O důvodech přestupu do Indonésie
"Vrátil bych se k mému působení v Baníku Ostrava loni v zimě. Tam ta myšlenka na změnu prostředí vznikla. Myslím si, že to hodně lidí nepochopilo a mysleli si, že mé rozhodnutí přišlo na základě příchodu Martina Jedličky do Baníku. Lidé si kolem toho vytvářeli různé vymyšlené příběhy o problémech, ale tak to vůbec nebylo. Já už jsem delší dobu cítil v hlavě i sám na sobě, že jsem z toho prostředí, ve kterém jsem strávil nějakých patnáct let od začátku kariéry, už trochu vyhořelý. Pohyboval jsem se pořád v tom samém kruhu a potkával ty samé lidi. Neříkám, že je to špatně, spoustě lidem to vyhovuje, ale já už v sobě neměl ten správný drajv. Nechci tvrdit, že šlo o mentální problémy, to vůbec ne, ale cítil jsem, že už bych mužstvu nedával to, co bych chtěl. Přišlo mi férové to říct nahlas. Rozhodně jsem se necítil v nejlepším rozpoložení a chtěl jsem změnu. Vím, že to mnozí nepochopí, ale měl jsem to v sobě delší dobu. Pomohla tomu i má návštěva Ameriky, kde je prostředí úplně jiné. Po návratu z USA jsem věděl, že chci zkusit změnu jak v kariéře, tak v životě. Není tajemstvím, že kontakt s klubem Garudayaksa vznikl přes mého bratra a našeho známého, který pomohl přestup zrealizovat a pomáhal mimochodem i s přesunem Christiána Frýdka. Garuda byla velmi konkrétní, lidé v klubu byli příchodu hodně naklonění a jednali velmi přímo. Rychle jsme se dohodli na podmínkách. Když jsem si dal všechna plus a mínus dohromady, vyšla mi z toho velmi dobrá volba a řekl jsem si, že do toho jdu."
Sledujte jediný denní sportovní podcast v Česku. Expresní formát, netradiční témata, exkluzivní hosté. Každodenní porce sportovních informací pro ty, kterým jen výsledky nestačí. Všechny díly k poslechu také na Spotify a Apple Podcasts.
O vývoji vztahu s vedením Baníku
"Na začátku se to bohužel nestřetlo s pochopením, což mě mrzelo. Doufal jsem, že máme nastavené dobré vztahy i po lidské stránce, nejen po té fotbalové. Stalo se tam pár věcí, které mě nepotěšily. Dospělo to do stádia, kdy jsem řekl, že bude lepší, když nepojedu s mužstvem na soustředění. Baníku, který neměl sezonu rozjetou úplně nejlépe, by nepomohlo, kdybych tam byl denně ve špatném rozpoložení a nedával týmu nejlepší energii. Pro mužstvo je lepší, když v něm působí hráči, kteří tam opravdu chtějí být. Neříkám, že bych dělal v kabině zlo, ale necítil jsem, že bych dokázal vytvořit dostatečně dobrý servis pro fungování týmu. Přišlo mi férovější odpojit se než být otrávený nebo znechucený. Znám se a vím, že kdyby věci nešly správným směrem, nebylo by se mnou snadné vyjít. Nechtěl jsem do týmu vnášet další napětí. Pro kabinu bych udělal první poslední, ale když jsem cítil, že pro ni nejsem přínosem, rozhodl jsem se jít touto cestou. Trénoval jsem pak s B-týmem a po pár dnech jsme se dohodli, že bude nejlepší, když si najdu něco nového. Bohužel věci nešly úplně podle představ a i ze strany managementu došlo k věcem, kvůli kterým některé varianty nevyšly. Zůstal jsem u B-týmu a nakonec odešel na poslední tři měsíce sezóny do Piastu Gliwice."
O prvních zkušenostech v Jakartě
"Je to exotika, to je jasné. Pro českého nebo slovenského hráče to určitě není běžná destinace. Na druhou stranu ale musím říct, že co se týče celkového dojmu a toho, jak se tu cítím, je to fakt super. Největším pozitivem jsou pro mě zdejší lidé. Jsou extrémně milí, pořád se usmívají a mají v sobě dobrou energii. Myslím si, že kdyby mohli, snesli by pro ostatní modré z nebe. Neříkám, že u nás se takoví lidé nenajdou, ale shodneme se na tom, že to není tak běžné. Každý člověk, kterého jsem tu potkal, se usměje, je milý a vstřícný. To je pro mě asi největší rozdíl. Zároveň jsem v Jakartě, což není žádná džungle, jak si možná spousta lidí představuje, když se řekne Indonésie – že vidí jen Bali, pláže a prales. Jakarta je opravdové velkoměsto, kde člověk najde opravdu všechno, co potřebuje. Samozřejmě jsou tu i chudší nebo průmyslové části, které vizuálně nejsou tak pěkné a rozvinuté, ale to patří ke všem velkým městům. Dají se tu najít mraky krásných míst a budu mít co dělat, abych z toho viděl alespoň část. Zatím jsou mé pocity velmi příjemné. Jsem až překvapený, jak dobře se tu cítím. Jsem tu druhý týden a nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy v životě takhle pozitivně naladěný dva týdny v kuse. Je to příjemná změna a užívám si to."
