Přiznám se, že před turnajem jsem se zamýšlel nad tím, jak velký smysl má na něm hrát. Pro kluky z širšího kádru spousty zemí je samozřejmě zajímavé se ukázat, protože na tribunách sedí skauti se svými notesy. Ale i kvůli tomu, že na šampionát už vůbec nejezdí hvězdní teenageři, které mají kluby dávno pod smlouvou, nemá takovou prestiž.
V našem klubu jsme se rozhodli, že výlet do Chile vynecháme a budeme sledovat zápasy na videu. Podle ohlasů skautů, kteří šampionát navštívili osobně, nebyly zápasy v takové intenzitě a kvalitě, jaká by podobné události slušela. Bylo znát, že týmy jsou hodně poslepované a ti největší talenti už nemohou na turnaj ani vyrazit, i když jim třeba ještě nebylo ani 20 let.
Pro Yamala, Estevaa, Cubarsího, Zaire-Emeryho a další už tenhle šampionát zkrátka není. Kluby nemají povinnost tyto hráče pouštět a raději je v nabitém kalendáři šetří a mají je pod svým dohledem.
Synové Kurányiho i Zidana
Na zajímavá jména ale přesto narazíte. Hodně se mluvilo o synovi Zinedina Zidana, Elyaz hrál stopera ve francouzském týmu. Ten došel až do semifinále, ale i když přehled mám, z Les Blues jsem znal opravdu málo hráčů.
Každopádně jsem mohl sledovat syna svého bývalého spoluhráče Kevina Kurányiho. Ten má totiž hned tři státní příslušnosti – německou, brazilskou a panamskou. Na turnaji tak mladý Karlo reprezentoval právě Panamu. V kádru Ukrajiny byl k vidění Kristian Ševčenko, syn střelce Andrije, ten ale odehrál jen jeden a půl zápasu a moc na sebe neupozornil.
Některé menší hvězdy se ale ukázaly. V dresu Mexika zářil opravdu mladičký Gilberto Mora, čerstvě sedmnáctiletý kluk, který už má start i za národní tým dospělých. Fantasticky vypadal Neiser Villarreal, robustní, ale rychlý útočník z Kolumbie s výborným zakončením. Amerika měla v týmu Benjamina Cremaschiho, který se v Interu Miami učil od Lionela Messiho.
Naše skautské oddělení z FC Augsburg mělo rozdělené skupiny a já se specializoval na tu, v níž byla Ukrajina, Paraguay, Jižní Korea a Panama. Nejlépe z nich působila Paraguay. Měla hodně kluků z tamní ligy, ale i Ensa Gonzáleze, který si loni zahrál za Wolves jeden zápas v Premier League.
Týmu bohužel chyběl v play off kvůli červené kartě, jinak byl ale paraguayský výběr opravdu silný a to může v téhle kategorii dělat velký rozdíl. Například v konfrontaci s Jižní Koreou, která měla v kádru opravdu subtilní kloučky, mu dávala výhodu právě fyzická převaha.
Trenérská výzva
Samostatnou kapitolou bylo zkoušení nového experimentu v rámci pravidel. Trenéři mohli dvakrát za zápas zvednout kartičku s žádostí o přezkoumání a vyzvat rozhodčího, aby danou situaci zkontroloval na videu. To ve mně zanechalo převážně pozitivní emoce, protože opravdu nastaly situace, kdy si trenéři mysleli, že bylo rozhodnuto v jejich neprospěch.
A občas týmy opravdu dostaly za pravdu. Hned po rozhodnutí se ukázalo na obrazovce, kolik výzev ještě mají k dispozici. Tohle je věc, která mi do budoucna určitě dává smysl. Samozřejmě tím vznikla jistá časová prodleva, byla ale patrná snaha vyřešit vše co nejdříve. Z tohoto pohledu může podobný turnaj dobře sloužit k testování a případnému převedení do velkého fotbalu.
Maroko jako Řekové na ME 2004
Když se vrátím k samotným účastníkům, nejvíce se logicky mluví o Maročanech. U nich rezonovalo konkrétně jedno jméno. Je to Gessime Yassine, o kterého se už zajímají tři čtvrtiny klubů z Bundesligy. Hraje druhou francouzskou ligu za Dunkerque a je to šikovné křídlo. Má výbornou techniku a vyniká ve hře jeden na jednoho. Často posílá míče ze strany na zadní tyč. K němu měli Maročani i nejlepšího střelce turnaje, který rozhodl finále dvěma góly, Yassira Zabiriho z portugalského Famalicaa.
Viděl jsem i čtvrtfinálový zápas Maroka s USA a je třeba říci, že šampioni celý turnaj pojali úplně jinak než zbytek. Hráli neuvěřitelně týmově, až na hranici sebeobětování, i když jejich fotbal vlastně nebyl až tak kreativní. Co se týče statistik, připomínalo to cestu Řecka na pro Čechy smutném mistrovství Evropy 2004.
Maroko k titulu došlo navzdory nízkému držení míče v každém zápase – s USA mělo jen 27 %. Mělo i nízké xG, i z hodnoty 0,85 ale dokázalo dát tři góly. Opravdu bylo extrémně efektivní.
Tahle země jde v rámci fotbalu na hranici možností, uvědomuje si, že v roce 2030 bude hostit velké mistrovství světa a už nyní má výjimečnou generaci hráčů okolo Hakimiho, Aguerda, Brahima Diaze nebo brankáře Bunua. Určitě mezi ně bude chtít zamíchat i hráče z téhle dvacítky, aby byla ještě silnější.
Naopak zklamáním byli Španělé a Italové. I když se alespoň dostali do play off. Největší rozpaky budila Brazílie, která skončila ve své skupině poslední. Ale takové Německo se ani nekvalifikovalo, i když je třeba říci, že na turnaj o 24 týmech, postoupilo z Evropy jen pět zemí.
Menší země děkují za šanci
Co se týče vítězství zdánlivého outsidera, tak se vlastně opakují trendy z posledních let. V mládežnických kategoriích mají šanci uspět i menší země. Od roku 2009, kdy vyhrála Ghana, se mezi vítěze tohoto šampionátu zapsala třeba Ukrajina, Uruguay nebo Srbsko. Ve finále byla dokonce i Venezuela, která před dvěma lety prohrála s Anglií.
Souvisí to jednak s fotbalovou globalizací, ale je také znát, že fotbalisté z menších zemí mají touhu předvést se světu. A FIFA tomu všemu pomáhá tím, jak mládežnické šampionáty rozmisťuje po různých koutech světa. Za dva roky se bude hrát v Ázerbajdžánu a Uzbekistánu.
Jen škoda, že chybí Češi. V roce 2007 hrála dvacítka finále šampionátu proti Argentině a naposledy se tohoto turnaje účastnila v roce 2009 v Egyptě. Byl jsem u toho. A se mnou také Michael Rabušic, Tomáš Pekhart, Bořek Dočkal… Ta zkušenost nám tehdy určitě hodně dala a zas o kousek pomohla k lepší kariéře.