Od vašeho ukončení kariéry uplynulo sedm let. Čemu se Gábor Király v současnosti věnuje?
"Před třiadvaceti lety jsem začal budovat sportovní centrum a každý rok ho rozvíjíme. Dnes máme sedm fotbalových hřišť, čtyřhvězdičkový hotel, konferenční místnosti a rehabilitační centrum s dvanácti lékaři. Máme vlastní sportovní klub se čtyřmi sty dětmi a v areálu pracuje sedmdesát lidí. Jsem prezidentem i majitelem, takže mám na starosti strategii, strukturu, zkrátka všechno. Náš první tým poprvé v historii postoupil do třetí ligy, což je nejvyšší úroveň, které jsme chtěli dosáhnout. To byl náš sen. Máme také mládežnické výběry od školek, pětiletých dětí až po dospělé. Je to rodinné tréninkové centrum, které každoročně rozvíjíme."
Kariéru jste ukončil ve věku 43 let, což je na fotbalistu slušný počin.
"Začínal jsem v sedmnácti letech prvním profesionálním zápasem a skončil ve třiačtyřiceti. Během šestadvaceti let jsem odehrál 882 profesionálních zápasů. Hodně akce, gólů, pozitivních i negativních zážitků, ale jsem prostě šťastný, že jsem mohl být součástí fotbalového světa. Každý rok, každý klub byl skvělou zkušeností a všechno jsem si užíval. Když jsem začínal, mým snem bylo, že až skončím, chci mít pocit, že jsem ze sebe dostal maximum. To se mi povedlo, protože ve fotbale už pro mě nic nezůstalo. Dělal jsem chyby, předvedl jsem skvělé zákroky, s národním týmem jsem se dostal na ME 2016, chytal jsem v Bundeslize i Premier League. Všechno, co jsem chtěl, jsem zažil a zkušenosti využívám do budoucna, abych ukázal lidem, kam se mohou dostat."
Musíme se zeptat na věc, která je s vámi nejvíc spojována – tepláky. Je pravda, že jste je začal nosit náhodou, protože někdo v klubu zapomněl vyprat vaše šortky?
"Nejen moje, ale všech! Pračka nefungovala, takže nebylo vypráno. Druhý den byl zápas nejvyšší ligy v Maďarsku a musel jsem nastoupit v šedých teplácích. Vyhráli jsme. V té době jsme byli v sestupovém pásmu a uspěli jsme. Po tom zápase už bylo všechno zase čisté, takže jsem se vrátil k černým šortkám. Ale pamatoval jsem si, že v šedých teplácích jsme vyhráli, tak jsem si je oblékl znovu a opět jsme zvítězili. Posunuli jsme se do středu tabulky, kolem osmého nebo desátého místa. Řekl jsem si, že tyhle šedé tepláky nosí štěstí, a od té doby je nosím pořád. To je celý příběh."
Stalo se někdy, že vám trenér nebo rozhodčí přikázal, že musíte nosit klasické šortky, nebo to nikdo neřešil?
"Někteří se o to pokusili. Klub mě podepsal a pak řekli: Gábore, nechceme ty šedé tepláky. A já jsem řekl: Podepsali jste mě, vzali jste mě s dlouhými tepláky a musím chytat v dlouhých teplácích. Samozřejmě, byly i vtipy, ale trénoval jsem v nich každý den, takže to nebylo nic jiného. Používal jsem je i na trénincích."
Když se nějaká výstroj stane vaší značkou, jako u vás tepláky nebo u Petra Čecha helma, berete to s nadhledem, nebo vás po letech otázky už obtěžují?
"To je velmi zajímavý dotaz. Vždycky jsem je používal jen pro práci, hrál jsem šestadvacet let profesionálně, z toho třiadvacet v šedých teplácích. Ale lidé se mě ptali: Můžu dostat šedé tepláky na Vánoce? Řekl jsem ano a každý rok je chtělo víc a víc lidí, jen jako suvenýr. Později jsem si řekl, že bychom možná po kariéře mohli vybudovat značku, když o to byl takový zájem. I dnes vyrábíme šedé tepláky a lidé si je u nás objednávají. Je to zábava, dobrý příběh. Během kariéry ale pro mě byly šedé tepláky totéž jako kopačky, rukavice nebo míč. Používal jsem je pro práci, ne pro efekt."
Hrál jste více než dvě desetiletí. Jak se podle vás brankářský post vyvíjel od vašich nejlepších let po dnešní špičku?
