Pískot, který se na Angličany od jejich příznivců snesl po páteční porážce na San Siru, vypovídá mnohé o tom, jak zásadně se situace kolem národního týmu zhoršila. Řada fanoušků i odborníků má o příčinách sešupu jasno: Southgate po šesti letech u kormidla vyčerpal potenciál.
Jedním z nejvíce probíraných témat je jeho výběr hráčů. Každý trenér má okruh svých favoritů a u někdejšího vynikajícího obránce tomu není jinak. Problémem se u Albionu zdají být jména oněch vyvolených.
Harry Maguire, Luke Shaw, Mason Mount. Zejména na ně Southgate sází – a právě na jejich hlavy prší nejhlasitější kritika. Obzvláště výkony Maguiera, který v posledních týdnech vypadl ze základní sestavy Manchesteru United, jsou kapitola sama pro sebe. Southgate za ním však pevně stojí.
Dalším přetřásaným jménem je Trent Alexander-Arnold. V Liverpoolu hraje stabilně, "povolávák" do národního týmu dostal. Ale zápas v Itálii proseděl na střídačce a proti Německu se ani nevešel do sestavy.
Jedná se jen o poslední z řady podivných rozhodnutí, která Southgate během svého působení u reprezentace učinil a která vyvolávají určitou frustraci pozorovatelů zvenčí. Ruku v ruce s tím vyvstávají další hráči, kteří by si podle řady kritiků místo naopak zasloužili.
Zářným příkladem budiž James Maddison. V utrápeném Leicesteru ční nade všemi, ze zálohy dal v této sezoně Premier League tři góly, tedy téměř třetinu celého týmu, k tomu přidal asistenci. Southgate jej ale zatvrzele přehlíží, poslední pozvánky se Maddison dočkal před bezmála třemi lety.
Najdou se sice tací, kteří se za dobré výkony v probíhajícím ročníku odměny v podobě reprezentace dočkali, např. Eric Dier nebo Ivan Toney. Jenže u Toneyho, který za Brentford v sedmi zápasech nastřílel pět gólů a na dva nahrál, je to stejné jako v případě Alexandera-Arnolda. Nominován byl, na hřiště se nedostal.
Fotbalová veřejnost Southgateovi vyčítá, že se až příliš bojí své "koně" z týmu vynechat, i když se to přímo nabízí. Právě celková trenérova opatrnost je mnohým trnem v oku – sestava působí zatuchle, kouč se přesto nemá, aby ji zásadně osvěžil.
V roce 2013 tehdy jmenovaný šéf FA Greg Dyke ve svém prvním projevu prohlásil: "Anglický fotbal je tanker, který potřebuje otočit. Chci celému anglickému fotbalu stanovit dva cíle. Prvním je alespoň semifinále mistrovství Evropy v roce 2020 a druhým, abychom v roce 2022 vyhráli mistrovství světa."
O několik let později Anglie prvního cíle skutečně dosáhla, když se dostala do finále odloženého Eura 2020, kde až po penaltách padla s Itálií. Tehdy se ani šance na splnění druhého cíle nezdály nereálné. Po tristním vystoupení v Lize národů, kde Albion mimo jiné dvakrát prohrál s Maďarskem a opustil elitu, zní jako utopie.
I přes pochmurnou atmosféru, která tým obestřela, se Anglie může chlácholit pohledem do nedávné minulosti. Na velkých turnajích se jí totiž pod Southgateovým vedením daří. O finále Eura už byla řeč, tři roky předtím dokráčeli Tři lvi do semifinále mistrovství světa 2018, v němž v prodloužení nestačili na Chorvatsko.
A spoléhat se pochopitelně může i na palebnou sílu v podobě Harryho Kanea a řadu hladových talentů. Za všechny lze jmenovat Reece Jamese, Declana Rice nebo Juda Bellinghama. Ovšem byť "na papíře" je pod Southgatem znát dlouhodobý progres, poslední výkony naznačují naopak regres.
A možná i to, že Anglie pod ním svého vrcholu již dosáhla. Jaká bude realita, se ukáže brzy. Kane a spol. vstoupí do katarského šampionátu utkáním proti Íránu přesně za 54 dnů.