Vraťme se časem do doby, kdy Československo pořád ještě svírala železná opona. Sice už trochu rezivěla, ale stále byly některé věci těžko myslitelné. Tenisové prostředí však bylo jednou ze sfér, v níž se dal ochutnávat svěží vánek západního světa. Komunistický režim se pomalu drolil, za tři roky měla přijít sametová revoluce.
A česká tenisová škola tehdy slavila úspěchy. Fanoušci byli v 80. letech u vytržení z daviscupového triumfu mužského týmu, Ivan Lendl navazoval na grandslamové tituly Jana Kodeše a jednou z nejlepších světových hráček byla Hana Mandlíková.
Poslechněte si článek v audioverzi >>
V roce 1985 dobyly týmovou trofej i ženy, pod vedením kapitána Jiřího Medonose přivezla děvčata z japonské Nagoji domů prestižní Pohár federace. A obhajoba? Ta se měla uskutečnit o rok později právě u břehů Vltavy.
Aby bylo jasno – tehdejší formát turnaje dokonale připomínal fotbalové mistrovství světa. Do Prahy přijelo bojovat o trofej 42 čtyřčlenných týmů a nechyběla v podstatě žádná z tenistek světové špičky. Publikum obdivovalo božskou argentinskou tmavovlásku Gabrielu Sabatiniovou, Bulharsko táhly svými výkony sestry Malejevovy a hlavní hvězdou německého výběru byla světová trojka Steffi Grafová.
Steffi mimo hru
Příběh tehdy sedmnáctileté vycházející superstar rozhodně stojí za zmínku. Grafová musela kvůli záhadné nemoci vynechat Wimbledon, v Praze si však chtěla spravit chuť a vybojovat pro svou zemi poprvé týmovou trofej. Dovedla svůj tým přes dvě vyřazovací kola, jenže čtvrtfinále sledovala smutně jen z lavičky.
"Steffi Grafová, nejlepší západoněmecká tenistka, si ve čtvrtek zlomila palec na noze, když jí na nohu spadl slunečník. Chystala si vzít rakety na trénink, když se v silném větru konstrukce deštníku převrátila a stůl jí dopadl na nohu," referoval z místa zpravodaj Los Angeles Times. "Rentgenové snímky odhalily zlomený palec na pravé noze. Není jasné, kdy bude moci znovu hrát," zněl dovětek.
Němky pak s náhradnicí Bettinou Bungeovou sice ještě udolaly Bulharky, ovšem na výběr USA už v semifinále nestačily. A tak Štvanice i kvůli bizarnímu zranění Grafové mohla prožít vysněné i nechtěné finále…
Jednička Martina
Česko proti Americe. Odveta za rok starou Nagoju. Americký výběr přivezl na Štvanici to nejlepší, co bylo k mání. Hlavní hvězdou byla světová jednička Martina Navrátilová, jíž sekundovala dvojka Chris Evertová, v záloze byla připravena i pětka žebříčku Pam Shriverová. A navíc tu byly pochopitelné emoce.
Navrátilová se vracela do rodné země po 11 letech v emigraci a její jméno se v průběhu oněch let snažil komunistický režim smazat ze vzpomínek. Média se vyhýbala zpravodajstvím z grandslamů, přílet největší hvězdy tehdejšího tenisového nebe měl být utajen.
"Vím, že náš táta jako předseda svazu ji byl uvítat na letišti. Tehdy pršelo a čekal na ni s deštníkem u letadla. Kvůli těm všem věcem, které se tu děly, musela jít speciálním vchodem. Vím, že Martina vzpomínala, že ji pořád někde někdo sledoval," vzpomínala po letech Helena Suková, jedna z opor tehdejšího národního týmu.
Unikátní zápas přinesl československým děvčatům hořkou vzpomínku. "Snažili jsme se soustředit na naši hru, ale v tom finále to pro nás bylo hrozně nepříjemné. Lidé fandili Američankám. Samozřejmě ne proto, že by nám nepřáli, ale kvůli Martině," líčila Suková.
Už po dvouhrách bylo rozhodnuto, domácí tým ztratil obě. Avšak regule turnaje se musely naplnit a ještě tak bylo třeba pro formalitu absolvovat debl. "Když jsem prohrála s Chris Evertovou a Hanka s Martinou, už jsme na čtyřhru jít nechtěly. Říkaly jsme: 'Oni nám stejně nefandí, my tam nepůjdem.' Ale přemluvili nás," vykládala česká reprezentantka.
Nyní s odstupem let samozřejmě vidí Suková epický zápas jinak: "Když se na to dneska podívám zpátky, byl to prostě svátek tenisu."
I díky Štvanici je tenis na olympiádě
V zákulisí štvanického turnaje se mimo sportovního zápolení řešila ještě jedna pozoruhodná záležitost. Do Prahy zavítal tehdejší šéf Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch a u Vltavy se horečně jednalo o návratu tenisu na olympijské hry.
Ten už sice byl i součástí her v Los Angeles 1984, pouze však jako ukázkový sport. Tehdejším rozhovorům podle českých médií pomáhal svou přítomností i wimbledonský vítěz Jan Kodeš. A rok poté se v německém Baden-Badenu definitivně rozhodlo, že se bílý sport vrátí po 64 letech na program oficiálního programu olympiády.
Československo ze zařazení dřív nežádaného 'profesionálního' sportovního odvětví profitovalo, medailovou sklizeň ze Soulu 1988 zařídili zlatý Miloslav Mečíř, stříbrný debl Suková, Novotná a bronzový mužský pár Mečíř, Šrejber.
Tenisová Štvanice na rozdíl od hokejového stadionu přežila. Také sice na chvíli upadla v zapomnění, její centrální kurt chátral a dlouhých 16 let se na něm nehrál oficiální tenisový zápas. Dnes už ale zase svatostánek českého tenisu ožívá.
Díky turnaji, který organizace WTA svěřila Praze a který se rozhodl přestěhovat svou lokaci ze Stromovky na ostrov, se 40 let po památném klání zase zaplní sedačky okázalé arény až po horní patra. Šest tisíc diváků bude mít v neděli krásný výhled přes Vltavu na Pražský hrad, přivítá hrdinky výše popsaného fedcupového finále a zatleská finalistkám Livesport Prague Open.
