Kritici tvrdí, že penaltový rozstřel je nespravedlivý způsob rozhodování zápasů, zejména v turnajích, kde jsou v sázce velké trofeje. Tvrdí, že jsou to momenty, kdy nervozita převáží nad kvalitou či taktikou. Pro neutrálního diváka však pokutové kopy představují jedny z nejnapínavějších a nezapomenutelných okamžiků.
Předtím, než se rozstřel stal standardní součástí pravidel, existovala ve fotbale směsice řešení, jak nerozhodné zápasy rozsoudit. Žádné z nich ale nebylo zcela uspokojivé. Ve vyřazovacích soutěžích se utkání, která po prodloužení skončila nerozhodně, často musela opakovat v jiný den. Tento systém byl komplikovaný zejména logisticky. A v turnajích s nabitým programem jednoduše nepraktický.
Mince ukrytá před diváky
V některých soutěžích, zejména v mezinárodních turnajích s omezeným časovým rámcem, se proto používaly alternativní metody. Pokud ani prodloužený čas nedokázal určit vítěze, používalo se jako poslední možnost losování či házení mincí.
Nejznámější příběh se odehrál na mistrovství Evropy v roce 1968, kdy semifinálový duel Itálie se Sovětským svazem skončil v Neapoli po 120 minutách bez gólů. Německý rozhodčí Kurt Tschenscher měl těžký úkol. Ukončil zápas a vzal s sebou do šaten oba kapitány.
"Šli jsme spolu s ruským kapitánem a doprovázeli nás dva zástupci z obou týmů. Rozhodčí vytáhl starou minci a já jsem řekl 'orel'. Bylo to správné rozhodnutí, postoupili jsme do finále. Běžel jsem s radostí zpátky nahoru, protože stadion byl stále plný, všichni čekali na výsledek. To, jak jsem se radoval, jim napovědělo, že mohou slavit se mnou," vyprávěl Giacinto Facchetti pro web UEFA o jednom z nejneuvěřitelnějších momentů fotbalové historie.
Ač se hrálo o postup do finále, rozhodl o postupu Itálie pouhý hod mincí. Byl to však verdikt, který však nepřijali ani hráči, natož fanoušci. Možná bylo štěstí, že loterii vyhrála Itálie, vždyť se hrálo v Neapoli před 70 tisíci fanoušků.
Ani následné finále neurčilo vítěze v základní hrací době. Itálie se v Římě utkala s Jugoslávií a zápas skončil 1:1 po prodloužení. Podle pravidel se finále tentokrát muselo celé opakovat. O dva dny později se týmy střetly znovu - Itálie zvítězila 2:0 a získala svůj první velký mezinárodní titul.
Semifinále a finále mistrovství Evropy 1968 nasměrovaly fotbal k novinkám. Prestižní a nakonec velmi kontroverzní turnaj ukázal potřebu vhodné metody rozhodování a připravil půdu pro zavedení penaltového rozstřelu.
Z Bavorska do světa
Myšlenka rozhodnout zápas sérií pokutových kopů byla několikrát navržena již před Eurem 1968. Ale až v roce 1970 byl koncept oficiálně přijat. Mužem, kterému se často připisuje zásluha na vývoji moderního formátu penaltového rozstřelu, je německý rozhodčí Karl Wald. Ten svůj návrh v roce 1970 předložil Bavorskému fotbalovému svazu. Koncept uspěl, rychle se prosadil v domácích soutěžích a brzy byl vyzkoušen i v mezinárodních zápasech.
UEFA zavedla penaltový rozstřel v evropských soutěžích od sezony 1970/71. Vůbec prvním oficiálním zápasem na nejvyšší úrovni, ve kterém se uplatnil, byl zápas mezi maďarským Honvédem a skotským Aberdeenem v Poháru vítězů pohárů v září 1970.
Slavné penaltové rozstřely
Krátce poté následovalo zavedení rozstřelu i ze strany FIFA. Prvním velkým mezinárodním turnajem, na kterém se kopaly penalty, bylo ME 1976.
Finále tohoto turnaje mezi Československem a Západním Německem dospělo k rozstřelu, který v Bělehradě slavně zakončil Antonín Panenka ikonickým "dloubákem". Nejen provedení, ale i skutečnost, že se jednalo o jeden z prvních velkých penaltových rozstřelů, učinil gól českého kumštýře legendárním.
Od svého zavedení se penaltové rozstřely postaraly o spoustu nezapomenutelných a emocemi nabitých okamžiků fotbalové historie. Do kronik sportovního folklóru se zapsaly ohromující zvraty i zdrcující porážky.
Finále MS 1994: Brazílie vs. Itálie
Jeden z nejikoničtějších rozstřelů se odehrál na MS 1994. Finále v Pasadeně bylo prvním, které rozhodl penaltový rozstřel. Po bezbrankové remíze zvítězila v kopech z 11 metrů Brazílie 3:2.
Rozhodujícím momentem byla exekuce Roberta Baggia. Největší hvězda italského výběru neunesla tíhu okamžiku a totálně selhala. Baggio kopl míč vysoko nad břevno a jeho chyba se stala symbolem krutosti penaltových rozstřelů: Jeden kop může rozhodnout o všem a dokáže třeba i zničit dlouho budovanou kariéru.
Finále Ligy mistrů 2005: Liverpool vs. AC Milán
Příběh zvaný "istanbulský zázrak" se udál v nejprestižnější evropské klubové soutěži. Liverpool v utkání s AC Milán prohrával už 0:3, vynutil si ale prodloužení a nakonec v dramatickém penaltovém rozstřelu porazil svého italského soupeře 3:2. Byl to pohádkový závěr, který pomohl dotvářet klubovou legendu týmu z Anfieldu a upevnil status rozstřelu jako dějiště fotbalové mytologie.
Nahradí penalty zlatý gól?
Navzdory všem památným okamžikům zůstává rozstřel kontroverzní. Kritici tvrdí, že redukuje týmový sport na sérii individuálních soubojů, které nereflektují výkon v samotném utkání. Jiní se naopak domnívají, že jde o vhodnou zkoušku nervů a dovedností pod tlakem.
V průběhu let se samozřejmě objevily návrhy na další alternativy rozsouzení nerozhodných utkání – například zlaté góly, prodloužený čas nebo dokonce i statistické algoritmy. Žádný ale nedokázal konkurovat dramatičnosti a přehlednosti, kterou v sobě nesou závěrečné penalty.
Přestože rozstřel nikdy nebude zcela spravedlivý, stal se neoddělitelnou součástí moderního fotbalu. Ať už na něj koukáte skrz prsty, nebo zatajujete dech na tribuně, jedno zůstává jisté: Žádný jiný moment ve hře tak dokonale nevystihuje tenkou hranici mezi vítěznou euforií a zatracením.