Můj soustředěný, před sebe upnutý výraz se v ničem nelišil od výrazu střešovických spoluhráčů okolo. V kabině v útrobách O2 areny směřovaly myšlenky nás všech k tomu, co mělo za pár okamžiků nastat. Superfinále. Největší zápas domácí florbalové sezony. Odveta s Mladou Boleslaví, která nám dva roky nazpátek v prodloužení přesně tady, při téhle příležitosti sebrala titul.
Jenže ve mně se toho odehrávalo ještě trochu víc.
Přestože jsem si krásně mohl říkat, že se budu zaobírat jen tím, co se má brzy odehrát na hřišti, nedokázal jsem svoji mysl oblbnout natolik, aby si nevzpomněla, že pro mě tohle není jen další z výjimečných sportovních zážitků.
Pro mě se klidně může jednat o poslední zápas.O poslední možnost vůbec sportovat.Měl jsem to v hlavě, ať jsem chtěl, nebo ne.
Ale jestli to mělo být naposledy, tak ať je to přesně tady. Před plnou O2 arenou. K tomuhle momentu jsem se upínal. Každý zápas do té doby jsem bral, jako by žádný další už přijít neměl. Doslova. Pořád jsem si takovou variantu odmítal připustit, ale zároveň jsem musel počítat, že to tak opravdu může být.
A tady najednou mělo všechno vyvrcholit. Naše fenomenální sezona, ale dost dobře i celá moje kariéra. Celá moje zdravá, aktivní část života.
Jsem hodně emotivní typ hráče, ke svému výkonu potřebuju být vtažený do děje. Když pak ale Šimon Vavroušek po mojí přihrávce otevřel skóre superfinále, skákal jsem radostí možná ještě o trochu víc než běžně.
A jakmile to Tomáš Hanák v prodloužení trefil a my za ním ze střídačky vyběhli vychutnat si euforii, běžel jsem v slzách
Něco tam je...
Nejdřív se to objevovalo jen občasně. Možná tak jednou za měsíc, postupně víc a víc. Takové zvláštní brnění pravé ruky. Začalo od konečku malíčku a postupně přecházelo celou rukou až po lopatku a do obličeje. Jako když u zubaře dostanete umrtvovací injekci a část dne nemůžete hnout pusou. Ruku jsem měl, jako když si ji přeležíte, ale přitom s ní mohl hýbat, vnímal ji v prostoru, zároveň jsem ale necítil, když jsem v ní něco držel.
Bylo to jednoduše zvláštní. Vždycky se to objevilo ve spojení s tréninkem nebo zápasem a trvalo to deset, patnáct minut. Věděl jsem ale, že to jen musím chvíli vydržet a zase to odejde.
Poprvé mě tenhle stav překvapil v letní přípravě v létě 2023. Když se jeho četnost po začátku sezony začala zvyšovat, svěřil jsem se našemu fyzioterapeutovi. Odhadoval, že by důvodem mohl být skřípnutý nerv v rameni, ale připadalo mu divné to rozšíření až na obličej. Poslal mě proto za neurologem, u něhož vyšetření elektrickými výboji neodhalilo nic. Prý to není třeba řešit, prý se tohle může občas dít. Nechtěl mě ani poslat na magnetickou rezonanci. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou mi připadalo zvláštní, že by moje problémy přicházely jen tak.
Protože ony existovaly. Nevymyslel jsem si je.
Poprosil jsem proto bývalého spoluhráče Honzu Kolíska, který pracoval jako lékař na Bulovce, jestli by mi magnetickou rezonanci nedomluvil on. Jestliže totiž není potíž se skřípnutými nervy nebo krční páteří, zbývá už jen hlava.
Vyhověl mi. Po Novém roce, zrovna krátce před naším zápasem s Falunem ve finále Champions Cupu, mi rezonanci udělali. Výsledky, které pak tenhle můj kamarád dostal, mi ale pořád ne a ne říct. Urgoval jsem ho, a tak mi najednou od něj v telefonu přistála lékařská zpráva a do toho mi volal.
