O tom, na co při závodě myslí
"Soustředím se na držení stabilního tempa bez časových výkyvů a na technicky správnou jízdu, protože technika je na ledě klíčová – její podcenění vede ke zpomalování. Díky tisícům tréninkových kol mám silnou svalovou paměť, přesně vím, jak klást nohu, a zvlášť na delších, relativně pomalejších tratích je vše zautomatizované. Jde jen o to, se toho držet a nepustit si do hlavy žádný rušivý faktor."
O tom, jak zvládnout přechod z kolečkového bruslení na led
"Nemyslím si, že je to jednoduché. Na led jsem začal chodit už ve 13–14 letech na short track, měl jsem pět až šest tréninků týdně, takže jsem si brzy osvojil pocit z ledu a přechod byl pak výrazně rychlejší, než kdybych předtím na ledě vůbec nebyl. Ano, s rychlobruslením na ledě jsem začal až v roce 2023, ale ta průprava z dětství mi hodně pomohla. Mnozí přijdou a čekají stejné výsledky, nevidí však roky tréninku, postupný přechod a dřinu, kterou jsem tomu obětoval."
O tom, co ho na rychlobruslení nejvíc baví
"Ta kombinace techniky a mentální i fyzické výkonnosti. Člověk musí umět chodit přes bolest a posouvat své hranice i odolnost, a zároveň je rozhodující technický faktor, každý chybný pohyb má velký dopad. Proto je cílem techniku maximálně vypilovat, aby se šetřily síly a výkon byl co nejefektivnější."
O tom, jestli má ještě o čem snít
"Pořád mám spoustu prostoru ke zlepšení a olympiáda mi spíš přidala motivaci, rozhodně mi ji nevzala. Je tu stále co vyhrávat a na čem pracovat, a do budoucna se chci posouvat dál. Důležité také je, abych do tréninků přidával pořád něco nového, aby to nebyl stereotyp a nehrozilo mi vyhoření. Jedním z cílů může být zlepšit se i na kratších tratích."
O tom, jak by mu pomohlo, kdyby Česko mělo halu
"Těžko říct. Kdyby v Česku stála rychlobruslařská aréna, možná bych nenašel svou současnou tréninkovou skupinu, ale zároveň by místo jednoho Metoděje Jílka mohlo být dvacet takových, protože členská základna by byla větší a mohli bychom mít silný tým bojující ve světových pohárech o medaile na všech tratích, nejen na dlouhých, ale i ve sprintech. Kdyby se hala v budoucnu postavila, snažili bychom se přesídlit do Prahy. Pro mě by to bylo pohodlnější kvůli studiu i zázemí a nemusel bych jezdit pět hodin do Německa."
O Martině Sáblíkové
"Její podpora byla skvělá a dávala mi ji znát na každém kroku. Stála za mnou a podporovala mě. Nakonec z toho byl takový hezký dojemný moment, když se loučila. Předala mi spoustu drobných rad a postřehů, nebyla to jedna velká věta k zapamatování, spíš cenné maličkosti, které se skládají v celek."