Aktuálně nejlepší hráči Alcaraz a Jannik Sinner dali všem jasně najevo, že z hlediska pohybu, herní chytrosti a využití geometrie kurtu jsou odskočení od své konkurence. Mentální odolnost už ani není třeba komentovat.
Z pozice diváka jsem si mnohokrát myslela, že už nemůže přijít lepší úder, ale opakovaně, nejenom mě, vyváděli z omylu. Jejich přesnost úderů hraných ve vysokém tempu, v krkolomných pozicích testující jejich balanční schopnosti, a navíc na ohromné riziko, byla obdivuhodná.
Je nutné dodat, že se navzájem k tomuto hernímu stylu donutili – oba skvěle četli hru a výborně se pohybovali. S maximální intenzitou hráli i v šesté hodině finálového utkání. Třešničkou na dortu byl bezchybně odehraný super tie-break od Španěla.
Když šlo do tuhého, tak byli schopni oba dnes už tenisoví velikáni svoji hru pozvednout ještě na vyšší úroveň. A právě zde leží největší rozdíl oproti ženskému finále dvouhry. To sice dospělo až do rozhodujícího třetího setu, nicméně klíčové momenty rozhodly spíše nevynucené chyby a nejistota.
Rozdíly ukázala krize
Aryna Sabalenková zakončila 32 % všech výměn nevynucenou chybou, zatímco Sinner ve finálovém duelu, který trval o skoro tři hodiny déle, udělal chyb procentuálně přesně o polovinu méně. Na druhou stranu je potřeba vyzdvihnout velmi solidní výkon 21leté vítězky ženské dvouhry Gauffové, která v náročných povětrnostních podmínkách chybovala pouze ve 14 % výměn a právem se o ní mluví jako o nástupkyni Sereny Williamsové.
Asi nikoho nepřekvapí, že statistiku vítězných úderů všech finalistů měl nejlepší Alcaraz. Ten nastřílel 70 vítězných úderů, což činilo přes 18 % veškerých výměn.
Vítězí ten, kdo se dokáže lépe přizpůsobit. A to podmínkám nebo hře soupeře či soupeřky. Jedním z hlavních klíčů k úspěchu Alcaraze byla bezpochyby i větší pestrost jeho úderů. V rozhodujícím setu se častěji snažil zkracovat a variovat hru a tím dostat Itala do nekomfortních pozic. Španěl má účinnější hru na antuce, ale na trávě i přes dva triumfy ve Wimbledonu a na tvrdém povrchu může být vše jinak.
Sabalenková až do finálového utkání předváděla svůj nejlepší antukový tenis a byla favoritkou. I ona se v průběhu celého turnaje snažila měnit rytmus hry více, než jsme u ní běžně zvyklí, a prokládat své přímé rychlé údery dropšoty. Ale na rozdíl od mužů, se jí přílišná snaha o dokonalost v silném větru vymstila a divácká atraktivita utkání začala trpět.
Respekt gentlemanů
Na začátku antukového grandslamu se mimo jiné i díky aktivitě Ons Jabeurové řešila kauza jisté diskriminace ženského tenisu. Kritici, mezi něž patří i běloruská světová jednička, vyčítali pořadatelům French Open, že Night Session v hlavní aréně Rolanda Garrose hrají pouze muži. I Patrick Mouratoglou, který v 10 letech přivedl Gauffovou do své akademie, se nebál říci, že nelze srovnávat publikum Gauffové a Sabalenkové s tím, co mají Alcaraz či Novak Djokovič.
Nešlo ale jen o hru. Rozdíl mezi mužským a ženským finále byl patrný i mimo kurt. Zatímco po mužském klání jsme mohli sledovat ukázku velkého respektu od Sinnera a Alcaraze, Sabalenková nesla zklamání z porážky těžce. Místo kreditu Gauffové prohlásila, že jiná hráčka, Iga Šwiateková, by ten den finále vyhrála.
Možná to bylo jedno z nejhorších utkání, které odehrála za poslední měsíce, ale je potřeba se zamyslet i nad tím, zda soupeřka Arynu do tohoto stavu nedostala svou účinnou hrou. Ano, grandslamová finále jsou emočně vypjatá a nesrovnatelná s jakýmkoli jiným finále, ale to bylo i to mužské. To naopak bylo jedno z nejlepších v historii.
Letošní finále mužské dvouhry může sloužit nejen tenisově, ale i co se chování a vystupování finalistů týče, jako ideální studijní materiál nejenom pro tenisty a jejich kolegyně, ale pro jakékoliv sportovce.
