Jedním ze základních rozdílů mezi oběma zmíněnými systémy je, kdo tvoří kraj hřiště. V případě schématu se třemi stopery je to vždy wingbek. "Je automaticky zodpovědný za to, že bude držet šířku hřiště, a to v útočné i obranné třetině. Což je velice náročné. Musí být dostatečně kvalitní defenzivně a zároveň kreativní a produktivní ve finální fázi, v podstatě na úrovni křídla," popisuje datový specialista Livesportu Marek Kabát.
Při hře se čtyřmi obránci je rozestavení víc variabilní – šířku může držet křídlo, krajní bek, nebo se může uplatňovat hybridní systém. Je to zároveň méně náročná varianta pro stopery. "Nemusejí tolik bránit volné prostory, které při modelu se třemi obránci vznikají za wingbeky, nepotřebují mít atletické schopnosti k zastavování křídel. Navíc se od nich nevyžaduje progrese v rozehrávce," porovnává analytik.
Podle něj ani jeden model netíhne k tomu být útočnější či obrannější, nicméně ten se třemi zadáky podle dat častěji využívají týmy, které jsou papírově slabší nebo se nacházejí dole v tabulce. "Má spoustu výhod v kompaktnosti a bránění šestnáctky."
Skvělý příklad na porovnání obou principů nabídl během minulé sezony Manchester United, u nějž to bylo dané změnou trenéra. Na začátku kalendářního roku nahradil Portugalce Rúbena Amorima Michael Carrick, a zatímco Portugalec spoléhal na rozestavení se třemi stopery (3-4-2-1), Carrick to okamžitě po svém nástupu změnil a používá schéma 4-2-3-1. "Amorim narazil na nevhodný kádr. Třeba Bruno Fernandes musel nastupovat na pozici double pivota místo vyššího postavení desítky v meziprostoru, což vůbec nevytěžovalo jeho přednosti," poukazuje Kabát.
Kobbie Mainoo zase podle něj nebyl fyzicky stavěný na to, aby na témže postu zvládal obranu a přechodovou fázi, tudíž příliš nenastupoval. Nevyhovovali ani krajní obránci či Lisandro Martínez. "Carrick v úvodu uspěl zejména tím, že vrátil hráče do jejich přirozených pozic a umožnil jim využívat jejich nejsilnější stránky," vysvětluje. I on však nyní v jeho očích bojuje s tím, aby hráčům našel ideální roli, třeba pro Patricka Dorgua.
Velký rozdíl mezi oběma systémy tvoří i jejich využití v konkrétních soutěžích. Zatímco v drtivé většině týmů Premier League a LaLigy převládá hra se čtyřmi obránci, v Serii A nebo v Bundeslize je daleko rozšířenější nasazování tří zadáků. Ve střední Evropě (Česko, Slovensko, Polsko) jsou obě varianty vyvážené. "Otázka by neměla stát, který přístup je lepší nebo oblíbenější. Záleží na tom, čeho chce kouč dosáhnout a jaké nástroje a hráče má k dispozici," říká Kabát.
Navíc zvlášť trenéři v Premier League obranné rozestavení ještě posunuli dál. Tak jako svého času Pep Guardiola v Manchesteru City, jenž naučil Joška Gvardiola sbíhat si z pozice levého beka do středu hřiště a jeho systém pak převzali jiní.
Potom tu jsou obojživelníci, tak jako Dávid Hancko. V Atlétiku Madrid nastupuje ve čtyřce uprostřed, ve slovenské reprezentaci na jejím levém kraji. "Protože národnímu týmu chybí kvalita ve finální třetině. A až na Lukáše Haraslína tam evropskou úroveň nikdo pravidelně nepřináší. Hancko proto zleva přechází do meziprostoru v podstatě jako osmička a Haraslín drží šířku. Tato souhra představovala nejnebezpečnější momenty Slováků," líčí Kabát.
Ani pro tříobráncový model není pouze jedno využití. Může mít ofenzivní ladění, jak to ukázal třeba Xabi Alonso v Leverkusenu, nebo naopak defenzivní, což praktikoval například Oliver Glasner v Crystal Palace. "Je výborným příkladem toho, jak využít rigidnější systém na maximalizaci potenciálu týmu, s nímž vyhrál FA Cup, Community Shield i Konferenční ligu. Vychází ze středního bloku, staví na defenzivní kompaktnosti a šance tvoří primárně přes rychlé protiútoky," všímá si analytik.
Zmíněný Xabi Alonso ovšem zatím se svým pojetím, které mu fungovalo v Bayeru, v Chelsea naráží. Blues inkasovali už 13 branek, nejvíc v Premier League. "V Leverkusenu to Alonso vyřešil hybridně. Na jedné straně hrál Frimpong v podstatě jako křídlo a držel šířku na polovině soupeře, zatímco na druhé straně Grimaldo operoval spíš jako klasický levý bek. V Chelsea má v rozestavení Palmera a Rogerse jako dvě desítky, což je pro oba ideální využití, složení wingbeků však přináší defenzivní rizika," upozorňuje Kabát.