O zdravotních problémech na ZOH 2018
"Vím, že to možná zní zvláštně, ale v tu chvíli pro mě bylo zásadnější cítit svou nohu, než to, že budu po závodě deset minut ohnutá. To pro mě bylo druhořadé. Věděla jsem zkrátka, že musím projít kvalifikací. Trénink byl založen úplně na něčem jiném, učila jsem se nohu vnímat a během závodu jsem sledovala, kam ji pokládám. Kolikrát jsem si totiž nebyla jistá, a tam stačí jeden pád a končíte. Bylo to opravdu hrozně těžké. Naštěstí mě pak dal do pořádku pan profesor Kolář i s dalšími fyzioterapeuty. Musela jsem denně cvičit deset až dvacet minut na zpevnění břicha a zad a dělat pohyby hlavně na druhou stranu, protože náklon a ohnutí těla mi nebyly vůbec příjemné. Na samotné olympiádě jsem už prakticky mohla jezdit normálně, najížděla jsem po dvaceti až pětadvaceti kolech a dokázala jsem držet tempo, což bylo skvělé. V závodě jsem ale měla za úkol v určitý moment zrychlit, což mi nešlo. Začala jsem totiž znovu cítit tu nohu a řekla jsem si, že pokud zrychlím ještě trochu, půjde to celé do kytek a možná ani nedojedu. Po závodě jsem z toho byla vnitřně trochu zklamaná."
O nejtěžším momentu kariéry
"Pro mě byl nejhorší první rok po olympiádě ve Vancouveru. Když má člověk dvě zlaté a bronz a vstupuje do další sezóny, všichni očekávají naprostý boom a že se vezete na vlně úspěchu. Pamatuji si, že do prvního závodu Světového poháru jsem vůbec nenastoupila. Před závodem jsem se pozvracela, byla jsem tak neuvěřitelně nervózní, že jsem to prostě psychicky neustála. Říkala jsem si, že nemohu závodit."
O nejhezčím závodě kariéry
"Velmi ráda vzpomínám na rok 2019, kdy jsem jela na mistrovství světa do Inzellu. Připravila jsem se na všechno a najednou jsem tam vyhrála trojku i pětku a překonala dva rekordy dráhy. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Bylo to pro mě obrovsky emotivní, že jsem něco takového mohla zažít ještě jednou. Projít si tím závodem i vším, co následovalo, ať už to bylo vyhlášení nebo to, jak jsem se cítila. Když jsem vyhrála trojku a za dva dny mě čekala pětka, šla jsem tam s pocitem, že medaili už mám. Všechno to ze mě spadlo. Říkala jsem si, že samozřejmě budu bojovat, ale jdu si to prožít hlavně pro sebe. Svůj cíl pro danou sezonu, být v TOP pětce, jsem už měla odškrtnutý. A ta pětka pak byla ta nejkrásnější, jakou jsem kdy jela. Možná ze všech mých závodů. Vnímala jsem diváky, časomíru a cítila jsem, že na to mám. Bylo to úplně o něčem jiném a na tento závod vzpomínám strašně ráda."
O Jílkovi
"Jsem nesmírně ráda, že jsem někoho takto inspirovala a že tu máme dalšího vynikajícího sportovce. Letos, stejně jako v minulé sezoně, i když tentokrát to díky olympijským hrám bylo ještě o něco specifičtější, jsem byla moc ráda, že jsem mohla být u toho a prožívat ty závody přímo s ním. Jednak jsem to s ním prožívala a jednak je to kluk, který sám říká, že díky mně tu má rychlobruslení vybudovanou určitou tradici. Těší mě, že mohu být s ním a vím, že na jeho úspěchu mám třeba i to jedno procento zásluhy. Jsem za to opravdu nesmírně vděčná."
O motivaci všem ukázat, že bude nejlepší
"Soupeřky to samozřejmě vnímaly a vnímají. Několikrát jsem o tom četla i v nizozemském tisku. Neustále to rozebírají, jak je to vůbec možné. Mně to svým způsobem dodávalo obrovskou energii. Když za mnou přijdou a ptají se: Vy opravdu ještě nemáte dráhu? A já odpovím: Stále ne. Teď sice přišel Metoděj, který trénuje jinde, ale to zázemí u nás stále chybí. Podmínky a finanční podpora jsou sice jiné, ale pořád je obrovský rozdíl, když se člověk může připravovat doma."
