V sobotu se v nizozemském Heerenveenu rozloučila s publikem. Oproti svým předešlým zásadám vypustila závod. Ten poslední. V závěrečném kole zpomalila a začala mávat fanouškům. A pak nastal konec.
Třiadvacáté místo? To vůbec nikdo neřešil. Šlo o to, ještě jednou se postavit na start. Martina Sáblíková už nemusela nikomu nic dokazovat. Vždyť na trati 3000 metrů dodnes drží světový rekord. Žádná jiná bruslařka nedokázala jet tuto distanci za 3 minuty a 52 sekund. I aktuální mistryně světa Ragne Wiklundová byla v sobotu o čtyři vteřiny pomalejší, než ona před sedmi lety…
Žehlící prkno místo ledu
Spousta lidí měla trenéra Petra Nováka za podivína. Propadl světu dlouhých nožů a když sám neprorazil, začal piplat mladší české naděje. Nejdříve představil světu Jiřího Kyncla, který na olympiádě v Calgary 1988 skončil na trati 10 kilometrů šestnáctý. O deset let později už u něj v rychlobruslařské skupině zakotvila houževnatá jedenáctiletá basketbalistka Martina Sáblíková.
Důvod byl prostý, její maminka se s Novákem znala, dělala účetnictví jeho manželce. A tak začal možná neuvěřitelný příběh, ve kterém byla dřina, radost, spousta slz i emocí. To vše vykoupené medailemi, rekordy i slovy uznání. A na konci došlo i na dojemné předání stráží.
Na začátku bylo nadšení. Dřinu ale vydrželo jen pár vyvolených. Na ledě se jezdilo jen do chvíle, než na rybnících přemrzl sníh. Pak už to nešlo. Občas se sice vyjelo na zahraniční ovály, nejčastěji do Inzellu, ale jinak trénink nahrazovaly české výmysly. Třeba "žehlící" prkno.
Právě na olaminovaném prkně ve svém pokoji, tak aby to v silných ponožkách dobře klouzalo, vypilovala Sáblíková techniku skluzu a dala sílu stehenním svalům. Tři minuty dril, tři minuty pauza.
Přes léto se obouvaly kolečkové brusle. Připočtěte k tomu kopce členité Vysočiny, po kterých rychlobruslařská skupinka jezdila na kole na tréninky třeba 40 kilometrů daleko na zimní stadion do Hlinska, kde byl položený plast - a na něm se zase drilovalo a bruslilo na kolečkách.
Ale to kluzké prkno, zdánlivě obrovských rozměrů 240 x 70 centimetrů, kdysi schované za skříní v pokoji Sáblíkové, je možná dodnes největším vynálezem českého rychlobruslení.
Od přehnané úcty k zisku zlatých medailí
Už na své první olympiádě v roce 2006 byla blízko k cennému kovu. Závod na 3 kilometry sice nevyšel podle plánu, na pětce ale skončila jen 81 setin za bronzem. Možná nedostatek zkušeností připravil tehdejší teenagerku od cenného kovu - začala finišovat pozdě, v posledním kole jela o tři sekundy rychleji než medailistka Cindy Klaasenová.
V té době měla ke slavnějším soupeřkám úctu. Traduje se historka ze Světového poháru v roce 2006, kdy jela proti svému idolu Claudii Pechsteinové. A aby Němku neohrozila na křížení, tak zpomalila a přišla o medaili, skončila pátá... "Úcta k idolu to byla," přiznala tehdy pro magazín Reflex. "Claudia se taky divila a ptala, proč jsem brzdila. Když jsem se pak viděla na videu, zhrozila jsem se ..."
Když se ale Sáblíková osmělila, začala její vláda. Na dlouhých tratích jí málokdo stačil. Ve Vancouveru 2010 získala zlatý double. O čtyři roky později v Soči byla bronzová na trojce a zlatá na pět kilometrů. Bylo to pohříchu její poslední vítězství na svátku pod pěti kruhy.
Na světovém fóru ale sbírala tituly mistryň dál. Celkem jich má na kontě v individuálních závodech šestnáct. Ve vícebojích dalších pět. Poslední zlato vybojovala v roce 2020 v Salt Lake City, když jí bylo 32 let.
Prožila ale samozřejmě i zklamání. Tolik toužila i po startu na letních hrách, v roce 2016 dokonce odcestovala do Rio de Janeira, aby se postavila na start cyklistického závodu. Měla za to, že jí k tomu opravňuje 12. místo z časovky žen na předchozím mistrovství světa. Když však Mezinárodní cyklistická federace zveřejnila seznam zemí, které si zajistily kvalifikaci, Česko mezi nimi nebylo. A nepomohlo ani odvolání…
Možná i proto později cyklistické závody vypustila a soustředila se výhradně na rychlobruslení.
Mezi legendy
Právě díky Sáblíkové se dlouho opomíjené sportovní odvětví stalo v Česku respektovaným. Dokonce několikrát vyvolalo politické třenice, když se začaly řešit různé projekty stavby rychlobruslařských hal. Dodnes ale žádná v Česku nestojí.
Martinu Sáblíkovou aspoň potěšil fakt, že její dřina a úspěchy nepřišly vniveč. Vždyť díky ní se začaly rychlobruslení věnovat desítky dětí a ona při své olympijské rozlučce mohla předat pomyslné žezlo Metodějovi Jílkovi.
Sama se stane legendou. V posledních 20 letech nemělo Česko tolik výrazných osobností. O sportovní velikosti Sáblíkové svědčí oněch sedm olympijských medailí. Jen ikonická gymnastka Věra Čáslavská jich za svou kariéru nasbírala víc.
Pokud jste jí fandili a zapínali televizi právě kvůli jejím závodům, pak vězte, že jste sledovali jeden z nejpodivuhodnějších příběhů novodobého sportu. Z houževnaté dívky, která vyrůstala pod vedením svérázného trenéra, se stala výjimečná osobnost.
Nejen sportovkyně, ale hlavně úžasná lidská duše. A nakonec i díky tomu dokázala Sáblíková své emoce předat publiku. To, když se v Miláně loučila na svátku pod pěti kruhy se svou olympijskou kariérou, která stvořila její odkaz.
