Když se v Londýně dohrálo sobotní finále ženské dvouhry, spadl jí kámen ze srdce. Do dějiště grandslamového turnaje jet nechtěla, i když jí Markéta zvala. Zařekla se, že tentokrát zůstane doma. Po posledním míčku ale vyťukala na svém mobilu zprávu. "Napsala jsem něco o tom, že tomu nemůžu uvěřit, a ona mi jednou větou vrátila něco obdobného. Byla tam srdíčka, byli tam plačící smajlíci. Myslím, že to bylo z obou stran krásně a jasně emotivně vyřčené," vyprávěla dojatá Jindřiška Anderlová. 

Pak Markéta Vondroušová zmizela svým blízkým z dosahu, čekaly jí tiskové konference, focení, ceremonie. Ale večer, když vše utichlo, už si se svou maminkou mohla zavolat.

Co jste si vlastně už stihly říci?

"Víte, všechno je zatím strašně moc rychlé, ani jsem ji pro sebe ještě moc neměla. Slyšely jsme se jen krátce a pak jsme se viděly na malou chvíli v pondělí večer, když se stavili po příjezdu do Česka. Ještě nám to všechno dochází."

Vy jste ve Wimbledonu chyběla. Proč jste se tak rozhodla?

"Radši jsem doma. Opravdu. Víte, byla jsem v Paříži v roce 2019, když hrála Markéta finále French Open a vůbec jsem se tam necítila dobře. Bude to znít komicky, ale dlouhou dobu jsem všem říkala, že to byl jeden z mých nejhorších zážitků v životě. Ale pro mě to bylo opravdu traumatizující. Jsem prostě máma a znám ty její emoce, které prožívá. Byl tam obrovský smutek – a říkala jsem si, že už to nechci zažít, ať si to tam zažije někdo jiný."

Nezlobí se na vás dcera?

"Je v tom možná trochu alibismus, ale třeba když Markéta hrála olympijské finále, tak já jsem celou olympiádu prožila tak, že jsem se nedívala vůbec. Na mě to bylo silné kafe. Ona už dopředu nebyla podporovaná, bylo to brané tak, že vzala místo Káje Muchové a do Tokia opravdu odjížděla v obrovském stresu. My jsme ji jako rodina přemlouvali, aby tam vůbec vyrazila, protože ona sama nám říkala, že na ni nepojede, že na ni nechce. Takže ty stavy při jejich zápasech jsem nezvládala a finále jsem strávila – a to nelžu – pod peřinou a dělala jsem, že neexistuji. Ale sledovala jsem skóre, a když to šlo do třetí sady, tak jsem sebrala odvahu a šla se po očku dívat…"

Wimbledon je ale přeci jen ještě jiná událost, nezkusili vás tentokrát přemluvit?

"Nene, teď to bylo jasně dané. Říkala jsem si, že když to dvakrát nevyšlo, tak se to musí vzít za jiný konec. Samozřejmě, přišla nabídka po semifinále, Markéta napsala: "Mami, přiletíte?" Ale já jí řekla, že pokud mě nebude nutit, tak bych ráda zůstala doma."

Celý Wimbledon vaše dcera odehrála s velkým sebevědomím. Vnímáte, že sportovně a zřejmě i mentálně je zase o další krok dál?

"Víte, trochu mě překvapila, poslední dobou jsem měla pocit, že opravdu dospěla a že by se tou šampionkou mohla stát. Já už na začátku Wimbledonu měla pocit, že je na to vítězství opravdu připravená. Pochopila jsem to asi ve chvíli, kdy jsme si někdy před turnajem volaly a já se mimoděk zeptala, kdy mají v plánu přiletět. A ona mi řekla, že rozhodně po neděli, že je tam ten bál... Další otázky už jsem nepokládala, ale v duchu mi jelo: "Bál, to je jen pro vítěze… Tak ona asi ví, že to vyhraje, když se tam chystá."

Myslíte, že jí k tomu pomohla i trochu jiná životní událost – loňská svatba? Už vlastně není holkou, slečnou, ale mladou paní.

"Úplně to neumím posoudit, ale manžel Štěpán v tom jejím rozpoložení rozhodně sehrává velkou roli. On je obrovský kliďas a ten klid jí umí předávat, nestresuje. Prostě ví, co má dělat. Pak je samozřejmě úplně krásné, že přesně den po finále měli rok výročí. Bylo krásné, že to mohli oslavit právě tam, ve Wimbledonu."

Už krátce po triumfu Markéta prohlašovala, že se těší domů na palačinky. Kde vzniklo tohle její přání?

"Ona na nich jede celé dětství, musí být s nugetou i jahodovou marmeládou, pěkně napůl. Ano, tohle byl její nápad. Já si říkala, že uvařím něco jiného, slavnostního, ale přišla zpráva: "Mami uděláš palačinky?" Já už je mám za ty roky opravdu naučené, je to její nejoblíbenější jídlo."

A tenis? Bylo vždycky jasné, že bude zářit právě v tomto odvětví? Vždyť vy jste hrála na vrcholové úrovni volejbal.

"Markéta sama, když jí bylo asi 10 let, a já jsem chodila s volejbalem v Sokolově pomáhat, tak mi zcela vážně povídala, že by chtěla hrát volejbal. Tehdy už dostávala do sebe tenis a bylo vidět, že ho opravdu dobře ovládá. A já jsem věděla, že bychom to asi nezvládly. Ale touhu opravdu měla, asi chtěla hrát všechno, co viděla. Spíš bylo těžké, vysvětlit jí, že to bude těžké skloubit. Ale rozhodli jsme se snad dobře, na volejbal stejně nemá dostatečnou výšku, měla by to těžké." (usmívá se)

Myslíte, že titul z Wimbledonu může Markétu nějak změnit?

"Já pevně věřím, že ji to nezmění. Včera jsem na ni tak nějak obdivně koukala, když přišla k nám domů s tím talířem. Jako ta úplně obyčejná holka si sedla doma na gauč. A tak na ni pořád koukám a říkám si: Panebože, to je moje dítě, a teď se tohle stalo. No, ještě mi to nedošlo. Ale asi ano, Markéta asi měla takovou tu povahu odmalička, možná to k úspěchům směřovalo, ale stejně se nám to všem zdálo jako nedosažitelný cíl."