Ne, nečekejte nějaké vznešené stavení. Vcelku nenápadnou postarší budovu na rohu Front Street a Yonge Street v centru stále rostoucího velkoměsta na břehu jezera Ontario by kvapící či méně bdělý chodec klidně minul bez povšimnutí.
Do Hockey Hall of Fame se vchází docela prostě – z haly obchodního centra v podzemí, což zvlášť v Kanadě kdekoho překvapí.
A přece je jakýmsi chrámem sportu, který si v rozlehlé zemi přivlastňují a od nepaměti mu přisuzují obdobný význam jako víře a rodině.
Najdete v něm jedinečné muzeum, starodávné i novější vzácné relikvie: dresy, hokejky, brusle, dokumenty, fotografie. Můžete si zastřílet na branku, otestovat své znalosti v kvízu nebo do mikrofonu komentovat zápas NHL.
Zároveň je HHOF pomyslným sídlem společenství hokejových idolů, do něhož komise osmnácti vážených mudrců každý rok po dlouhých, mnohdy plamenných diskuzích slavnostně uvádí další členy.
Letos se v té nejsledovanější kategorii mužských hráčů usnesla na volbě tria Shea Weber, Pavel Dacjuk, Jeremy Roenick.
Někoho dráždí jmenování ruského útočníka právě v době, kdy jeho krajané vraždí děti, ženy a starce v sousední zemi. Jinému v sestavě dlouhodobě schází například Keith Tkachuk nebo Paul Henderson.
Poněkud ukřivděného našince přirozeně napadne: A my zase nic!
Národ právem hrdý na svou nehynoucí lásku k hokeji a na mistry, kteří se přes sto let na ledových jevištích zdatně oháněli zahnutými holemi, má mezi bezmála třemi stovkami celebrit chabé dva reprezentanty. No, není to trochu málo, přátelé?
Tmavé sako se znakem Hockey Hall Of Fame občas navléknou jedině Dominik Hašek a Václav Nedomanský. Toť vše. Konec seznamu. Vážně!
Jistě, Jaromír Jágr, ukončí-li někdy kariéru, přidá se k nim hned po uplynutí tříleté čekací lhůty. Ale kde jsou další hrdinové?
Maleček? Modrý? Zábrodský? Suchý? Pospíšil? Holeček? Hlinka? Nový? Růžička? Reichel? Hejduk? Krejčí? Eliáš?
"Těžko odpovědět, nicméně mnoho lidí u nás by se zřejmě zarazilo, kdyby si uvědomili, že máte v HHOF jenom dva zástupce," říká Kanaďan Eric Duhatschek, legendární reportér, sám člen Hokejové síně slávy, který navíc patnáct let účinkoval v její přijímací komisi. "Přitom se během mého působení kladl důraz na otevřenější pojetí posuzování zásluh, aby se nepřihlíželo jen k výkonům v NHL. A vaši borci jednoznačně přispěli do dějin hry fantastickým způsobem."
Hokej je kanadská hra
V brutální převaze 255 Kanaďanů se krčí šestnáct Američanů, deset Rusů, osm Švédů, dva Slováci, dva Finové a dva Češi.
Přitom československé a české nároďáky za velmocemi tolik nezaostávaly, v některých érách dokonce náležely k úplné špičce a nejobávanější rivaly na nejprestižnějších akcích porážely.
V historickém srovnání sbírek medailí získaných na olympiádách, šampionátech a Kanadských i Světových pohárech patří do Top 5.
Přesto není nepřítomnost houfu krajanů v torontské dvoraně cti úplnou záhadou. Stačí si uvědomit, že National Hockey League vznikla v roce 1917 a teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se v ní představili první evropští průkopníci, vesměs ze Švédska.
Svět nemilosrdně porcovala železná opona. Kontakty mezi hvězdami obdivované profesionální soutěže a kabrňáky evropských kluzišť byly omezené:
Summit Series mezi Kanadou a Sovětským svazem v září 1972.
Canada Cupy 1976, 1981, 1984, 1987.
Také na mistrovství světa se začala hlásit esa jako Phil Esposito, Wayne Gretzky, Steve Yzerman až v této éře.
Neexistoval internet, televizní záběry zpoza velké louže byly vzácné. Do sebe zahledění Kanaďané uctívali NHL jako jedinou elitní soutěž na planetě. Jakž takž respektovali Rusy, své úhlavní rivaly na mezinárodní scéně. Ale jinak...
Jistě, občas osvícení manažeři zkusili přilákat přes Atlantik některého z českých pašáků v raném věku. Jenže ti by za daných okolností museli emigrovat, což jako první udělal až Nedomanský v červenci 1974 a později na něj navázali Crha, Fryčer, Klíma, Musil nebo slovenští bratři Šťastní.
Kdo si počkal na milostivé požehnání papalášů, vyzkoušel si báječný hokejový cirkus pouze krátce a až na prahu sportovní penze. Nový, Hlinka či Pouzar pak s poničenými těly v naprosto odlišném prostředí nemohli domorodce nikterak omráčit.
Pohled většiny Kanaďanů a Američanů na evropské titány tak byl pouze povrchní a zkreslený. Nezajímaly je výsledky mistrovství světa, natož tabulka sovětské či československé ligy nebo tamní premianti bodování.
Autor Karel Knap dál v Kontextu rozebírá podmínky pro vstup do Síně slávy i společné zážitky s jejími českými členy.