Skončilo to tak, jak začalo. I jeho první zápas na Roland Garros orámoval výsledek 0:6. Tehdy bylo Monfilsovi 18 let, stejně jako jeho vrstevníkovi Rafaelovi Nadalovi, a mluvilo se o něm jako o dalším zázračném dítěti. Poté, co se byl rozehrát na challengeru na pražské Štvanici, nastoupil na divokou kartu, jenže budoucí argentinský čtvrtfinalista Guillermo Caňas s ním neměl slitování. Skončil potupně v prvním kole, Nadal naopak tehdy v Paříži získal první ze svých 22 velkých trofejí.
Monfils přesto v dalších letech ukázal, že predikce nelhaly. Měl skvělé fyzické dispozice, vystoupal několikrát do TOP 10 světového žebříčku, vyhrál 13 turnajů. Jen ty velké trofeje mu nebyly souzeny.
Možná i on doplatil na éru velké trojky, projít přes Federera, Nadala a Djokoviče bylo v jeho období takřka nemožné.
Dopis malé dceři
Ale publikum ho stejně milovalo. Prostě proto, jak hrál. A asi nejlépe charakteristiku Monfilse vystihla jeho žena Elina Svitolinová v půvabném dopise adresovaném jejich dnes pětileté holčičce Skal.
"První věc, kterou by si měla vědět, je, že Gael Monfils byl jeden z nejlepších tenistů, jaké kdy kdo viděl. Byli hráči, kteří vyhrávali tituly nebo dělali méně chyb. Ale když ti někdo bude vysvětlovat, proč byl ten nebo ten hráč skvělý, bude ti muset ukázat spoustu statistik. S tvým tátou to bylo jiné. Ukážeš třeba jen jednu výměnu nebo jeden úder a všichni to pochopí. On prostě dokázal jediným okamžikem dosáhnout toho, co mnoho sportovců třeba nikdy ani nedokáže," přečte si jednou dcerka z tenisové rodiny.
A přesně tohle ukázal Monfils i ve svém posledním utkání v Paříži. Bitvu s Gastonem okořenil originálním úderem mezi nohama, když reagoval na tweener svého soupeře. V té chvíli přitom zápas zdaleka nebyl rozhodnutý. On ale opět – stejně jako častokrát předtím – věnoval výměnu publiku. "Je to skoro jako na koncertě, když zazní perfektní písnička, nebo v kině, když slyšíš nádherný dialog. A řekneš si ‘Páni! To bere dech’," stojí v řádcích Svitolinové.
Monfils opravdu nemá ani jeden titul z grandslamu nebo Masters – na nich prohrál všechna tři svá finále. V Paříži se přesto jedním báječným rekordem rozloučil. Už posedmnácté na French Open podstoupil pětisetovou bitvu. Sice ji tentokrát prohrál, ale v kronikách zůstane jako ten, který antukové maratony vyhrával (má v nich bilanci 12-5),
Bylo už po půlnoci, přesto lidé na tribunách zůstali. A na svého parťáka čekali jeho bývalí spoluhráči z francouzského daviscupového týmu. Byla to jako scéna z Dumasova slavného románu. Monfilse z emotivně těžkých chvilek vyprostili Jo-Wilfried Tsonga, Gilles Simon a Richard Gasquet. Všichni věděli, jak se poslední z tenisových mušketýrů cítí, vždyť i oni završili své kariéry v nedávných měsících a na domácí půdě.
"Nebyl to pro mě obyčejný zápas. Už když jsem na kurt vstupoval, měl jsem úplně jiný pocit než jindy. Cítil jsem se skvěle a zároveň vůbec. Prostě jsem chtěl dělat věci příliš dobře a věděl jsem, že to ani není možné," přiznal Monfils.
Není konec, dokud není konec
Dojemná rozlučka na domácí scéně ale neznamená úplný konec jeho kariéry. Monfils totiž projevil ještě jedno přání. "Chtěl bych být jedním z těch sportovců, kteří budou hrát do svých 40 let. Prostě jako Stan, jako LeBron, jako Cristiano nebo Patrice Evra," svěřil se.
V plánu ještě pár turnajů je. I proto, že bude objíždět turnaje společně s manželkou Svitolinovou. Problémem je však současné době ranking, Monfils nyní figuruje až ve třetí stovce světového žebříčku. Šance zahrát si na velkých kláních pro něj aktuálně existuje zejména v případech, kdy by pořadatelé chtěli francouzskému šoumenovi věnovat divokou kartu. Může to být Wimbledon, na americkém turné pak třeba Montreal nebo US Open.
A příští rok v Paříži? To bude Monfilsovi stále zmiňovaných 40 let. Narodil se totiž až v září…