Práce bez míče, obrana, která byla v mnoha ohledech neuvěřitelně silná, a také znovuzrozený Paolo Rossi. To byly veličiny, které zajistily Brazilcům z MS 1982 nesmazatelné místo v historii šampionátů jako jednomu z báječných týmů, kterým se nepodařilo vyhrát mistrovství světa. Bylo to trauma srovnatelné s nechvalně proslulým "Maracanazem", kdy Brazílie v roce 1950 prohrála finále v domácím prostředí před 200 tisíci diváky se sousední Uruguayí.
Naopak Italové později zvedli trofej po finálovém vítězství 3:1 nad ještě nenáviděnějším západním Německem, mimo jiné díky gólu (a extatickým oslavám) Marca Tardelliho. A možná tak trochu splatila dluh za demolici fotbalové karnevalu.
Ještě předtím totiž Italové zhasli světla na brazilské oslavě. A že to byla párty! Samba s míčem u nohy. Hráči jako Falcao, Socratés, Éder, Junior a jako třešnička na dortu elegantní kombinace střelce a tvůrce gólů Zica. Právě na něm jako na klasické brazilské desítce ležela největší zodpovědnost. V té době byl borec se jménem Arthur Antunes Coimbra všeobecně uznáván jako jeden z nejlepších hráčů světa.
Tým plný hvězd
Na začátku turnaje to s Brazílii vypadalo víc než dobře. Všechny nejzářivější hvězdy s výjimkou Falcaa, který hájil barvy AS Řím, hrály v domácí lize. Byla to skvělá sestava a hráči se navíc navzájem dobře znali. A že to byli páni fotbalisti.
Éder. Ranař. Borec, který proslavil střelu šajtlí. Vnější stranou kopačky šrouboval falše, jak potřeboval. A ve skupině proti Sovětskému svazu vstřelil jeden z nejkrásnějších gólů historie mistrovství světa. Když Roberto Carlos zdokonaloval svou legendární kopací techniku, rozhodně se inspiroval u Édera.
Sócrates. Myslitel. Silný hráč, který v sobě spojoval výšku, fyzickou sílu, skvělou techniku a také velkou lásku k patičkám. Byl mozkem týmu, jeho fotbalové jméno hovořilo samo za sebe. Měl lékařské vzdělání, ale zároveň rád kouřil a rád se napil piva. Prostě užíval života, žádná bezkrevná postava.
Falcao. Na papíře "jen" defenzivní záložník, jinak hráč s vynikající technikou a neuvěřitelnými běžeckými schopnostmi. Jediný ze základní jedenáctky, který nehrál doma v Brazílii. Příkladem jeho hry je právě zmíněný Éderův gól. Falcaova role u této akce byla v tom, že si tak nějak "samozřejmě" nechal projít míč mezi nohama a tím připravil spoluhráči palebnou pozici..
A pak Zico. Ten úžasný Zico. Často se o něm mluví jako o druhém nejlepším Brazilci všech dob, samozřejmě po Pelém. V letech 1981 a 1983 byl zvolen nejlepším hráčem světa. Podle portálu goal.com je také hráčem, který vstřelil nejvíce gólů z přímých kopů – 101. Skvělý nahrávač a tvůrce hry, samozřejmě hrál oběma nohama.
Byl to tým, který dával fotbalu znovu krásu. Tým, který chtěl víc než cokoli jiného naplnit touhu Brazilců po triumfu na mistrovství světa. Od posledního vystoupení Pelého na světovém šampionátu (1970) se totiž hra Brazílie prezentovala nevýrazným a hlavně fyzicky namáhavým stylem, který měl daleko k tradičním jihoamerickým fotbalovým hodnotám. A trenér Telé Santana krásu vracel.
Kráska a zvíře
Na druhém konci hřiště to bylo jiné. Itálie likvidovala své soupeře zejména díky neuvěřitelné obranné linii. Elegantnímu Gaetanu Scireaovi, jakémusi prototypu Maldiniho, sekundoval ve středu obrany jeho opak a klubový spoluhráč z Juventusu Claudio Gentile.
