Když se před mistrovstvím řešilo jeho rozšíření, patřil jsem mezi ty, kteří čekali daleko víc jednoznačných zápasů. Člověk si říkal, že pokud na sebe narazí třeba Německo a Curacao, výsledky jako 7:1 budou přibývat. Nakonec se však ukázalo, že právě tento duel byl téměř výjimkou.
Menší reprezentace byly na turnaj velmi dobře připravené. Neměly možná takovou individuální kvalitu, ale v hlubokém bloku dokázaly působit kompaktně, organizovaně a favority držely relativně daleko od vlastní branky. Kapverdy dokázaly uhrát remízu 0:0, další outsideři získávali body nebo soupeřům zápasy výrazně komplikovali.
Poslouchejte Livesport Zprávy!
Vybraná redakční témata včetně tohoto článku pro vás k dispozici také jako audio. Poslouchejte a odebírejte na Spotify a Apple Podcasts.
Je vidět, jak obrovský vývoj zažívá fotbal i v zemích, o kterých se dřív mluvilo hlavně jako o příjemných sparingpartnerech. Dnes už se každý dokáže připravit takticky, pracovat s videem, mít jasný plán bez míče a udržet svůj záměr 90 minut. Neznamená to, že jsou všichni najednou na úrovni světové špičky. Ale propast se určitě zmenšuje.
Zaujalo mě také, jak silně se turnaj vrátil ke klasické čtyřčlenné obraně. Když se člověk podíval na čtvrtfinalisty, téměř všichni na papíře vycházeli ze systému 4-2-3-1. Výjimkou byla Argentina, která pod Lionelem Scalonim svůj střed zálohy upravovala a ve čtvrtfinále nastoupila v rozestavení 4-1-3-2.
Podcast s Janem Morávkem o finále MS
To ovšem neznamená, že by všichni hráli stejně. Právě naopak. Systém byl podobný, ale každá země do něj vtiskla vlastní identitu. Španělsko zůstalo věrné držení míče, krátkým přihrávkám a technické dominanci. Jenže už to není taková ta bezúčelná tiki-taka, kterou jsme v minulosti někdy sledovali. Tým Luise de la Fuenteho měl hru výborně propracovanou.
Francie zase stavěla víc na individuální kvalitě svých hvězd. Anglie měla obrovskou intenzitu, dynamiku a sílu v přechodech. Argentina fungovala díky své mentalitě, kompaktnosti a zkušenému středu hřiště. Základní rozestavení tak bylo podobné, rozdíl dělalo to, jak kvalitně jej jednotlivé týmy dokázaly naplnit.
Na druhé straně bylo vidět, že přílišná složitost nemusí fungovat. Německo pod Julianem Nagelsmannem občas přepínalo až do velmi netypického rozestavení 3-6-1 a měl jsem pocit, že jsou hráči někdy taktickými úkoly až přehlcení. Fotbal se pak zbytečně komplikoval a tým nenacházel jednoduchá řešení.
Opačným extrémem byla Paraguay. Ta se dostala daleko díky hlubokému bloku, obětavosti a velké defenzivní disciplíně. Proti Německu jí to vyšlo, následně narazila na Francii. A asi je dobře, že se ukázalo, že samotné bránění k největším úspěchům stačit nemůže. My, kdo máme rádi fotbal, asi nechceme, aby se opakoval příběh Řecka z roku 2004.
Afrika už není jen o síle a chaosu
Velmi příjemně mě překvapily africké týmy. Devět z deseti jich postoupilo ze skupiny, což je samo o sobě obrovská věc. Ale ještě víc než výsledky mě zaujalo jejich taktické pojetí. Africké země jsou často pořád vnímány přes staré stereotypy – skvělí atleti, silní v soubojích, rychlí, technicky nadaní, ale někdy chaotičtí a neorganizovaní. Na tomto turnaji to v řadě případů vůbec neplatilo.
Kapverdy málem vyřadily Argentinu, Ghana byla velmi nepříjemná a kompaktní. Evropským týmům se proti nim těžko dostávalo do šancí. Africké výběry inkasovaly v průměru 1,5 gólu na zápas, evropské týmy 1,3. To je rozdíl, který ukazuje, že už se nebavíme o nějaké takticky nevyspělé skupině mužstev.
Samozřejmě za tím někdy byla určitá daň v ofenzivě. Když věnujete tolik energie organizaci bez míče, nemusí vám pak zbýt tolik kreativity a lehkosti směrem dopředu. Jenže to nebyl problém pouze Afriky. Podobnou debatu rozpoutala Brazílie, kde se po turnaji řešilo, jestli by se neměla vrátit víc ke své tradiční hře, k odvaze, technice a určitému samba pojetí fotbalu.
Brazilci se v posledních letech snaží přebírat víc evropských principů, být kompaktnější a zodpovědnější. Ale možná tím trochu ztrácí to, čím byli vždy jedineční. Najít správný balanc mezi organizací a svobodou pro individualitu bude pro ně zásadní.
Standardky opět jako zbraň
V evropských ligách, hlavně v Premier League, se dnes standardním situacím věnuje obrovská pozornost. Kluby mají specialisty, detailně připravené bloky, náběhy i varianty. Očekával jsem proto, že budou standardky rozhodovat i na mistrovství světa ještě víc.
