Když chce jet domů, občas jí to zabere celý den. Jako naposledy, když letěla do Česka na šampionát. Visby-Stockholm, Stockholm-Kodaň, Kodaň-Praha… "Takováhle cesta mě nerozhodí, jsem zvyklá," hlásí s úsměvem. Ostatně sama je příkladem toho, že adaptovat se dá snad na všechno. Její klub sídlí na ostrově Gotland v Baltském moři u východního pobřeží Švédska. Což je vzhledem k tomu, že trpí mořskou nemocí, problém.
Na většinu zápasů totiž tým cestuje na pevninu trajektem. Plavba trvá přes tři hodiny. "Moře mi nedělá vůbec dobře a zkraje první sezony jsem cestou na zápasy trpěla. Když to houpe a k tomu ten pocit, že nemám kam z lodi utéct…," líčí Jiráková. Nicméně zvykla si, teď se občas dokonce zajde i podívat na palubu, když je hezky. "A sedm, osm hodin na zápas už mi přijde jako nic moc," usměje se.
Její celek skončil třikrát po sobě ve švédské Superlize šestý, patří do širší špičky. Jiráková si pochvaluje, jak je o hráčky postaráno. "Na trajektu máme většinou pronajatý konfereční sál, můžeme se aspoň vyspat na zemi, když jedeme hodně brzo ráno, to je příjemné. Většinou však hrajeme nějaké hry nebo si něco přečtu, takže cesta uteče. Zároveň se buduje tým, protože jsme na lodi pořád spolu," podotýká.
Prostředí ostrova není pro každého. Když není turistická sezona, je tam pusto, prázdno, ticho… Někdejší český reprezentant Milan Tomašík angažmá ve Visby, hlavním centru Gotlandu, po pár měsících vzdal. Jiráková si ho ovšem pochvaluje. "Nemám moc ráda velkoměsta, kdybych bydlela v Praze, jdu se podřezat, ve Švédsku by mě třeba Stockholm nebo Göteborg nelákaly," říká bez obalu.
Ostrov se 60 tisíci obyvatel má hustotu pouhých čtyř lidí na kilometr čtvereční. A česká florbalistka, původem z Kladna, je ve Visby, kde se soustřeďuje polovina celkové populace, naprosto spokojená. "Všichni se tam znají, člověk nemůže jít ven bez toho, aniž by nepozdravil šest lidí a pět z nich mu nepopřálo hodně štěstí do dalšího zápasu nebo se ho nezeptalo na ten předešlý. To se mi líbí, ostrov florbalem žije, je to tam sport číslo jedna," pochvaluje si.
Program MS
I proto se průměrné návštěvy na utkání Endre pohybují v základní části kolem 700, v play off je to dokonce 1200. "To není v ženském florbalu úplně normální, ani ve Švédsku. Třeba na Pixbo chodí tak stovka, má jednu z nejhorších návštěvností v lize. Což je smutné, když se člověk podívá na to, jaký je to tým a jaké má hráčky. Vždyť minulý rok zvítězily na Poháru mistryň. Jenže v Göteborgu je fotbal, hokej a další sporty, na které lidi chodí spíš…" přemýšlí zkušená česká reprezentantka.
Opuštěné území a blízkost Ruska však s sebou nese zvláštní pozornost ze strany švédské vlády. Na ostrově totiž vybudovala velkou vojenskou základnu, na níž dlouhodobě probíhají přípravy. "Vojáky jsem ještě neviděla, nicméně občas jsou slyšet rány, jak nacvičují výstřely. To se ještě dá ignorovat, ovšem docela často tam létají stíhačky, a to je docela randál. Není to jako letadlo, fakt z toho bolí uši. Člověk se necítí úplně komfortně," popisuje.
Randál čeká Jirákovou v nejbližších dnech znovu, daleko příjemnější. S národním týmem se po pondělní výhře nad Švýcarskem přesunula z Brna do Ostravy, kde bude zápasy šampionátu florbalistek tamní hokejová aréna, kam se vejde přes 9000 diváků. Před tolika lidmi drtivá většina hráček ještě nikdy v reprezentaci nenastoupila.
Nicméně úplně nepřekvapí, že i s tímhle si Jiráková poradí. "Umím hodně filtrovat lidi, když hraju. Až mě to občas mrzí, že si v domácím prostředí nedokážu moc užít, jak nás podporují. Jsem ve své bublině, soustředím se jenom na to, co se děje hřišti a vlastně mi je úplně jedno, jestli někdo okolo řve. Ať už proti mně nebo se mnou," vykládá.
Když se konal ženský šampionát v Česku naposledy, byla ještě jako čtrnáctiletá slečna v ostravské aréně v publiku. "Ta atmosféra, to byl masakr. Ani nevím, jestli už jsem v té době snila o tom, že tohle někdy zažiju, protože jsem vůbec nevěděla, kam mě florbal zavede nebo jak moc v něm budu úspěšná. A teď se to stane přímo mně. Doufám, že atmosféra bude tentokrát ještě lepší," přála si.