O něm by asi nejlépe mohl vyprávět Diego Maradona. Byl to prostě tvrďák. Jednou během zápasu Gentile srazil Maradonu jedenáctkrát k zemi, načež prohlásil, že fotbal není pro baletky. Brazilští hráči před zápasem s Italy odmítali, že by je mohl rozhodit a do utkání šli jako favorité. Jenže pak "kabát" s názvem Gentile nafasoval právě Zico…
V klíčovém zápase musela Itálie vyhrát, to hvězdám Brazílie stačil bod díky lepšímu skóre. Opět lze najít paralely s "Maracanazem", kdy Uruguay také musela zvítězit, aby vyhrála mistrovství světa…
V sestavě Itálie byl znovu i Paolo Rossi, který stejně jako Cabrini, Tardelli a brankář Dino Zoff figuroval na výplatní listině Juventusu. Rossi byl přitom krátce před šampionátem postaven mimo velký fotbal, dostal dvouletý zákaz činnosti kvůli sázkařskému skandálu. Mnozí nechápali, proč ho Enzo Bearzot vůbec nominoval. Rossi zjevně nebyl ve formě, ale zkušený kouč si ho prosadil. Vývoj turnaje mu dal za pravdu. Rossi sice byl v prvních třech zápasech nevýrazný, ale ve čtvrtfinálové skupině, kde Itálie hrála s Argentinou a Brazílií, a ze které postupoval jen jeden tým, už to byla jeho šou.
Na dnes již neexistujícím Estadio Sarriá v Barceloně se 5. července 1982 odehrál zápas, který se zapsal do kronik jako jeden z nejlepších na turnajích mistrovství světa vůbec.
Hattrick a trauma
Rossi zazářil už po pěti minutách, kdy hlavou z levého křídla překonal Waldira Perese. Brazílie se z počátečního šoku rychle oklepala a ve 12. minutě vyrovnal Sócrates, který se prosadil po dlouhém náběhu do malého vápna a suchou střelou na přední tyč přelstil Dina Zoffa. Italové pak zaparkovali autobus před své velké vápno a všechny brazilské pokusy odrážela modrá obrana.
A najednou, ve 25. minutě, to byl opět Rossi, který svým druhým gólem na turnaji využil chyby v nekvalitní brazilské obraně. Běžel sám na Perese a napálil míč doprostřed branky. Od té chvíle začala mezi hráči žlutomodrých propukat panika. Tlačili se dopředu, ale kontrolu nad zápasem neměli. Až v 68. minutě se Falcaovi podařilo nádhernou ranou z dálky vyrovnat.
Vše najednou bylo v pořádku, Brazílie postupovala. Až do chvíle, kdy 15 minut před koncem vstřelil další gól Rossi. Že gól padl po tragické defenzivní práci Brazilců, bylo tak výmluvné. Brazílie znovu znervózněla, a i když tlačila čím dál víc, takticky skvěle připraveným Italům už další gól nedala. Rozdíl mezi oběma týmy podtrhl zázračný zákrok Dina Zoffa v nastaveném čase proti střídajícímu Oscarovi. Brazílie se v historii obecně potýkala se slabinami na postu brankáře, i když v roce 2022 je na tom rozhodně lépe.
S výjimkou Azzurri se celý fotbalový svět, o hráčích nemluvě, zahalil do smutku. Velká jihoamerická země dál musela dál čekat na svůj sen. Zico, Socrates a spol. se zapsali do historie jako ti, kteří mistrovství světa měli vyhrát, jen jim to nebylo souzeno. Trvalo dalších 12 let, než mohla Brazílie slavit další titul mistrů světa, ale zdaleka k němu nedošla tak krásným fotbalem, který předvádělo Seleção z roku 1982.
Fotbaloví fanoušci 80. let možná toužili po tom, aby se tenhle tým zařadil se po bok legendárního výběru, který s Pelém, Garrinchou, Rivelinem, Carlosem Albertem a mnoha dalšími zajistil Brazílii první tři tituly mistrů světa a právo získat navěky Zlatou Niké, trofej Julese Rimeta, jak se prvnímu poháru pro fotbalové šampiony říkalo.
Mimochodem, legendární trofej v následujícím roce 1983 někdo ukradl ze sídla Brazilské fotbalové federace a nikdy se ji nepodařilo najít, takže to pro fanatické Brazilce bylo opravdu několik těžkých let.