Nakonec po nich padlo 18 % branek. Je to víc než v Kataru, kde šlo o 15 %, ale přesto bych čekal vyšší číslo. Vždyť člověk má z klubového fotbalu někdy pocit, že snad každý čtvrtý gól přijde po rohu nebo přímém kopu.
Podle mě v tom sehrál roli i výklad pravidel. Vzpomenu si třeba na neuznaný německý gól proti Paraguayi po rohovém kopu. Chování Waldemara Antona bylo vyhodnocené tak, že brankáři Gillovi bránil v zákroku. V Premier League nebo Lize mistrů by podle mého názoru podobný gól velmi pravděpodobně platil.
Pierluigi Collina pak říkal, že trenéři i hráči byli s přísnějším metrem dopředu seznámeni. To je samozřejmě v pořádku. Jenže rozdíl mezi tím, co se pouští v nejlepších evropských soutěžích, a tím, co se pískalo na MS, byl viditelný.
Turnaj také připomněl, že ve velkých zápasech pořád rozhodují individuality. Když proti sobě nastoupí dva takticky kvalitní týmy, dobře organizované a hrající podobným systémem, často čekáte na jeden moment. Na jednu přihrávku, kličku, náběh, střelu nebo řešení, které vymyslí hráč světové úrovně.
A velká jména tentokrát obstála. Kylian Mbappé, Erling Haaland, Jude Bellingham, Harry Kane, Michael Olise, Lionel Messi… Těžko hledat hvězdu, která by na turnaji vyloženě shořela. I Vinícius byl z brazilského pohledu nejvýraznější, jen neměl kolem sebe dostatečně stabilní tým, aby mohl dojít dál.
Po náročných sezonách, kdy hráči absolvují obrovské porce zápasů, zaslouží respekt, že na MS ještě dokázali předvést takové výkony. Občas se mluví o tom, že je fotbal přehlcený a individuality na největší scéně už tolik zářit nebudou. Tento turnaj ovšem ukázal opak.
Španělsko vyhrálo týmovostí
Nakonec nejvíc zaujal vítěz. Španělsko nepůsobilo vždy jako nejzábavnější tým turnaje, pokud to člověk bere jen podle emocí a otevřenosti zápasů. Francie nebo Anglie byly v některých momentech možná atraktivnější. Španělé si však pro titul došli neuvěřitelně suverénním a vyspělým způsobem.
Za celý turnaj dostali jediný gól. Soupeřům dovolili v průměru xG jen 0,3 na zápas, což je naprosto mimořádné číslo. Nevypovídá to pouze o kvalitě obránců, nýbrž o práci celého mužstva. O tom, jak reagovali po ztrátě, jak presovali, jak rychle se vraceli do bloku a jak dokázali kontrolovat hru míčem.
Rodri znovu ukázal svou výjimečnost. Měl 756 úspěšných přihrávek, nejvíc na jednom mistrovství světa v historii. Zároveň zapsal 122 průnikových přihrávek, což je číslo, kterému se od roku 2010, kdy jich Xabi Alonso zvládl 126, nikdo nepřiblížil.
Za ním byl fantastický Pau Cubarsí, který poslal 671 úspěšných přihrávek. Když se podíváte na historické statistiky, mezi nejlepšími jsou letos Rodri, Cubarsí a Aymeric Laporte. Španělsko turnaj ovládalo i tímto způsobem – kontrolou, klidem a schopností dostávat míč dopředu pod tlakem.
Lamine Yamal možná neměl čísla, která od něj lidé čekali, ale i to ukázalo sílu Španělska. Nebyl to tým postavený na tom, že jeden mladý kluk musí všechno rozhodnout. Yamal na sebe v zápasech často vázal dva tři hráče, otevíral prostory ostatním a poctivě pracoval pro mužstvo. Nepůsobil frustrovaně ani otráveně, že se vše netočí jen kolem něj. Přišlo mi, že působí mnohem zdravějším dojmem, než když hraje za Barcelonu.
Tohle je podle mého názoru zásluha kouče De la Fuenteho, který měl tým pod kontrolou. Zná řadu hráčů už z mládežnických reprezentací, postupně s nimi prošel devatenáctkou i jednadvacítkou a dnes sklízí ovoce dlouhodobé práce. A když se podíváme na to, jaké další hráče Španělé mají, může být jejich dominance až trochu děsivá.
Vyhráli také mistrovství Evropy do 19 let, aniž by na turnaji inkasovali. Ve skupině dali čtyři góly Německu, v semifinále tři Chorvatsku a ve finále znovu porazili Němce. Mají kvalitu, šířku, systém i jasnou návaznost mezi mládeží a áčkem.
A právě to je možná největší vzkaz celého mistrovství světa. Nestačí mít pár dobrých hráčů, hluboký blok nebo silné individuality. K dlouhodobému úspěchu potřebujete identitu, trpělivou práci a hráče, kteří rozumějí tomu, co po nich trenér chce. Španělsko má momentálně všechno. A zbytek světa bude čelit v příštích letech velkému problému ho zastavit...
Jan Morávek je bývalý bundesligový hráč, reprezentant Česka a od roku 2025 pracuje jako skaut pro FC Augsburg. Od MS v Kataru 2022 je stálým expertem Livesport Zpráv.
Jeho pohledy na současný svět fotbalu i odborné analýzy si přečtěte ZDE.
