O roli oblíbenkyně publika na Velké pardubické
"Já si toho samozřejmě nesmírně vážím. Upřímně jsem ani nečekala, jak všichni budou jásat, když přečetli jména Sacamiro a Lenka Neprašová. Strašně mě to zahřálo u srdce. Vidět, že tam jsou lidé, kteří mi fandí a kteří se přišli podívat na dostihy i kvůli mně, je něco krásného. Když projíždíte cílem a slyšíte jásající tribuny, je to úžasné a moc si toho vážím. Musím říct, že letos jsem byla až překvapená, jak jsem byla klidná. Do poslední chvíle jsem necítila žádnou nervozitu ani tlak. Předchozí dostih, Poplerův memoriál, jsem brala jako běžný závod. Až když jsem se převlekla do dresu Sacamira, dostavila se mírná nervozita. Myslím ale, že jsem to zvládla mnohem lépe než před dvěma lety, kdy jsem startovala poprvé."
Podcast s Lenkou Neprašovou
O kariéře
"Moje cesta původně vůbec neměla být kariérou. Vždycky jsem jen chtěla jezdit dostihy, protože mě to lákalo. Když jsem začala, strašně mě to chytlo. Chci to dělat pro radost, bez té se to nedá dělat. Nemohu to brát jen jako čistě pracovní závazek. Jsem ráda, že mě to pořád baví. Nikdy jsem nemyslela na to, že se dostanu až sem, a moc si toho vážím. Nikdy jsem nešla tvrdě za tím být v dvaceti dvou letech žokejkou a jezdit Velkou pardubickou. Samozřejmě jsem si to přála, ale tehdy jsem ještě nevěděla, co všechno to obnáší. Plním si sen, dělám, co mě baví, a doufám, že mě to bude bavit ještě dlouho."
O existenčních problémech dostihového sportu
"Všichni vnímáme, že dostihy, a bohužel už nejen v Česku, začínají trochu upadat. Za mě je to obrovská škoda, protože je to krásný sport se zvířaty, které milujeme. Neumím si představit, že by měl úplně zaniknout, protože pro mě znamená všechno. Kdybych tomu mohla alespoň trochu pomoci, byla bych nesmírně ráda. Přála bych si, aby to lidi zajímalo, aby chodili na závodiště a fandili nám. To, že bylo letos jen deset koní, se zkrátka tak sešlo. Kvalifikovaných koní bylo hodně, ale ne vždy se trenér s majitelem domluví, aby kůň ve Velké pardubické opravdu startoval."
O úbytku lidí ve stájích
"U jezdců je to myslím hlavně tím, že tuto práci dnes nechce dělat moc lidí. Je to fyzicky nesmírně náročné. Pro dostihové stáje v Česku to navíc není žádný „zlatý důl“. Člověk se nadře a tuto práci musí opravdu milovat. Lidí, kteří jsou ochotni pracovat od rána do večera, 24/7 po celý rok, je čím dál méně. U nás neexistují svátky, Vánoce ani víkendy. Staráme se o živá zvířata, která jsou odkázána na naši péči, takže u nich musíme být každé ráno i večer. A takových nadšenců bohužel ubývá."
O kritice směrem k etice dostihů
"Tyto hlasy se vždy více projevují kolem Velké pardubické, která dostihový sport všem připomene. Lidé si řeknou: 'Oni je tam hrozně mučí.' Mě tyto názory mrzí, protože je většinou mají lidé, kteří si nezjistí fakta. Pustí si jeden dostih v televizi a řeknou si, že je to strašné, ale nic o tom nevědí. Nevědí, že pro nás jsou koně součástí rodiny. Míváme je ve stájích po celý jejich život a opravdu nechceme, aby se jim cokoliv stalo. Že tento sport nese rizika? Ano, ale který sport je nemá? Snažíme se dělat vše pro to, aby k nehodám nedocházelo. Co se týče bičů – kdybych vám přinesla ukázat bič, který používáme, a plácla vás s ním přes stehno, ani byste to necítil. Tyto biče jsou vyrobené tak, že dělají pouze zvuk. Je to vlastně jen molitanová placka. Koním nijak neubližují, nemají z nich podlitiny. Lidé se nemusejí bát, že jsme nějací tyrani. Z takových názorů je mi smutno."
O stájích Josefa Váni a Jana Faltejska
"Váňovi mají stáj postavenou trochu jinak. Mají hodně koní a jezdí se hlavně do Itálie. Je tam jeden majitel, který má velký počet koní, a vždy mířili hodně vysoko. U Honzy Faltejska máme okolo dvaceti až dvaceti pěti koní a spíše si s nimi tak hrajeme. Snažíme se dělat práci poctivě, ale je to jiné. Děláme to opravdu pro radost. Na Osvinově máme takový příjemný rodinný koutek, a když se pak vyhraje, je z toho obrovská společná radost."