Nejen Matthäus, který dovedl Inter Milán na San Siru k italskému titulu a Německo na MS 1990 ke zlatu, má důvod k slzám. Olaf Thon vzpomíná na stadion Giuseppeho Meazzy jako na fotbalové Koloseum. A to zejména díky triumfu Schalke v odvetě finále Poháru UEFA 1997 proti Interu. "V modré části ochozů plakalo dvacet tisíc lidí," vybavuje si bývalý defenzivní univerzál.
Pro Italy je Stadio San Siro, jak se stavba nazývala do roku 1980, známá jako La Scala del Calcio, tedy fotbalová opera. "Znamená historii, znamená život. Je to památník, vždy plný emocí," říká legenda AC Milán Fabio Capello. Zpočátku zde hráli pouze fotbalist AC, od roku 1947 se o stadion dělí s odvěkým rivalem Interem.
Při rekonstrukci před MS 1990 získal stadion svých jedenáct ikonických spirálových věží. Když po nich fanoušci v den zápasu stoupají, vizuálně to působí, jako by se otáčely obří šrouby.
Hrálo se zde mistrovství světa 1934, Euro 1980, i světový šampionát o deset let později. San Siro ale není jen fotbalový stadion. Bob Marley si na něm zazpíval před 120 tisíci lidmi, italská boxerská hvězda Duilio Loi zde získal titul mistra světa a na náboženské mše do prostor fotbalového chrámu proudily desetitisíce věřících.
Teď přicházejí na řadu olympionici. Co jim vzkazuje Capello? "Ať se podívají nahoru, na věže a mohutné tribuny. Ty se totiž brzy promění v prach."
I to je jeden z velkých příběhů slavnostního zahájení olympijských her.