O podmínkách v klubu Garudayaksa
"Organizace a fungování věcí je trochu odlišné. Na všechno mají dost času a nikam nespěchají. Mají takový životní styl, ničím se nestresují a žije se jim dobře. Je na nás Evropanech a cizincích, abychom se tomu přizpůsobili. Stejně jako bychom očekávali přizpůsobení od nich, kdyby přijeli k nám, musíme se tentokrát přizpůsobit my. Je to klub, který se stále vyvíjí a skládá za pochodu. Kádr ještě nemáme tak široký, jak by si trenéři i já představovali, ale na všem se pracuje. Na druhé straně musím říct, že tréninková akademie a prostředí jsou absolutně dostačující. Máme k dispozici tři hřiště, o která se lidé denně starají. Kdyby přišly prudké deště, je tu i krytá umělá tráva. Jedinou drobnou nevýhodou je, že hlavní budova je pár minut autem od hřišť, takže na posilovnu se musíme přesouvat. To je ale to nejmenší, co by někoho omezovalo. Servis a péče lidí kolem nás je neskutečná. Lidé z realizáku, kustodi, maséři i fyzioterapeuti by pro nás udělali cokoliv. S úsměvem mi vezmou kopačky, druhý den mi je čisté postaví doprostřed kabiny na mé místo a ještě skoro poděkují, že mi je mohli vyčistit. Zdejší lidé dodávají obrovské množství pozitivní energie."
O finančních podmínkách v tamní lize
"Do Indonésie jsem šel s vědomím, že většinu nákladů na ubytování, auto nebo řidiče hradí klub. To je obrovská finanční pomoc. Hodně lidí si myslí, že do Indonésie jde hráč jen kvůli penězům, ale to není můj případ. Nejde o platy jako v Saúdské Arábii nebo Bahrajnu. Velkou roli hraje fakt, že tu téměř nemám náklady na život. Když nemusíte platit nájem, auto a další běžné výdaje jako v Česku nebo na Slovensku, s platem se hospodaří úplně jinak a zůstane vám z něj podstatně více. A když jdete v Indonésii do lepší restaurace a za jídlo i pití zaplatíte v přepočtu sedm euro, je to celkem markantní rozdíl."
O setkání s idolem Stephem Currym
"Setkání se Stephem Currym byla neuvěřitelná náhoda. Je to příběh, kterému lidé ani nechtějí věřit. Když jsem byl v San Francisku, tak si mě ve fanshopu Golden State všiml šéf merchandisingu. Viděl mou radost a jako typický Američan se dal do řeči. Ptal se, odkud jsem. Řekl jsem mu v krátkosti svůj příběh, že jsem ze Slovenska a že jsem přiletěl hlavně kvůli Warriors. Druhý den se hrál zápas s Orlandem a on se ptal, zda máme lístky. Podal mi vizitku s tím, že uvidí, co pro mě může udělat. Zmínil jsem se mu, že mám Curryho dokonce vytetovaného na stehně a mým snem je získat jeho podpis a nechat si ho dotetovat. Druhý den mi napsal e-mail, že pro mě má lístky na zápas a ať přijdu v 17:30 před halu, že mě zkusí vzít na rozcvičku. Pak se mě zeptal, zda mám čas po zápase. Vzal nás do tiskové místnosti na pozápasovou konferenci. Tam postupně vystoupili Steve Kerr, Brandin Podziemski, Draymond Green a nakonec Steph Curry.
V zápase přitom byla hrozná tenze, Draymond se pohádal s trenérem a odešel do kabiny, takže atmosféra byla napjatá. Pro mě bylo šílené už jen to, že jsem byl v jedné místnosti s Currym. Když mluvil, ani jsem nedýchal. Po konferenci mi Jeff řekl, ať počkám. Steph se tam bavil se sponzory. Jeff dal echo jeho bodyguardovi, že tam čeká obrovský fanoušek. Když Steph dokončil povinnosti, vydal se směrem ke mně. V tu chvíli jsem měl úplný blackout. I když si myslím, že angličtinu mám dobrou, v ten moment jsem nedokázal složit větu. Je to můj absolutní idol. Přišel, podal mi ruku a povídali jsme si asi pět minut. Viděl jsem na něm únavu, ale byl neuvěřitelně milý. Řekl jsem mu, odkud jsem, že ho mám vytetovaného, že je mi 31 let, jsem dospělý chlap, ale chce se mi brečet. A on mi na to odpověděl magickou větu: 'That's why we're doing it.' (Proto to děláme). Dodnes tomu nemůžu uvěřit."