Ve středu 26. května 1993 se mnichovský Olympiastadion připravoval na první velkou bitvu nové Ligy mistrů, čerstvě přejmenované z Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ). Na jedné straně stál hegemon konce 80. let AC Milán, lačnící po pomstě, na druhé Marseille ambiciózního prezidenta Bernarda Tapieho.
Byl to mnohem víc než jen zápas. Spíš šlo o úvod do děje složeného ze slávy, pádů a skandálů. A byl to dosud také jediný případ, kdy se o tento pohár utkaly italský a francouzský klub. Letos budou na řadě Inter a PSG.
Ovšem zpátky do roku 1993. Pro lepší pochopení onoho finále je třeba se v čase vrátit ještě o dva roky dál. Na jaře 1991 se Sacchiho Milán utkal jako obhájce trofeje ve čtvrtfinále PMEZ s Marseille. V prvním zápase na San Siru skončil zápas 1:1, v odvetě na Vélodrome poslal domácí do vedení Chris Waddle střelou z pravé strany. Několik minut před koncem se pak stalo něco nemyslitelného.
Zdálo se, že rozhodčí odpískal konec zápasu, na hřiště vtrhli fotografové a hráči si začali vyměňovat dresy. Ale funkcionáři italského klubu křičeli z lavičky na kapitána Franca Baresiho, že zbývají ještě tři minuty. Rozhodčí potvrdil: Musí se pokračovat. Právě v tu chvíli zhasla polovina reflektorů a stadion se ponořil do tmy.
Vypukl chaos. Milánští protestovali, Marseillané se báli posměchu. Rozhodčí poslal všechny do šaten, aby tam počkali, až bude osvětlení znovu fungovat. Když měli jít zpátky, vchodový poklop na hřiště byl zavřený a oba týmy se za strkanic, urážek a rostoucího napětí tlačily v tunelu.
Světla se vrátila pouze částečně. Rozhodčí položil míč na střed na znamení obnovení hry, ovšem sportovní ředitel Milána Adriano Galliani nařídil hráčům svého týmu, aby odešli z trávníku. Už se na něj nevrátili a zápas zůstal nedohrán. UEFA byla neúprosná – kontumace 0:3 a roční diskvalifikace z pohárů. Sžíravá porážka. Od té chvíle cítil Milán zášť. A přísahal pomstu.
Chladné a nelítostné finále
Šanci k ní dostal v květnu 1993 v Mnichově. Na tribunách Olympiastadionu se sešlo přes 64 tisíc diváků. Milánští nastupovali jako favorité. Do finále prošli zcela suverénně, na cestě do něj v 10 zápasech dostali jediný gól. Ve druhém kole si celkovým skóre 5:0 poradili i s tehdejším československým mistrem Slovanem Bratislava. Ovšem pod povrchem něco skřípalo. Kanonýr Marco van Basten byl nemocný, tvůrce hry Ruud Gullit byl vyloučen kvůli vnitřním neshodám. Rozvážný kouč Fabio Capello zvolil sestavu, která byla spíš opatrná.
Marseille se naopak netřásla. Nastudovala svého protivníka, odvážně mu čelila a udeřila v pravou chvíli. Ve 43. minutě po rohovém kopu Abediho Pelého přeskočil Basile Boli Franka Rijkaarda a udeřil hlavou. Gól! Francouzský řev se zvedl jako hrom. Milánští byli jako zmrazení.
Ve druhém poločase se snažili o reakci, ale chyběla jim přesnost. Van Basten se v bolestech potuloval po hřišti jako stín. Byl to jeho poslední zápas v kariéře před odchodem do fotbalového důchodu (ve věku pouhých 28 let). Marseille vedení udržela a dobyla nejcennější evropskou klubovou trofej. Poprvé (a zatím naposledy) ve své historii.
Oslavy však neměly dlouhého trvání. O několik týdnů později vypukl skandál "VA-OM" – někteří hráči Valenciennes se přiznali k tomu, že dostali peníze za to, aby v posledním ligovém kole nechali vyhrát Marseille. Olympique si výhrou zajistil triumf v lize a ještě ušetřil před evropským finále síly.
Vyšetřování bylo rychlé. Tapie skončil zdrcený: Marseille přišla o domácí titul a byla přeřazena do druhé nejvyšší soutěže. Vítězství v Lize mistrů jí však zůstalo. UEFA ji pouze vyloučila ze Superpoháru, Interkontinentálního poháru a příštího ročníku Champions League.
Ve všech zmíněných soutěžích zaujal její místo Milán. Nikdy se však nejednalo o skutečnou satisfakci, pocit křivdy zůstal. Rossoneri se utkali o Superpohár a Interkontinentální pohár, oba finálové souboje prohráli. Marseille se poté už nikdy nevrátila na tehdejší úroveň. Z vrcholu sklouzla do temnoty a s ní se zhroutila celá éra francouzského fotbalu. Triumf se změnil v prokletí.
O 32 let později osud tuto kapitolu otevírá znovu. Opět Mnichov a ve finále Ligy mistrů italský tým proti francouzskému. Dva protikladné světy. Tradice versus síla, Nerazzurri proti pařížské modři.
Tentokrát snad fotbal napíše jiný konec. I když se stíny minulosti už nikdy nepodaří vymazat...