Hernychovi se londýnské vzpomínky vrátily třeba ve chvíli, kdy ho potkal jeden z bývalých soupeřů a uznale gratuloval. "Narazili jsme na sebe s Jamesem Blakem, kterého jsem tam jeden rok porazil a on mi říká: Myslel jsem si, že to byl tvůj nejšťastnější den ve Wimbledonu, a teď vidím, že máš dost dalších," usmál se bývalý daviscupový reprezentant. 

Svou kariéru ale s tím, čeho dosáhla Markéta Vondroušová, rozhodně nechtěl srovnávat. "Maky si ten Wimbledon vyhrála, já tam vyhrál maximálně jedno kolo. Je to je šampionka, to se povede pár lidem na světě. Ona je prostě borec…"

Přesto, jak moc se dají vytěžit zkušenosti hráče a předat je svěřenkyni?

"Trenérská role je určitě jiná, zaprvé hráč to musí sám odehrát. Ale hlavně, trenér může říkat, co chce, ale když to hráč nedokáže zahrát, tak je úplně jedno, kdo ten trenér je."

Také jste od ní slyšel, že trávu nemá ráda? Kdy ji začala brát jako dobrého pomocníka?

"Na trávě hrají dobře šikovní hráči a ona se na ní naučila i dobře pohybovat. Takže nebyl důvod, aby nehrála dobře. Jen tomu musela sama začít věřit. Myslím, že právě v Berlíně sama viděla, že to jde. Tam chyběl jen kousek, aby porazila ty nejlepší. Hrála tam tři velice dobré zápasy, ale samozřejmě, že vyhraje Wimbledon, to asi netipoval nikdo. Každopádně myslím, že si na trávě bude odteď víc věřit. Ale že by vyhrávala automaticky každý zápas, to zas buďme pokorní, to je nesmysl."

Jak vlastně vypadala příprava na Wimbledon, na čem jste kromě sebevědomí pracovali?

"Víte, já toho zase tolik neudělal, jsme spolu jen dva měsíce. Markéta rok trénovala s Pepou Čihákem a samozřejmě s Jirkou Hřebcem. Ti udělali obrovský kus práce. Strašně těžké bylo, když byla zraněná a jen trénovala, bez turnajů. To s ní byl Jirka Fencl a to je práce, která se nikdy nedocení."

Mluvíte o Jiřím Hřebcovi, který Markétě věřil už na začátku kariéry. Stále je na telefonu?

"Ne, on není jen na telefonu! Jirka je stálice, on s Maky stále hraje! Máme takovou dohodu, že když jsme v Česku a já potřebuju být s rodinou, tak to s ní odehraje. A ona je navíc nadšená, že s ním může hrát. Ty tréninky jsou živé, zábavné, intenzivní a je to dobrá změna i pro ni."

Museli jste pak ve Wimbledonu i nějak reagovat na hru soupeřek nebo vývoj turnaje?

"Paradoxně si myslím, že Markétě pomohlo i to, že si v prvním kole poranila kotník. Pomohlo počasí, že se pár dnů nehrálo, protože ji to bolelo opravdu hodně. Ale i díky tomu malinko upravila svou hru. Nechtěla se pouštět do nějakých dlouhých výměn a proti Kuděrmetovové a Vekičové si dokázala, že je může přetlačit i tímhle způsobem."

A vy? Na tribuně jste vypadal neustále klidně. Žádné emoce ve vás nebyly?

"Já se snažil, stejně jako Maky, nemyslet na to, co bylo, a to, co bude. Jen žít přítomností. Asi proto jsem se tak nějak tvářil. (směje se) Ale jinak samozřejmě žasnu, jak to zvládla. Hlavně před finále to bylo těžké. Pokud by nebyla takhle odolná, tak by nemohla vyhrát Wimbledon, tam je na hráče obrovský tlak. I ve finále lidé daleko víc fandily Ons a ona to opravdu zvládla daleko lépe než soupeřka."

Jak se v Česku dá vůbec připravit na Wimbledon, jsou tu nějaké travnaté kurty?

"Je jich strašně málo. Byli jsme na Novém Berštejně, jednom zámku kousek od České Lípy. A pak také ještě v Nymburce. Tam nám opravdu parádně připravili kurty, udělali, co mohli. Nebyla to samozřejmě úplně taková kvalita jako Wimbledon, ale na trénink a pohyb to bylo skvělé."

Myslíte, že by slušelo vybudovat další travnaté kurty, když má Česko už tolik wimbledonských vítězů? 

"No, to by bylo perfektní! Vždycky o tom přemýšlím, když vidím druhou stranu štvanického ostrova. Úplně to vidím, jak by tam mohla vyrůst Síň slávy hokeje a tenisu a okolo by byla spousta travnatých kurtů. Byla by to fantazie, vždyť je to léta nevyužitý prostor…"