"Vyvíjí se neustále. Každý rok jsou brankáři rychlejší, silnější, dynamičtější. Ale u gólů vždy rozhoduje to samé – jestli chytíte míč nebo ne, jestli jste ve správné pozici nebo ne. Hodně se změnilo, ale mám pocit, že dnes už se neklade důraz na správné postavení a pohyb. Soustředí se na velké zákroky, které dobře vypadají před kamerami. Analýza je dnes mnohem detailnější, ale ne vždy jde o správný způsob, a to mi v moderním fotbale chybí. Vidíte brankáře, jak se vrhají za brankovou čáru nebo dozadu, místo aby šli dopředu a útočili na míč."
Tradice se vždy vrátí
Pojďme k vaší kariéře. Zaujal jste fanoušky v bundesligové Hertě. Karl-Heinz Rummenigge jednou v televizi řekl, že jste byl na čáře lepší než Oliver Kahn, a odehrál jste skvělý zápas na San Siru proti AC Milán v premiérové sezoně Herthy v Lize mistrů. Jak vzpomínáte na ta přelomová léta v Berlíně?
"Byla to skvělá zkušenost, ale byl jsem velmi mladý a bez velkých zkušeností. Hodně jsem se naučil a všechno šlo velmi rychle. Hrál jsem v maďarské lize, pak najednou v Bundeslize. V prvním roce jsme se zachránili, ve druhém jsme skončili třetí a postoupili do Ligy mistrů. Na začátku třetího roku jsem už hrál proti velkým hvězdám – Bergkamp, Del Piero, Rivaldo... To všechno za tři roky, bylo to velmi rychlé! Chybí mi ta doba, protože jsem mohl hrát proti velkým hvězdám, osobnostem, které dnes ve fotbale už tak často nevidíte. Byla to skvělá zkušenost."
Co říkáte na současnou situaci Herthy, která sestoupila do 2. Bundesligy? Nepřijde vám zvláštní, že tak velký klub z hlavního města není v nejvyšší soutěži?
"Hertha je stále v Berlíně číslem jedna, nezáleží na tom, v jaké lize hraje. Vím, že Union je momentálně v první lize, ale Hertha je větší klub s velkou historií a musí se vrátit zpět. Mnoho tradičních klubů hrálo druhou, třetí, dokonce čtvrtou ligu, ale tradice se vždy vrátí. To je nejdůležitější. Malé kluby někdy postoupí a pár let se drží nahoře, ale vždy spadnou dolů. Tradice zůstává."
V roce 2001 se objevily zprávy, že o vás měl zájem Arsenal a Hertha vás ocenila na 7,5 milionu eur. Jak blízko byl tento přestup?
"Kluby o přestupu jednaly, ale netušil jsem, o čem se baví. Měl jsem hodně možností. Mluvil jsem s Kevinem Keeganem, když byl v Manchesteru City, s Baresim o AC Milán, s Trapattonim o Fiorentině a Gianluca Vialli byl tehdy trenérem Chelsea. Hráli jsme Ligu mistrů a Hertha byla mezi nejlepšími šestnácti kluby. Přirozeně byl o nás zájem. V Berlíně jsem se ale vždy cítil dobře. Byla to dobrá příležitost, nakonec se kluby na přestupu nedohodly."
Palace je stavěný na dlouhodobý úspěch
Nakonec jste zamířil do Crystal Palace, kde jste vytvořil dvojici s Julianem Speronim. Oba jste se stali legendami klubu. Jaký s ním máte vztah?
"Julian je skvělý člověk a výborný brankář. Do Crystal Palace jsme přišli spolu. Po třech letech jsem odešel, Julian v klubu zůstal asi patnáct let. Stále jsme v kontaktu, stejně jako s lidmi z mnoha mých klubů. Vždy, když jsem hrál za nějaký klub, dal jsem do toho všechno – práci, sílu, čas... Rád vzpomínám na dobré časy a udržuji kontakty s lidmi z té doby."
Je z pohledu brankáře lepší mít jasnou pozici jedničky, nebo je lepší situace, jakou jste měl se Speronim, když jste se navzájem motivovali a bojovali o místo v sestavě?
"To hodně záleží na člověku. Nikdy jsem v klubu neřešil, kdo je jednička, dvojka, trojka či čtyřka. Jste brankáři, brankářská komunita. Jasně, v bráně stojí jen jeden, ale všichni celý týden pracují pro úspěch klubu. To je důležité. Ne vy jste důležitý, ale klub. Můžete podat dobrý výkon a rozhodnout některé zápasy, ale klub a tradice jsou na prvním místě. Hráči a trenéři přicházejí a odcházejí, ale tradice klubu a fanoušci zůstávají. Musíte pochopit, že hrajete za každý klub, protože každý má svou historii. Takový byl vždy můj přístup. I když jsem byl v Leverkusenu jen půl roku, dal jsem do toho sto procent, protože jinak pracovat neumím. Za každý klub musíte hrát srdcem – a to jsem dělal."
