Dne 13. září si Švédsko zajistilo postup do dalšího kola Davis Cupu, když v Partille Areně v Göteborgu porazilo Tunisko v baráži Světové skupiny I. Ironií osudu se stal rozhodujícím hráčem talentovaný Leo Borg, syn legendárního Björna Borga, který ve 22 letech vybojoval vítězný bod přesně o půl století poté, co jeho slavný otec přinesl Švédsku historicky první celkový triumf v Davis Cupu. Seveřané tehdy ve finále v roce 1975 porazili Československo 3:2.
Zatímco Björn Borg položil základy nově vznikající tenisové velmoci, Leo Borg svým vítězstvím v Göteborgu nabídl jen velmi vzácný záblesk naděje pro zemi, která zažila mimořádně rychlý pád z výsluní. Přitom mezi 70. lety a rokem 2010 švédský mužský tenis dlouhodobě patřil ke světové špičce.
Zlaté generace
Björn Borg, Mats Wilander a Stefan Edberg tvořili zlatou éru švédského tenisu, do které se sluší zařadit také Anderse Järryde, Joakima Nyströma, Henrika Sundströma, Kenta Karlssona a další. Celkem 26 Švédů narozených v 60. letech se dokázalo probojovat do nejlepší stovky. Devět z nich se dostalo do desítky, přičemž dva patří mezi největší hráče v historii Open éry.
V letech 1974 až 1992 získali švédští muži neuvěřitelných 24 ze 76 grandslamových titulů. V roce 1988 ovládli dokonce všechny čtyři grandslamy – Edberg triumfoval ve Wimbledonu a Wilander vyhrál zbylé tři. Přestože v 90. letech Švédsko ještě třikrát ovládlo Davis Cup, na grandslamech se po roce 1992 úspěchy náhle zastavily.
Dnes je překvapivé vítězství Thomase Johanssona na Australian Open 2002 jediným grandslamovým triumfem země za posledních 23 let. Thomas Enqvist, Magnus Norman a Robin Söderling se sice probojovali až do finále, ale když Söderling onemocněl mononukleózou a musel ukončit kariéru, už nezbyl nikdo, kdo by na jeho úspěchy navázal. Rodák z Tibra měl přitom dobře našlápnuto, byl jedním z mála, kdo dokázal porazit Rafaela Nadala na French Open.
Švédský tenis usnul na vavřínech
V roce 2023 neskončil žádný švédský reprezentant v top 100. A co více, aktuálně není v TOP 200 žádný Švéd či Švédka. Podle Matse Wilandera v zemi tenis upadl, protože ostatní národy se poučily právě z úpadku švédské zlaté éry a dokázaly ji překonat.
Skandinávci sami dostatečně neinvestovali do rozvoje hráčů, trenérů a infrastruktury a po historických úspěších ztratili potřebný zápal. "Když se tenis stal globálním sportem a konkurence se neustále zvyšovala, švédský tenis nedokázal držet krok s vývojem," uvedl trenér daviscupového týmu Simon Aspelin v rozhovoru pro Livesport Zprávy.
Aspelin upozorňuje hned na několik překážek, které brání tomu, aby se rodili hráči schopní dlouhodobě konkurovat elitě. Jedním z hlavních problémů je údajně nedostatek tenisových areálů pro mladé zájemce o tento sport.
Sport až na druhém místě
"Když se podíváte na oblast Stockholmu, nemáme dostatek kurtů ani sportovišť, a stejný problém je i v dalších velkých městech Švédska. Politici nevnímají výstavbu sportovišť jako dostatečnou prioritu. Nejde jen o tenis, ale i o další sporty," vysvětluje Aspelin.
Magnus Norman, který byl v roce 2000 druhý na světě a ve stejném roce si zahrál finále French Open, souhlasí s Aspelinem. V rozhovoru pro tennis.com uvedl, že ačkoliv je rekreační tenis ve Švédsku populární, chybí zde špičková tréninková centra potřebná pro výchovu vrcholových hráčů – zvlášť s ohledem na dlouhé zimy, které si žádají nákladné halové kurty.
Bez sponzorů a lokálních turnajů
Dalším problémem je nízký počet soutěží pořádaných ve Skandinávii. Švédsko každoročně hostí dva větší tenisové turnaje, kde se představují muži (ATP) i ženy (WTA), přičemž ženský turnaj spadá do nižší kategorie. Kromě jednoho turnaje ATP Challenger Tour a Good to Great Challengeru v Danderydu se na švédské půdě konají různé akce ITF a Tennis Europe, jako například M25 Varnamo a W35 Bastad, které však mladým talentům nedávají příliš příležitostí poměřit se se světovou extratřídou.
Nedostatek elitních tenisových turnajů ve Švédsku znamená obrovskou finanční zátěž pro nové tváře, jejich rodiče i svaz, protože musejí cestovat do zahraničí, aby získali body do žebříčku. "Samozřejmě by bylo jednodušší, kdybychom měli podobný turnajový kalendář jako Itálie, kde se téměř každý týden konají Futures a Challenger turnaje spolu s ATP akcemi," uvedl Aspelin. Podobné události jsou ale dle jeho slov poměrně nákladné na realizaci. "Je potřeba spolupráce s veřejnými nebo soukromými sponzory," dodává Aspelin.
Problémem je i sociální stát
Zatímco švédská populace těží ze sociálnědemokratického státu s bezplatným školstvím, zdravotním pojištěním a ochranou před nezaměstnaností financovanou z daní zaměstnanců a zaměstnavatelů, pro rozvoj mladých sportovních talentů to nemusí být vždy výhoda. "Ve Švédsku je povinná školní docházka minimálně do deváté třídy. To je samozřejmě dobře, protože je na co se spolehnout. Jenže moderní tenis je extrémně náročný a vyžaduje brzké a intenzivní zapojení, což je těžko slučitelné se skandinávským důrazem na vyvážené dětství," vysvětlil Aspelin.
"Když se například srovnáme s východní Evropou, kde jsou ochotni pro rozvoj mladých hráčů obětovat mnoho, musíme si uvědomit, že právě s tímto přístupem soupeříme." Naděje pro švédský tenis ale existují. Ve světovém žebříčku juniorek figuruje na 13. místě Nellie Taraba Wallberg a Lea Nilsson za ní zaostává jen o 11 příček, zatímco William Rejchtman Vinciguerra je 34. a Ludvig Hede 50. mezi juniory.
Aby se však mohla země mezi konkurenty držet dlouhodobě, potřebuje lepší systém a jasnější představu o tom, co by měly obsahovat programy při přechodu hráčů z juniorského do seniorského tenisu.
Mládežníkům nikdo neudává směr
Nadějné juniory se ve Švédsku delší dobu nedaří dostat do prestižní TOP 100 dospělých. "Jsme poměrně velká země s mnoha kluby a soutěžními programy. To je na jednu stranu dobře, ale kvalita týmů nestačí k tomu, aby hráče připravily na další krok," řekl Aspelin. "Kluby by měly jasněji ukazovat, jaké jsou možnosti a cesty pro mladé hráče. Potřebujeme lepší plán, co by měly programy pro mládež skutečně přinášet."
"Hráči ve Švédsku za trénink vlastně moc neplatí, protože buď mají trénink zlevněný, nebo dokonce zdarma. V zahraničí je to jiné – rodiče nebo hráči vědí, že musí investovat, pokud se chtějí stát špičkovými hráči." V cizině tak panuje jasnější představa, jak se vyvarovat toho, aby byl tolik obávaný přechod co možná nejmenším skokem.