Do Manchesteru City jste přišel v době velkých změn. Připadalo vám to období od počátku významné, nebo šlo o běžný přestup?
"Bylo to všechno, jen ne normální přestup. Když jsem podepsal smlouvu s klubem, byl tu ještě jiný majitel. Pocházel z Thajska a zřejmě chtěl tým prodat, protože měl ve své zemi nějaké problémy. Mluvilo se o třech nebo čtyřech zájemcích. Mou hlavní motivací ale bylo dostat se do Anglie a hrát Premier League, takže vlastnická situace pro mě nebyla rozhodujícím faktorem. Nicméně, asi týden poté, co jsem podepsal smlouvu, převzali klub noví majitelé z Abú Dhabí a jejich prvním podpisem byl Robinho za 40 milionů liber."
"Dnes to možná nezní jako obrovská částka, ale v roce 2008 bylo přivedení hvězdy z Realu Madrid za takové peníze jasným signálem pro všechny. Byl to okamžik, kdy si lidé uvědomili, že se děje něco vskutku obřího. Pro klub to byl zlom a když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem přišel přesně ve správný čas."
Takže Manchester City musel být už předtím ve spojení s Realem Madrid?
"Ano, noví majitelé byli od začátku rozhodní a hned konali. Veřejnosti to asi zůstalo trochu skryto. Když převezmete klub, obvykle trvá nějakou dobu, než si vytvoříte vizi a učiníte zásadní rozhodnutí, ale oni jednali okamžitě – tohle chceme, tohle je naše ambice, přivedeme nejlepší hráče na světě. Zaplatit takovou částku za hvězdu Realu Madrid hned na startu nové éry bylo velmi silné gesto."
Cítil jste po těchto změnách zodpovědnost? Že jste pomáhal vybudovat novou klubovou kulturu?
"Cítil to celý tým včetně tehdejšího trenéra Marka Hughese. Při setkání s novým majitelem jsme měli okamžitě jasno. Řekl nám: 'Máme jasné ambice a jasnou vizi. Chápeme, že ve fotbale nemůžete vítězit okamžitě – pokud chceme vyhrávat trofeje, musíme vybudovat správný tým.'"
"Zapůsobilo na mě, že majitelé skutečně pochopili, že nejde o to něco vyhrát za jeden nebo dva roky. Měli plán na 10 let. Nepotřebujete jen skvělé hráče, potřebujete osobnosti, které přijdou do klubu a projeví skutečné odhodlání, hráče, kteří chtějí změnit směřování klubu. To vyžaduje čas."
"Přišli noví fotbalisté, někteří z nich byli velmi dobří, ale jiní neprokázali takové odhodlání a po roce nebo dvou odešli. Trvalo asi tři nebo čtyři roky, než jsme si vybudovali správnou mentalitu, abychom se mohli skutečně rovnat týmům jako Manchester United, Chelsea a Liverpool – abychom dosáhli bodu, kdy jsme se mohli skutečně nazývat velkoklubem."
Když jste vstřelil památný gól proti Queens Park Rangers, co se vám honilo hlavou? Věřil jste v tu chvíli ještě v titul?
"Ten zápas byl pro klub naprosto zlomový. Rok předtím jsme vyhráli FA Cup, což bylo senzační, ale získat první titul v éře Premier League bylo něco úplně jiného. Je to moment, kdy se na vás ostatní kluby a hráči začnou dívat jinak. Kdy si hráči řeknou, že kdyby se naskytla šance, rádi by podepsali smlouvu s Manchesterem City. Pro mě osobně to byl výjimečný den, i když můj gól byl první v zápase a málokdo si ho pamatuje, protože všichni si právem vybaví trefu Sergia Agüera."
"Před zápasem jsme si byli vědomi toho,, že můžeme získat titul. A i když QPR bojovalo o udržení, věděli jsme, že to nebude snadné. To, co se to odpoledne odehrálo, bylo něco neuvěřitelného. Manchester United i Manchester City se o titul přetahovaly do poslední minuty. Něco takového nevidíte každý rok. United tak dlouho dominovali anglickému fotbalu, Ferguson nás dlouho nazýval jen hlučnými sousedy. A pak jsme vyhráli titul takovým způsobem. To bylo za hranicí všeho, co jsme si dokázali představit."
Jak důležitý byl trenér Roberto Mancini při vytváření správné mentality v klubu?
"Byl klíčový. Roberto přišel se zkušenostmi s vedením velkých hráčů v Interu Milán, takže věděl, jak zvládnout silné osobnosti a velká ega. Bylo to prostředí, kde každý chce hrát a málokdo se smíří s tím, že zůstane na lavičce. Zvládnout to, je dovednost sama o sobě."