Palace, za který jste hrál, nebyl tehdy příliš velkou značkou. Ale pod vedením Olivera Glasnera získal tři trofeje za dva roky. Jak vnímáte tento úspěch a představoval jste si někdy takové sezony?
"Za úspěch tohoto klubu může pan Steve Parish. Má skvělou strategii a strukturu a buduje ho na dlouhá léta. S budováním Crystal Palace začal kolem roku 2010 a je neuvěřitelné, kam se dostali. Vyhráli Konferenční ligu i FA Cup, je to úžasné. Znám některé lidi, kteří v klubu stále pracují, někteří jsou tam už dvacet nebo třicet let a jsou hrdí na to, že jdou krok za krokem dopředu. Hodnoty zůstávají silné a to je důležité. Nezáleží na tom, v jaké lize Palace hrál, identita je velmi důležitá. Stále jsem fanouškem Crystal Palace, jsem součástí toho klubu, stejně jako jsem součástí Herthy či 1860 Mnichov, protože mám s nimi spojení. Po kariéře jsem občas pracoval pro Palace ve VIP prostorách s jejich hosty, jako mnoho bývalých hráčů. To pomáhá zůstat v kontaktu s kluby i po kariéře."
Dean Henderson se stal neohroženou jedničkou Palace, jak ho hodnotíte po jeho působení v United?
"Je to skvělý člověk a výborný brankář a jeho výkony byly velmi důležité. V těžkých situacích byl vždy připravený, chytil penalty i spoustu střel. Je momentálně nejlepším brankářem Crystal Palace, o tom není pochyb."
Pochopit práci
V roce 2016 jste jel s Maďarskem na EURO a stal jste se nejstarším hráčem turnaje. I když tento rekord později překonal Pepe, stále jste nejstarším brankářem, který na Euru nastoupil. Co pro vás znamenalo reprezentovat zemi ve čtyřiceti letech na tak velkém turnaji?
"Každá fotbalová kariéra má vzestupy i pády a je důležité se z toho poučit. Když mi bylo třicet, mnozí říkali, že Gábor je už starý a měl by skončit. Řekl jsem ne, chci hrát, užívat si fotbal. A začal jsem znovu a znovu budovat svou výkonnost. Ve čtyřiceti jsem byl v národním týmu s hráči kolem dvaceti let, to je velký rozdíl. Postoupili jsme přes baráž proti Norsku a byl jsem velmi šťastný. Prostě jsem si to užíval. Bral jsem to jako práci, ne jako velkou show. Ukončit reprezentační kariéru na mistrovství Evropy byl skvělý pocit. Byl jsem velmi šťastný."
Maďarsko má teď talentovanou generaci kolem hráčů jako Szoboszlai či Kerkez. Jak vnímáte současný národní tým a práci Marca Rossiho?
"Marco Rossi je pro Maďarsko správným trenérem, protože to tu dobře zná. Vyhrál maďarský titul s Honvédem, ví, jak přemýšlejí Maďaři i maďarští hráči. Je to skvělý člověk pro národní tým. Máme v týmu výborné mladé hráče, potřebují čas na chyby a musí se učit. Maďarský fotbalový svaz a jeho prezident pan Csányi dali Rossimu možnost rozvíjet maďarský fotbal, a to je dlouhodobá práce. Pokud pracujete dlouhodobě, budete úspěšní."
Co dělá Dominika Szoboszlaie tak výjimečným, a proč je motorem Liverpoolu i Maďarska?
"Pro mě je nejdůležitější, že chce pracovat pro fotbal. Nechce být jen showmanem, chce pracovat a ví, že když pracujete, budete úspěšní. Je jedno, jestli hrajete pravého obránce nebo záložníka, důležité je dělat si svou práci. On to chápe, a proto je tak úspěšný."
Maďarsko má teď dva velké talenty v TOP klubech – Pécsiho v Liverpoolu a Yaakobishviliho v Barceloně. Jak je hodnotíte a může mezi nimi vzniknout souboj o post maďarské jedničky?
"Vždy jsme měli mladé talentované brankáře, ale důležité je udržet se na nejvyšší úrovni. Byl jsem osmnáct let v Anglii a Bundeslize, od jednadvaceti do devětatřiceti let, na nejvyšší úrovni. Každý hráč na této úrovni je v něčem talentovaný, ale každý rok musíte bojovat. Musíte ukázat, že jste lepší, rok co rok. Během kariéry jsem se snažil lidem ukázat, že jsem lepší brankář. Někdy se mi to nepovedlo, a to není problém, ale musíte se o to snažit. Tito mladí brankáři mají dobrou příležitost, ale musí pracovat a stále se posouvat na nejvyšší úroveň. Doufám, že budou pro naši reprezentaci přínosem."