I když tradičně při ohlédnutí za víkendovou Velkou cenou vybíráme tři podstatné momenty, tentokrát si vystačíme s jediným. Vždyť i sám lídr šampionátu Oscar Piastri označil za vrchol dne představení až třetího muže v pořadí.
Hülkenbergův nechtěný rekord má dnes už jasně definovanou hodnotu. Muž, který absolvoval nejvíce závodů, aniž by kdy získal pódium, se konečně dočkal.
Mnozí tvrdili, že Hülkenberg je sice talentovaný pilot, ale nedokáže se prosadit mezi absolutní špičkou. Prý nemá dostatečně chladnou hlavu, když jde do tuhého. Jenže spíš je to tak, že je snad jediným jezdcem historie F1, který nikdy nedostal pořádnou šanci, ač už absolvoval stovky závodů.
Jistě, některé šance promarnil, například když měl v roce 2012 při Velké ceně Brazílie nechtěnou nehodu s Hamiltonem ve chvílích, kdy se dostával na první místo. Anebo když v roce 2019 v Německu havaroval na čtvrté pozici.
Přestupy, které se nestaly
Ve spravedlivějším světě by to však byly jen drobné chyby a pouhé kapky v moři příležitostí k umístění na stupních vítězů, z nichž by zřejmě většinu využil. Jenže on ty příležitosti prostě neměl. Nikdy se nedočkal přesunu do špičkového týmu.
Vlastně je přirozené o něm mluvit jako o nejnešťastnějším pilotovi F1, pokud si uvědomíte, jak často byl takovému přestupu blízko a jak ho pokaždé – a ne vlastní vinou – propásl.
V roce 2012 se Mercedes rozhodl, že Hülkenberga podepíše, pokud Hamilton nabídku odmítne. Jenže Brit všechny překvapil a nabídku přijal. Rozhodl se připojit k týmu, ze kterého se následně stala jedna z nejdominantnějších stájí F1 všech dob.
V roce 2013 se už schylovalo k přestupu do Ferrari, jednání byla hodně daleko, nakonec se ale Scuderia rozhodla místo Hülkenberga podepsat Kimiho Raikkonena.
V roce 2017 se mu znovu ozval Mercedes, chtěl mu dát místo po nečekaném odchodu Nica Rosberga. Jenže to už měl německý pilot měsíc tajně podepsanou smlouvu u Renaultu.
V roce 2020 s Hülkenbergem koketoval Red Bull a nebylo daleko k dohodě. Jenže do všeho hodil vidle Sergio Pérez svým prvním vítězstvím v kariéře. A přesvědčil rakouskou stáj, aby právě on dostal šanci. Znovu a znovu, několikrát za sebou se proti Hulkovi postavil osud a zabránil tomu, aby získal vůz, který by si zasloužil.
A nenechte se mýlit, zasloužil si ho. Stačí se podívat na jiná fakta než na ta, která jsou veřejně známá a viditelná.
Ten druhý
Když byl týmovým kolegou Péreze – muže, který má na kontě šest vítězství a 39 umístění na stupních vítězů – rozhodně obstál. Tehdy sice postrádal Mexičanovu konzistenci, ale vždy býval rychlejším pilotem.
Po boku Carlose Sainze (čtyři vítězství, 27 pódií) v Renaultu byl po celou sezonu výrazně silnějším jezdcem, a to ve všech oblastech.
Vlastně jediným týmovým kolegou, kterému v průběhu své kariéry v F1 sekundoval, byl Daniel Ricciardo (osm vítězství, 32 pódií). Australan byl v té době všeobecně považován za jednoho z nejlepších.
Možná nejvýmluvnějším faktem je, že když Hülkenberg dostal špičkový vůz v jiné sérii, tak šanci bezezbytku využil. Vyrazil na trať a vyhrál pravděpodobně nejikoničtější a nejtěžší závod v motorsportu, 24 hodin Le Mans.
Měl veškerý talent, ale chyběla mu klíčová schopnost, která mnohdy o kariéře rozhoduje: Být ve správný čas na správném místě. A tak je příznačné, že své čekání nakonec neukončil jen tím, že se mu podařilo konečně být ve správný čas na správném místě, jak to před ním dokázalo mnoho jezdců, ale dokázal to i bez pomoci paní štěstěny.
Hamiltonův stín
Na Silverstone letos startoval z 19. místa, zvládl záludné podmínky a už v prvních třech kolech si polepšil o devět míst. Poté se svým týmem vykomunikoval správnou strategii a vyšplhal se na čtvrtou příčku. Nakonec báječným manévrem předjel i Lance Strolla.
Pak se mu v zrcátkách objevil muž, který ho v roce 2012 možná připravil o vítězství v Sao Paulu. A tentýž muž, který mu o rok později vzal příležitost posunout svou kariéru na vyšší level a který se i díky tomu stal nejúspěšnějším jezdcem všech dob. A to navíc v autě, které mohl řídit on sám. Hamilton se znovu přiblížil, aby Hulkovi znovu zlomil srdce.
Málokdy zažíváte při sledování sportu takovou nervozitu, jako při těch několika posledních kolech letošní Velké ceny Velké Británie. Hlavou proběhne tolik momentů... Jak si jako mladý vybojoval v barvách Williamsu naprosto senzační pole position. Jak v roce 2020 v Silverstone vůbec nemohl dorazit na start, protože mu těsně před závodem selhal motor.
Všechna ta neštěstí a promarněné šance ale tentokrát nechal za hlavou a dokázal to. Tentokrát se Hülkenberg o úspěch připravit nenechal.
Bylo až neuvěřitelné, že s vozem, který řídil, zajel i nejrychlejší kolo závodu a následně udržoval dostatečné tempo, aby nechal Hamiltona za sebou. A když pak jezdec Ferrari udělal drobnou chybu, čekání na pódium bylo u konce.
Sledovat, jak sedmatřicetiletý Hulk oslavuje třetí příčku se svým týmem, bylo tak působivé. Možná se ty obrázky stanou časem ikonickými. Ale co je důležité, konečně bylo učiněno spravedlnosti zadost.
Zažít úspěch ve Formuli 1, v tak nekompromisním sportovním odvětví, se nepoštěstí mnoha pilotům. A ani v životě se spoustě talentovaných lidí nedostane těch podstatných příležitostí, aby na sebe mohli upozornit. Ale Nico Hülkenberg si alespoň jednoho mokrého a divokého dne v malé anglické vesničce mohl vychutnat to, co mohl prožívat častěji, kdyby mu šel osud trochu naproti...