Dominik Hašek má v sobě stále vitalitu. Pohybem se udržuje v kondici a stále obouvá brusle. A když je příležitost, rád oblékne i sako s logem Síně slávy českého hokeje, do které v současnosti vybírá i nové členy.
"Musím to zaklepat, cítím se dobře. Před dvěma lety jsem prodělal operaci zad, která proběhla zdárně. I když to není úplně ideální, pořád můžu sportovat, jezdit na kole, pořád hraju hokej, v zimě lyžuju. Doufám, že se aspoň takhle budu cítit ještě mnoho let, to je pro mě hodně důležité," vypráví v rozhovoru pro Livesport Zprávy muž, který v zámořské NHL hned šestkrát vyhrál Vezinovu trofej, tedy ocenění pro nejlepšího brankáře soutěže. Dvakrát získal i Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče zámořské ligy.
Sport vás drží v dobré kondici, to je vidět. Ale je ve vás pořád i ta vaše soutěživost, nebo už s věkem odchází?
"Myslím, že i soutěživost ve mně zůstala, i když člověk samozřejmě některé věci dnes bere víc s nadhledem. Ale když se jedná o hokej, tak zápasy, které hraju za Ševce Nový Knín, chci opravdu vyhrát. A štve mě po zápase, když to nevyjde."
Pořád ještě máte doma betony a vyrážečku?
"Ne, ne! Já hraju v obraně. Pravidelně se scházíme jednou týdně a máme zápas. Klidně bych chodil i dvakrát do týdne, ale teď to mám nastavené takhle."
Branka vás tedy už neláká? Nechtějí vás spoluhráči někdy přemluvit?
"Vůbec! Já vždycky říkám, že jsem se tam nastál nebo naopíral o břevno dosyta. Už mě to neláká. Když jsem tam byl 40 let každý den, chtělo to změnu. A mně se opravdu líbí pozice obránce. Klidně bych hrál i útočníka, ale samozřejmě už nejsem rychlý. Nicméně obránce má hru před sebou, všechno vidí. Cítím se na tom postu hodně dobře."
Dřív jste měl trénink každý den. Jak se vlastně udržujete?
"Udržuje mě můj syn, který je nyní tříletý a se kterým začínám dělat různé věci. To je asi to nejdůležitější, co máme. A jak jsem říkal, pak už jsou to ty sportovní aktivity, vedle hokeje hlavně kolo a lyže."
A s velkým hokejem ještě v kontaktu jste?
"Opravdu minimálně. Samozřejmě trochu sleduji naši ligu. Vím, co se děje v Pardubicích a samozřejmě vím, že Kladno najednou není poslední a mohlo by hrát i play off. Tomu se s kamarády spíš zasmějeme, než abychom to nějak řešili. Ale něco jiného je mistrovství světa. Když přijde, člověk ho hodně sleduje. Prostě jsme český hokejový národ…"
Podíval jste se i do O2 areny, když Češi vyhráli titul mistrů světa?
"Byl jsem se podívat asi na dvou nebo třech zápasech. Finále jsem ale sledoval u televize. V aréně jsem byl už tolikrát, že se dneska rád podívám v klidu jen z domova. Ale i tam to prožívám."
Český hokej je, zdá se, na vzestupu. Po slabších letech se stali muži mistry světa a junioři mají tři medaile v řadě…
"Když třikrát přivezete medaili, něco to znamená. Je zřejmé, že se národní týmy opravdu někam posunuly. Takže i do budoucna vidím, že bychom medaile mohli vozit daleko víc. Titul samozřejmě nemůžete vyhrávat každý rok, i když jsou tak fanoušci nastaveni. Ale věřím tomu, že zlato z Prahy nebylo jednou vlaštovkou. Tím neříkám, že letos nebo příští rok to obhájíme, ale věřím tomu, že se vracíme do let, kde jsme bývali dřív."
Změnila se snad nějak česká mentalita? Nebo opravdu dorostly zase nové osobnosti?
"Myslím, že úspěchy jdou za trenéry. Vítěznou mentalitu je potřeba nastavit. To není tak, že přijdete a všechno hned jednoduše funguje. Takže nějaký impuls musel přijít. Když se teď dívám na juniory, je u nich Patrik Augusta, to byl vždycky výborný kluk. Znám se s ním dobře, hrával jsem s ním v Jihlavě, byli jsme spolu i na baráku na vojně. Jemu tehdy bylo 18, já byl o pár let starší, měli jsme k sobě blízko. Je vidět, že kluci mu věří. A vzpomínám si i na to, že když byl na ledě, jako hráči, kterého jsem měl před sebou, jsem mu taky hodně věřil. Ale ať to nevypadá, že je to jen jeho práce, na začátku byl Radim Rulík, který teď ukázal a potvrdil tu svou osobnost i u velkého nároďáku."
Vedle Pardubic a českého národního týmu jste hokejově blízko i Buffalu. Tam máte dokonce svůj projekt Hašek Heroes. Pomáhá vám vracet se do USA?
"To je pravda, je to už přes 20 let, co jsem to založil a ten program nejenže funguje, ale rozvíjí se. Mám z toho radost. Prošlo jím už tisíce dětí ze sociálně slabších rodin. Spousta kluků a holek díky tomu mohla začít hrát hokej a hlavně u něj zůstala. Neskončili v 15 letech, měli možnost hrát až do svých osmnácti, až do maturity. Ten projekt běží na různých středních školách v oblasti okolo Buffala. U nás se na to nejsme zvyklí, v Česku máme kluby, které ten vývoj podchytí, v Americe je to trošku jinak…"
A po maturitě? Zůstanou děti u hokeje? Máte třeba i nějaké hráče, kteří se dostali do profisoutěží?
"Do NHL se ještě nikdo nedostal, pokud míříte právě tam. Ale letos máme prvního kluka, který pronikl na univerzitu a má stipendium. Jeho rodiče emigrovali z Konga. Bylo mu 10 let, když ho jeho maminka přivedla na letní kemp. Jen v tričku s krátkým rukávem. Dneska hraje univerzitní hokej, což je pro ten program další obrovský impuls. Ty děti vidí, že se dá někam dostat, že je pak možné studovat na univerzitě zadarmo a ještě u toho hrát hokej. A je to samozřejmě odměna i pro všechny ty dobrovolníky a trenéry, kteří u toho jsou."
NHL ale určitě slyší a čte vaši kritiku ohledně postoje k Rusku a válce na Ukrajině. Dostáváte nějakou odpověď?
"Minimálně. Oni nemají zájem o žádnou zápornou image. Snaží se na to nereagovat, taková situace prostě je. Gary Bettman asi jednou nebo dvakrát něco sdělil, ovšem od novinářů vím, že je zakázáno se ptát na vše, co je spojené s válkou na Ukrajině. Můžete se ptát na cokoliv, ale tohle je pro ně tabu."
Když se dnes ohlédnete za kariérou, vybaví se vám ještě ta slavná vítězství? A čeho si vlastně celkově vážíte?
"Vždycky, když něco vyhrajete, je to něco výjimečného. Možná ještě výjimečnější je, když něco vyhrajete poprvé… Ale vlastně i ten poslední titul s Pardubicemi byl úžasný. Cením si i toho, že jsem se celých 30 let dokázal udržet na nejvyšší úrovni. Vlastně jen jednou za celou kariéru se mi stalo, že se moje mužstvo nedostalo do play off. Pravda, v české lize v prvních letech play off nebylo, ale vždycky jsme byli v té horní polovině. Takže vlastně bylo málo slabých chvilek. Toho si vážím."