Její příběh nezačal ve slavných tenisových akademiích, nýbrž v tělocvičně s tatínkem Jiřím, učitelem na fulnecké základní škole a trenérským samoukem. Chybělo jí zázemí, které je dnes pro mladé hráče standardem. To však plně vynahrazovala talentem, houževnatostí a jedinečnou povahou.
Vždycky byla především "normální holkou", která si ze sebe uměla dělat legraci a brala problémy s nadhledem. Když se něco nepovedlo, nehroutila se a pokaždé si z toho odnesla poučení. I proto později překonala těžké životní situace.
Odlišná juniorská cesta
Na rozdíl od většiny svých vrstevnic Petra neobjížděla juniorské turnaje po světě, "nehonila" body do žebříčků, ale s tátou se soustředila na postupný a kontinuální rozvoj. Nebyla protežovaná, nedostávala volné karty na prestižní podniky. Do české špičky se dostala mnohem nenápadněji než například sestry Fruhvirtovy. I to ji zocelilo a formovalo.
Zásadním momentem šikovné levačky byla výhra na Pardubické juniorce v srpnu 2006. Sama tehdy řekla: "Vítězstvím jsem zvýraznila svou zatím nejúspěšnější sezonu. Doufám, že se mi podaří prosadit ve světě, jako tomu bylo u většiny vítězů tohoto turnaje." Triumf ji silně motivoval a ještě ten samý rok začala sbírat první tituly i na profesionálním okruhu.
K tomu prvnímu si v říjnu dokráčela v maďarském Szegedu z kvalifikace. Mezi svými vrstevnicemi se stala postrachem. V roce 2006 měla na mezinárodním juniorském okruhu 88 % úspěšnost vyhraných zápasů, v další sezoně se ještě o procento zlepšila. Úžasná čísla! V této kategorii ovládla čtyři turnaje v řadě včetně prestižního přípravného turnaje na juniorský Wimbledon.
To byla její první zkušenost s travnatým povrchem a už tehdy si ho doslova zamilovala. Juniorskou etapu kariéry mohla završit vítězstvím v All England Clubu, kde logicky patřila k největším aspirantkám na titul. Vzpomínám si na moment, kdy Petra v šatně po prohraném zápase třetího kola plakala. Tak moc si přála uspět…
Když se zpětně ohlédnu nejenom za společným Wimbledonem, měla v sobě rysy šampionky už tehdy. Cestu na kurty a čekání na zápasy jsme si často zpestřovaly zpíváním českých písniček či klasickými dívčími tématy a aktivitami, ovšem jakmile jsme vešly na dvorec, okamžitě přepnula do velmi soustředěného módu. Nevynechala žádný vzdělávací workshop, které byly pořádány turnaji a na nichž nám odborníci dávali nejrůznější rady. Jak mluvit s médii, o dopingu, o výživě…
Byla si vědoma i svých slabších stránek a snažila se na nich pracovat, například na angličtině. I ona bývala nervózní, nicméně dodnes si pamatuju její "filozofii", že když neví, co zahrát, jednoduše míček "nabombí" soupeřce zpět. A to se vlastně prolínalo celou její kariérou. Svou bezstarostnost dokázala dovést do takové dokonalosti, že jí tento přístup vynesl mimo jiné 31 titulů z okruhu WTA včetně dvou wimbledonských.
Všechno měla promyšlené do posledního detailu – i rozehrávku. Jednou jsem se jí ptala, proč během ní hraje tak pomalu. Jednoduše odpověděla: "Nechci, aby si soupeřka hned zvykla na mé rychlé údery." A takových drobností bylo spoustu. I díky nim se vypracovala na pozici světové dvojky.
Týmový duch a reprezentace
V silně individualistickém prostředí bílého sportu vynikala i v týmových soutěžích. V juniorských a mládežnických kategoriích byla vždy ráda součástí týmu a dokázala vyburcovat nejen sebe, ale i své spoluhráčky k těm nejlepším výkonům. Nikdy nezkazila žádnou legraci a přispívala k pohodové atmosféře v družstvu – ať už na mezinárodní úrovni, kde jsme společně mimo jiné vyhrály bronzovou medaili na mistrovství Evropy do 16 let, či na republikové úrovni, kde jsem její sportovní nasazení a smysl pro fair play několikrát poznala i na opačné straně kurtu.
A tak není překvapením, že postupně dostala přídomek "česká lvice". Vždyť výrazným způsobem přispěla k řadě triumfů reprezentace ve Fed Cupu (nynějším Poháru Billie Jean Kingové). Má jich dohromady šest a radost jí přinesla i bronzová olympijská medaile z Ria de Janeiro v roce 2016.
Kariéru Petry Kvitové charakterizuje nejen její mentální síla a sportovní úspěchy, ale hlavně obyčejná lidskost, nadhled a schopnost radovat se z maličkostí. Cesta, kterou prošla, je důkazem toho, že i bez privilegovaných podmínek v počátku a volných karet na nejprestižnější turnaje se dá vypracovat ke světové slávě. I tohle může být odkaz historicky nejlepší tenistky samostatného Česka příštím generacím.