Už od prvního slova jsem z jeho hlasu poznal, že se něco děje. Že tohle není pohodový pokec, kdy je všechno v pohodě.
„Hele, já jsem ortoped, já se v tom nevyznám. Ale něco tam je…“
Ten den jsem hodně brečel. Neustále se mi vracely otázky, na které nejde odpovědět. Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil?
Vždyť já na sebe byl vždycky opatrný, žiju zdravě. Odmalička sportuju. Kdykoliv se zkoušel alkohol nebo marihuana, býval jsem za posránka, držel jsem se zpátky. Nechtěl jsem si ničit tělo. A zničehonic tohle… Dobře, že se objevila příčina mých potíží, ale zároveň jsem si nedokázal připustit, že je s mojí hlavou něco v nepořádku. Neuměl jsem si představit, co bude následovat.
Hodiny následující po telefonátu byly vážně hodně perné. Zrovna jsem byl doma sám, přítelkyně studovala v Brně. Shodou okolností medicínu, takže když jsem jí to jako první řekl, měla představu, co se může dít. Navíc přítel její známé zemřel na zhoubný nádor v mozku v sedmadvaceti, jako je zrovna mně.
Ten první den jsem nějak dokázal usnout, ráno se pak podíval na telefon, že se mi to nezdálo, a začal řešit, co tedy teď dál. Cinknul jsem spoluhráči Matěji Havlasovi, jehož tatínek je přednosta v Motole a zná pana doktora Šroubka, našeho špičkového neurochirurga z nemocnice Na Homolce. Následovala další magnetická rezonance a s výsledky jsem tak za panem Šroubkem skutečně vyrazil.
To všechno v době, kdy jsme zrovna vyhráli Pohár mistrů, čímž jsme pro Tatran i český florbal obstarali historický úspěch a jako první tým od nás vyhráli nějakou mezinárodní soutěž. První informaci o tom, že „tam něco je“, jsem dostal týden před finálovým zápasem. Když ten se nám podařilo vyhrát a stát se tak nejlepším klubovým mužstvem světa a mně zase jednou tekly po tváři slzy způsobené ne pouze dojetím z triumfu, smáli se mi mladší kluci z týmu, že jsem plačka.
Netušili, co jsem se zrovna dozvěděl. Tak jako málokdo.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli chci s někým sdílet, co se děje. V týmu jsem se nakonec několika nejbližším kamarádům svěřil, ale jinak jsem nic nechtěl ventilovat. Připadalo mi, že by to mohlo mužstvo ovlivnit víc, než je správné. Poradil mi to takhle i náš vedoucí mužstva Radek Brázda, takový náš táta. Zajímavý, specifický člověk, který vždycky řekne věci, jak je cítí. Na něho jsem všechno vyklopil a přidal otázku, jestli bych to měl říct i týmu. Poradil mi, ať si to nechám pro sebe, dokud nebude ten správný moment.
Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. A zpětně vím, že jsem udělal dobře, že jsem nic neříkal, než jsem si všechno sesumíroval sám pro sebe.V zápasech i na tréninku jsem navíc potom zažíval jediné momenty, kdy se mi dařilo na to v mé hlavě zapomenout. Mimo jiné jsem totiž od pana Šroubka dostal prášky na epilepsii, jejímž určitým projevem, záchvatem, byly moje stavy. To divné brnění se tak přestalo objevovat.
Do doby, kdy mi díky práškům mé problémy zmizely, jsem nic neříkal ani trenérům. Nechtěl jsem, aby se měnil jejich náhled na mě jako hráče. Během záchvatů to na pár minut vždycky stálo za houby, ale hrát se s tím dalo, tak co… Vždyť člověk mívá pocit, že je v zápase hodně na míčku, a přitom ho má na hokejce celkem jenom pár vteřin. Dostane, přihraje, vystřelí. A na bránění stačí jedna ruka. Ono by to v nejhorším šlo hrát i s tím mým brněním, říkal jsem si tehdy.
Byla to ale samozřejmě hloupost.