Už dřív jste uvedl, že jste kariéru začínal jako křídelník nebo útočník. Pomohlo vám to později na levém beku při soubojích s elitními útočníky?
"Rozhodně! Myslím, že je opravdu důležité, aby si hráči vyzkoušeli různé posty. Nikdy nevíte, kde nakonec v kariéře skončíte. Pro mě to znamenalo, že jsem lépe chápal hru a hlavně své soupeře. Věděl jsem, jaké vlastnosti jsem využíval jako křídelník, takže když jsem čelil podobným hráčům, tušil jsem, na co si dát pozor a jak je bránit. Byla to skvělá škola, pomáhalo mi to celou kariéru."
Je to něco, na co kladete důraz i jako trenér? Chcete, aby hráči zkoušeli různé pozice?
"Stoprocentně. Hráči musejí být schopni hrát na různých místech. Střední obránce může vystoupit do zálohy, záložníci musejí hrát i dozadu, křídelníci se stahují do středu, nebo hrají přes nohu... Těch možných změn je hodně. Moderní fotbal má spoustu různých aspektů, hráčům proto pomáhá v rozvoji, když jim umožníte vyzkoušet si různé pozice."
Cristiano Ronaldo o vás jednou řekl, že jste byl jeho nejtěžší soupeř. Co to pro vás znamená?
"Znamená to, že jsem svou práci nedělal úplně špatně. Ale bránit hráče, jako je Cristiano, nikdy nebylo jen o mně. Lidé to vnímají jako souboj jeden na jednoho, jenže já potřeboval spoluhráče kolem sebe. Záložníci museli zajišťovat, křídelníci pomáhat a stoper krýt prostor za mnou. Možná jsem sklidil uznání, ovšem vždy to byla týmová práce. Zastavit takového hráče sám je téměř nemožné."
Vyžadovaly zápasy proti Ronaldovi speciální přípravu?
"Na každý zápas je potřeba se připravit, nicméně proti špičkovým hráčům musíte opravdu znát silné stránky – své, spoluhráčů i soupeře. Vstupujete do zápasu s tím, že víte, co chce Cristiano dělat, a snažíte se mu to znemožnit. To pochopení musel sdílet celý tým."
Jak důležité bylo učit se od zkušených obránců, jakými byli Tony Adams a Martin Keown, vedle nichž jste hrál na začátku kariéry v Arsenalu?
"Měli na mě obrovský vliv, jak po fotbalové, tak po lidské stránce. Naučil jsem se od nich, co znamená být lídrem, jak vnímat taktiku a jak vypadá silná týmová kultura. Fotbalem žili. Dnes, když trénuju, čerpám z těchto zkušeností a snažím se vést své týmy podle toho, co jsem se od nich naučil."
Adams je ikonou Arsenalu, za klub odehrál přes 500 zápasů. Bylo pro vás příjemné vyrůstat vedle takové persony?
"Vzhlížel jsem k němu. Ve fotbale i v životě mě formovalo mé dětství ve východním Londýně. Nebylo úplně zlé, ovšem nebylo ani jednoduché. Musel jsem být tvrdý. Tvrdý jsem musel být i na hřišti, kde jsem hrál od 16 let proti dospělým. To, že jsem mohl vyrůstat mezi lídry, jako byl Tony, mi dalo výhodu. Mimo jiné jsem se naučil přijímat kritiku a chtěl jsem se stále zlepšovat."
Zmínil jste dětství. Jak moc ovlivnilo vaši kariéru a to, jakým fotbalistou jste se stal?
"Obrovsky. Neměli jsme moc travnatých hřišť, hráli jsme v klecích. Byl to tvrdý fotbal. Hrál jsem proti větším, silnějším klukům, míč nikdy nešel ven, využívali jsme stěny. Fyzickou stránku, dovednosti i čtení hry jsem se tam naučil velmi rychle. To prostředí muselo mít vliv na to, jak jsem pak hrál."
Byl někdo, na koho vaše průprava z fotbalových klecí nestačila? Kdo byl vaším nejméně oblíbeným soupeřem?
"Hodně hráčů mi dělalo velké problémy. Aaron Lennon nebo třeba Nathan Dyer ve Swansea. Obecně jsem nerad bránil hráče, kteří mohli jít dovnitř, ven, zabíhali za obranu. Proti Ronaldovi nebo Messimu byl vždy nějaký týmový plán. Proti jiným to někdy bylo jen: 'Ashley, postarej se o něj.' A někdy mě to zaskočilo. Proto byla spousta soupeřů, s nimiž jsem měl starosti."
Byla týmová práce hlavním důvodem, proč Chelsea vyhrála Ligu mistrů v roce 2012, i když na papíře vypadala slabší než v předchozích letech?
"Myslím, že ano. Byli jsme starší, zkušenější a poučili jsme se z předchozích proher – hlavně z finále v Moskvě 2008. Mnozí z nás cítili, že je to možná poslední šance. Na papíře jsme nebyli nejsilnější tým, ale měli jsme charaktery, které uměly bojovat, přizpůsobit se a dát do toho všechno. Věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout."
Co cítíte jako obránce, když váš brankář chytí klíčovou penaltu jako tehdy Petr Čech proti Arjenovi Robbenovi?
"Je to obrovská úleva a emoce. Jako obránce si z brankáře děláte legraci a říkáte mu, že od toho tam je, ovšem pravda je, že bez Petra by náš sen skončil mnohem dřív. Ten zákrok nám dal víru, šanci přežít a hlavně vyhrát. Navíc nám dodal sebevědomí do penaltového rozstřelu, protože jsme věděli, koho máme za zády."
V rozstřelu jste šel kopat a proměnil jste. Věděl jste hned, že to vezmete na sebe?
"Na penalty jsem se hlásil vždycky. Některé jsem proměnil, jiné ne. Vždycky jsem měl dost sebevědomí na to, abych týmu zkusil pomoct, když bylo potřeba. Věděl jsem, že můžu být hrdina i strůjce porážky, ale to k tomu patří."
Když se ohlédnete zpět, byl mnichovský večer nejšťastnějším momentem vaší kariéry?
"Musí to být jeden z nich. Ten večer jsem podal asi jeden z nejlepších výkonů v dresu Chelsea, myslím si, že spolu s ostatními obránci a Petrem jsme se opravdu blýskli. Vyhrát Ligu mistrů poprvé v klubové historii, navíc na stadionu Bayernu, to se těžko popisuje. Bylo to speciální."