Russell se v 50. a 60. letech stal superhvězdou, nikoli však díky okázalému skórování, ale díky dominantnímu doskakování a intenzivní obraně, která změnila podobu hry. Měl také to, co spoluhráč Tom Heinsohn nazval "neurotickou potřebou vítězit".
Russellovy začátky ovšem nebyly žádný med. Jako mladý basketbalista byl ignorován vysokoškolskými náboráři, především kvůli slabé produktivitě, a to až do chvíle, než si ho všiml Hal DeJulio, který rozpoznal jeho talent a nabídl mu vytoužené stipendium na Univerzitě v San Franciscu. Tam začal ještě rozvíjet obrannou hru, která se zlepšovala nebývalou rychlostí až do té míry, že kvůli Russellovi museli přepsat pravidla, aby mohli rozšířit palubovku.
To, že byl mimořádně nadaným sportovcem dokazují i jeho mimobasketbalové úspěchy, které sbíral v atletice. Svého času patřil legendární Američan i mezi nejlepší výškaře světa, když byl schopen překonat i 206 centimetrů. Na atletické dráze se pak věnoval běhu na 440 yardů (asi 402 metrů).
Za 13 let rovnou 11 titulů
Během Russellova třináctiletého (1956 až 1969) působení v týmu Bostonu získali Celtics 11 titulů NBA. Ve dvou z těchto mistrovských týmů byl jak hráčem, tak trenérem. Russell se společně s Henrim Richardem, který hájil barvy Montrealu v NHL, dělí o rekord v počtu mistrovských titulů, které získal jeden sportovec v severoamerické sportovní lize. Pětkrát byl také zvolen nejužitečnějším hráčem NBA.
Když působil u Celtics Russell, mužstvo zkrátka pokaždé překypovalo talentem. Heinsohn, Bob Cousy, Frank Ramsey, Bill Sharman, Tom "Satch" Sanders, John Havlicek, Don Nelson, Sam Jones a K.C. Jones se k němu připojili v Síni slávy NBA, stejně jako jejich trenér Red Auerbach.
Russellův doskok a obrana, zejména blokování střel, byly nevídané a odlišovaly ho od ostatních. V porovnání se soupeři byl na pozici pivota v době svého příchodu do NBA vytáhlý, skákal, aby blokoval střely soupeřů a to všechno v éře, kdy převládala obranná filozofie, která zněla, že by hráči skákat neměli. Díky jedinečnému stylu hry je jedním ze dvou hráčů NBA (druhým je Wilt Chamberlain), kteří v jednom zápase nasbírali více než 50 doskoků.
"Russell bránil tak, jak Picasso maloval, jak Hemingway psal," řekl Aram Goudsouzian v knize Král hřiště: "Bill Russell a basketbalová revoluce".
"Časem změnil způsob, jakým lidé chápou toto řemeslo. Až do příchodu Russella se hra držela blízko palubovky. Teď už ne," pokračoval.
Kariérní rivalita
V podstatě celou kariéru ho provázela rivalita s Wiltem Chamberlainem, další obrovskou hvězdou NBA, se kterou byli po většinu času blízkými přáteli. Idylické přátelství ovšem skončilo po sedmém zápase finále NBA v roce 1969, kdy si Chamberlain šest minut před koncem poranil koleno a musel ze hry odstoupit. Russell měl posléze popsat Chamberlaina jako podvodníka a obvinil ho, že raději odešel ze hry, když už se zdálo, že Lakers prohrají.
Chamberlainovo koleno však bylo zraněno tak vážně, že nemohl hrát celou sezonu a v té následující si ještě přitížil. Oba muži spolu více než dvacet let nemluvili, dokud se Russell s Chamberlainem nesetkal a osobně se mu neomluvil. Přestože v individuálních statistikách Chamberlain Russella předčil, v kategorii týmových úspěchů měl výrazně navrch obranář Bill.
Ten platil také za velkého bojovníka za práva Afroameričanů, v roce 1963 se ve Washingtonu účastnil pochodu, během něhož Martin Luther King vystoupil se slavným projevem "I have a dream". Russell se rovněž postavil za Muhammada Aliho, když slavný boxer odmítl narukovat a jít do války ve Vietnamu. "Bill byl mnohem víc než sportovec," uvedl v prohlášení komisionář NBA Adam Silver.
Pouze hrstka sportovců může říct, že pro svůj sport udělala tolik, co Russell pro basketbal. Kromě toho, že byl fenomenálním sportovcem, byl zároveň průkopníkem, který ovlivnil jak vrstevníky, tak další generace lidí, a to i s přesahem mimo sport.