O bolesti
"Bolest je pro mě určitou výzvou. Když mě něco bolí, snažím se do toho ještě více opřít. Člověk totiž ví, že při závodě bolest dříve či později přijde. To je přesně ten moment, kdy se, jak se lidově říká, láme chleba a kdy člověk musí zatnout zuby a nějakým způsobem s bolestí pracovat. To je pro mě absolutní alfa a omega. V daný moment se přes to člověk musí přenést, udržet v hlavě správnou techniku a snažit se nemyslet na bolest. Musí si říci, že to zná a že to jde i s ní. To je asi to, co mě vždycky pohánělo dál, protože jsem věděla, že bez bolesti to nejde. Musela jsem ji zkrátka přijmout."
O nejhorším zranění
"V prosinci 2021 jsem při tréninku v Itálii spadla a píchla si vlastní nůž pod zadek. Vezli mě do Bolzana na šití. Jinak se mi naštěstí nic vážného nestalo. Občas se něco přihodí a většinou je to naštěstí jen na šití, kdy vám přišijí kousek kůže, kterou jste si odřízli. Byla jsem ale i svědkem pádu, kdy dva nizozemští závodníci spadli přes sebe a jeden z nich toho druhého zasáhl kolenem do zad. Ten závodník se musel znovu učit chodit. Takže záleží na okolnostech, ale stává se to jen minimálně."
O hale
"Za těch dvacet let jsem už tolikrát slyšela, že se hala postaví a dnes říkám, že tomu uvěřím, až se začne stavět, nebo nejlépe, až se opravdu postaví. Na jednu stranu je to strašně unavující, na druhou stranu bych to tomu sportu strašně přála. Jak je vidět, jsme tady dva medailisté. Byla tu Karolína Erbanová, skvěle jezdí Nikola Zdráhalová a teď už i junioři začínají vystrkovat růžky. Myslím si, že bychom těch rychlobruslařů na mezinárodní úrovni mohli mít daleko víc, kdybychom jim dokázali nabídnout odpovídající podmínky. Naši trenéři mají evidentně schopnosti je dobře připravit."
O podpoře fanoušků po odhlášení ze závodu v Miláně
"Zpětně viděno bylo neuvěřitelné, co se stalo poté, co jsem se odhlásila. Nepamatuji si, že bych někdy předtím cítila tak obrovskou podporu. Úplně mi to otevřelo oči i srdce a začala jsem vnímat i jiné věci, možná podstatnější než cokoli, co se mi do té doby stalo na dráze. Zjištění, jak moc mě lidé vnímají a jak jsme úzce spjati, mi dalo obrovsky moc. Byla jsem sice nešťastná, že nemohu startovat, ale ve finále mi ta obrovská vlna podpory dala možná ještě víc, než kdybych se na tu trojku postavila."
O dojetí z fanoušků
"Lidé mi psali, že už jsem pro ten sport udělala tolik, že jim nemusím nic dokazovat, že stojí za mnou a ať se hlavně uzdravím. Prožívali to se mnou a dávali mi najevo, že jim nejsem lhostejná. Člověk ví, že má fanoušky, ale tohle bylo tak intenzivní, jako by snad všichni stáli před mým pokojem. Zpočátku jsem brečela, že nemohu startovat, a pak jsem brečela dojetím z té obrovské podpory. Byla to obrovská exploze emocí."
O posledním závodě
"Svůj konec jsem oznámila už v minulé sezoně a věděla jsem, že pokud se uskuteční v Heerenveenu, bude to velkolepé, ale předčilo to veškerá má očekávání. Během jízdy jsem se první dvě kola musela jenom smát, protože aplaus a rachot v aréně byly neuvěřitelné. Z výkonnostního hlediska jsem se navíc cítila skvěle a začala jsem zrychlovat a uvědomila jsem si, že po olympiádě, kde jsem na to neměla, jsem opět získala svůj starý pocit z jízdy. Měla jsem z toho ohromnou radost a přesně takové ukončení kariéry jsem si přála. V Heerenveenu jsem startovala na svém prvním mistrovství Evropy. Bylo mi tehdy asi patnáct, nebo šestnáct let. Hrozně ráda to zmiňuji, protože když jsem tam tehdy poprvé vyšla schody, postavila se doprostřed a viděla plnou halu, sešla jsem zpět dolů a řekla si, že před tolika lidmi závodit nebudu. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. A teď, když jsem se tam vrátila naposledy, jsem si přítomnost všech těch lidí neuvěřitelně užívala. Bylo to opravdu symbolické propojení mého začátku a konce."