Málokdo si dnes vzpomene na jména cizinců, kteří krátce po revoluci zpestřili osazení nejvyšší hokejové soutěže a alespoň částečně vyvážili odchody desítek českých hokejistů, kteří v porevoluční náladě využili šanci na zahraniční angažmá.
Kanaďan Alan Leggett oblékl dres Zlína jen pár měsíců poté, co se město zbavilo nežádoucího označení Gottwaldov. Jeho krajan Lloyd Pelletier se stal oblíbencem litvínovských fanoušků, kteří jej překřtili na Lojzu.
Ani jeden z nich však extraligu výrazně nepozvedl, podobně jako stovky další hráčů s jiným než českým občanstvím. I mně při přípravě tohoto textu vyskakovala před očima jména, která jsem jako extraligový divák zaregistroval, rychle však upadla v zapomnění.
"Potřebujeme takové hráče?“ zaznívá snad při každé zmínce o zahraniční posile, která se nezvládne popasovat s přechodem do extraligy a usadí se ve čtvrté formaci, než znovu putuje přes hranice. Tentokrát ale opačným směrem.
I neúspěchy jsou však součástí těchto transferů, možnostem moderních technologií navzdory. Kluby se dnes snadno dostanou k záběrům konkrétních hráčů, na pár kliknutí si vyjedou podrobné statistiky, které pomohou rozpoznat cizincovu roli a výkony, a tedy i jeho potenciál pro extraligové účely.
To, co dělá hokej hokejem, tedy emoce, však výrazněji vzbudí jen část z nich.
V Pardubicích dodnes vzpomínají na zlatý gól Radovana Somíka, brněnští fanoušci postupně odpouštějí Peteru Muellerovi jeho spěšný odchod do Vítkovic, no a kdo by zapomněl na tvrdou hru plzeňského Ryana Hollwega.
Ať chceme, nebo ne, cizinci jsou důležitou součástí extraligy. Při odlivu českých hráčů do zahraničních soutěží doplňují v opačném gardu kvalitu tuzemské soutěže a při troše šikovnosti klubových manažerů a skautů pomohou vytáhnout tým až k medailím.
A při bližším pohledu také pomohou odhalit některé bolesti českého hokeje.
Více než dříve, méně než jinde
Jen v elitních evropských soutěžích najdeme bezmála 50 českých hráčů, zhruba stejné množství pak poznává náročnost a slávu NHL, případně o ni bojuje na farmě.
Ve výsledku se dostaneme na stovku krajánků, jejichž službami by extraligové kluby nepohrdly. A kteří by také pozvedli úroveň domácí soutěže.
Místo nich však manažeři loví v zahraničním rybníku. A s postupem času více a více.
Ještě před 10 lety nastoupilo v každém utkání průměrně 5,5 cizinců. O pět let později, v ročníku 2018/19, už činil průměrný počet cizinců 8,7 na zápas a v minulé sezoně už v každém utkání viděli diváci průměrně 10 cizinců – tedy každý čtvrtý hráč byl jiné než české národnosti.
Cíl je zřejmý – vyrovnat se silnějším a bohatším soupeřům, kteří stáhnou z trhu elitní domácí hráče.
Pomáhá v tom i rozmach moderních technologií a systémů, které usnadní skauting budoucích posil.
"Dnes už má každý klub přístup do InStatu, ve kterém si může dohledat informace o hráčích z jednotlivých soutěží. Pokud třeba hledáte vysokého obránce – praváka s dobrou rozehrávkou, pomocí filtrů vyhledáte obránce splňujícího dané parametry a ve statistikách najdete adepty, kteří jsou silní v činnostech, které od něj chcete,“ přibližuje současné postupy Martin Podlešák, bývalý extraligový útočník, dnes působící v pozici hráčského agenta.
Pak už si manažeři a skauti na pár kliknutí zobrazí na videu jeho střídání v jednotlivých zápasech a vyhlížejí vhodného adepta.
I díky lepším možnostem udržet si přehled na zahraničním trhu narostl počet cizinců v předchozím extraligovém ročníku na trojciferný počet.
Ve výsledku však v extralize působí méně cizinců než ve výkonnostně srovnatelných evropských soutěžích, tedy ve Švédsku, Finsku a Švýcarsku.
V čem se však jednotlivé soutěže liší, je potřeba cizinců na jednotlivých postech.
Ve Švýcarsku jsou nejvíc žádaní útočníci, v minulé sezoně obstarali 41 procent čárek za odehrané zápasy. Ve Švédsku je nejvíc legionářů mezi brankáři, ve Finsku na pozici obránců.
A právě obranné řady jsou pozicí s největší koncentrací cizinců v extralize.
Autor Jiří Vítek dál v Kontextu řeší, na jaké pozici extraligové kluby nejčastěji sahají po cizincích a vzpomíná na zkušenosti Petera Muellera.