost. Přicházel navíc s tím, že manažerskou roli měl i v Juventusu, tudíž mohl člověk doufat, že máme konečně člověka na správném místě.
O to větší zklamání dnes prožíváme. Z nepřesvědčivých rozhovorů, absence upřímné sebereflexe a sebekritiky. Když vidím, jak k sobě přistoupili Němci, ať už Julian Nagelsmann či Rudi Völler, je to zase jednou zcela jiný svět.
Nagelsmann rovnou přímo řekl, že pokud to bude potřeba, je připravený odstoupit. Takovým přístupem člověk alespoň ukáže hrdost a pokoru. To mi u Česka chybělo. Trenér Koubek skončil i bez toho.
Čeká nás náročný program v Lize národů a musí se najít člověk, který se napojí na hráče, vytvoří fungující prostředí a zároveň postaví nové mužstvo. Někteří kluci skončili a je k zamyšlení, zda pokračovat se všemi, kteří byli v týmu dosud.
Když odhlédnu od finanční stránky, zastávám pohled, že nejlepší volbou na trenérskou pozici by byl cizinec. Člověk, který nebude zatížený českým myšlením, nemá vazby na hráče, kluby či agenty. Někdo, kdo přijde a bude chtít českou reprezentaci posunout, ukázat týmu nový směr, změnit klima. Upřímně si myslím, že to s českým trenérem v současnosti tak lehce nepůjde.
Smutným faktem ale nejspíš bude, že podle různých spekulací nemá česká reprezentace dostatečný rozpočet na to, aby si nějakého zajímavého zahraničního kouče mohla dovolit. Už dopředu je limitovaná hledat v nižší cenové kategorii.
Vhodní kandidáti by se přitom našli. Když jsem se zamýšlel, zda bych z vlastní zkušenosti věděl o někom, kdo by mi k národnímu týmu pasoval, pár jmen jsem dohromady dal.
Kdo by mi dával obrovský smysl, je Jess Thorup. Dán, na kterého mám ty nejlepší reference. Pochází z Kodaně, kde trénoval, prošel bundesligovým Augsburgem, belgickým Gentem, dánským Midtjyllandem, tamní reprezentací do 21 let i dvacítkou. Dvakrát vyhrál dánskou ligu a má i trofej z Egypta, kde nyní působil v Al Ahly.
V Augsburgu si rychle získal kabinu, by silný v komunikaci k médiím a dá se o něm říct, že byl s týmem úspěšný. Klub ho sice nakonec vyměnil za Sandra Wagnera, který tu byl považován za velký trenérský talent a jeho získání se bralo za šanci, kterou je třeba chytit za pačesy. Jeho angažmá se ale nepovedlo a dnes je klub kritizovaný za to, že se kvůli němu zbavil tak úspěšného trenéra, jakým je Thorup.
Ten je ale i díky tomu dnes volný. Osobně by mi to přišlo jako zajímavá a ambiciózní volba. Obzvlášť, když máme v Česku s trenéry z Dánska či Skandinávie vesměs pozitivní zkušenost. Otázka je jeho dostupnost a zda by ho práce u reprezentace lákala.
Pokud bych měl přijít s někým, kdo by splňoval status "větších jmen", na čemž vedení českého fotbalu v minulosti bazírovalo, řekl bych Kasper Hjulmand a Slaven Bilič. Oba v minulosti u národních týmů Dánska a Chorvatska prokázali, že v takovém nastavení umí pracovat. Sám si ale nejsem jistý, že by to pro nás byl ideální krok.
My musíme najít trenéra pro menší revoluci, postavení nového týmu, vštípení čerstvých myšlenek. Reputace by teď měla jít stranou. Kluci v nároďáku nepotřebují jméno, ale někoho, kdo je přesvědčí, nadchne, jehož fotbal jim bude dávat smysl a na srazy budou jezdit s radostí a ne s pocitem, že míří do toxického prostředí.
Neváhal bych ani oslovit Briana Priskeho, zda by neměl nějaké doporučení. Tomáš Rosický má určitě spoustu jmen, se kterými byl v minulosti ve styku kvůli Spartě.
Říkám si, že právě kluci jako Rosický, Petr Čech, Milan Baroš či Marek Jankulovski musí mít takové kontakty, že by bylo divné, kdyby sami někoho nedoporučili. Jenže český fotbal a jeho legendy už nyní nefungují tak, jako tomu bývalo v minulosti. Nevidím tu snahu dát hlavy dohromady a najít řešení.
Přitom je to přesně ta odpověď, která se nabízí. Aby hráči, kteří udělali úspěšné kariéry ve velkých klubech, začali sdílet své know-how a kontakty a český fotbal z toho mohl profitovat. A oni by možná i chtěli. U nás ale radši točíme malý český rybníček a požádat o radu někoho úspěšnějšího je často nad naše ego.
Jisté je to, že převzít český nároďák bude momentálně obrovská výzva pro kohokoliv. Ať už z pohledu losu Ligy národů, aktuálního stavu týmu či náladě ve společnosti. Kdyby ale přišel někdo, kdo dokáže Česko posunout, nebo alespoň přinést zlepšení, zvedne kredit i sám sobě.
V posledních letech jsme totiž díru do světa zrovna neudělali. A pokud do něj chceme dál fotbalově patřit, musíme se mu také nebát otevřít. Jsem přesvědčený, že u nás řešení nenajdeme.