"Byl to vítěz v každém smyslu a měl velmi speciální povahu. Trvalo nám několik měsíců, než jsme ho plně pochopili. Když prohrál zápas, chodil do šatny naprosto rozzuřený, a to jsme potřebovali vidět. Potřebovali jsme pochopit, že na této úrovni je prohra nepřijatelná, že jediným standardem je vyhrávat týden co týden. Tento přístup byl základem naší mentality. V tomto období byl klíčovou postavou ve vývoji klubu."
V sezoně 2012/13 jste byl v klubu vyhlášen hráčem roku. Co pro vás toto ocenění znamenalo?
"Znamenalo to nesmírně mnoho. Když přišli noví majitelé, byl jsem si velmi dobře vědom toho, že peníze půjdou na to, abychom koupili nejlepšího hráče na každém jednotlivém postu. Kdo je nejlepší pravý obránce na světě? Běžte a podepište ho. A já si řekl – tohle je moje příležitost. Musím si své místo zasloužit."
"Přišel jsem do klubu s tím, že pravděpodobně nic nevyhraju, a po roce jsem se rozhlížel po hráčích vedle sebe a říkal si, jaké mám štěstí. Ale věděl jsem, že musím tvrdě pracovat, abych si udržel místo v základní jedenáctce a zapsal se do historie. Takže být zvolen hráčem roku v tak kvalitním týmu bylo něco, co mi dodnes připadá neuvěřitelné. Ukázalo mi to, že když si opravdu věříte a plně se věnujete své práci, takové chvíle mohou nastat. Zůstává to dodnes jedním z vrcholů mé kariéry."
Promluvme si o příchodu trenéra Pepa Guardioly. Co se změnilo?
"Všechno, v tom nejlepším slova smyslu. Pod Mancinim a Pellegrinim jsme hráli nádherný fotbal a vyhrávali jsme trofeje, ale když přišel Pep, jako by klub říkal: Teď chceme vyhrát úplně všechno. Nejen dominovat anglickému fotbalu – chceme vyhrát Ligu mistrů. A samozřejmě to, že jsme měli kouče, jako je Pep Guardiola, přitahovalo ty nejlepší hráče na světě. Byl mimořádně úspěšný v Barceloně i Bayernu Mnichov a přišel se stejnými myšlenkami, stejnou filozofií, stejnými neúprosnými standardy."
"Pracoval jsem pod ním jen jednu sezonu, než jsem odešel, a ten první rok jsme nic nevyhráli. Mužstvo procházelo proměnou, několika z nás táhlo na 30 a klub potřeboval nové hráče s čerstvou energií. Ale vidíte, co se stalo od té doby. Je tam už víc než 10 let, což je déle, než jak dlouho zůstal kdekoli jinde. Vyhrál všechno, překonal rekordy v počtu bodů a gólů v Premier League a vštípil týmu jeden z nejatraktivnějších herních stylů, jaké jsem kdy viděl. Pro každého, kdo miluje hru, bylo sledování Manchesteru City v posledních několika letech skutečným privilegiem."
Jakou věc lidé zvenčí o Pepu Guardiolovi nevědí?
"Je naprosto posedlý, tím nejobdivuhodnějším způsobem. Všichni vědí, že je to skvělý trenér a že jeho styl hry je výjimečný, ale při práci s ním vás zarazí, jak hráče inspiruje. Ráno dorazí a hned jde do své kanceláře a přemýšlí, co by se dalo změnit, co zlepšit, i když tým hraje skvěle a vyhrává zápasy."
"Pro něj to není nikdy dost dobré. Vždycky se ptá: Mohl by tenhle záložník udělat něco jinak? Mohl by tento obránce hrát výš? Mohl bych tohoto hráče využít na vysunutější pozici? Neustále vidí věci dřív než ostatní, a to ho dělá výjimečným."
Vzhledem k jeho posedlosti hrou – dokážete si představit, že by jednou vedl národní tým?
"Myslím, že by mohl. Po City si nejsem jistý, že by šel do jiného klubu v Anglii, a stejně tak pochybuji, že by po Barceloně trénoval jiný španělský klub. Možná znovu Německo. Nabízí se také Itálie – v Serii A hrál, takže by ho mohla oslovit. Ale upřímně řečeno, myslím, že nejpravděpodobnějším dalším krokem je v určitém okamžiku národní tým."
"Je to ale jiný rytmus. Máte pět mezinárodních přestávek za rok, zhruba osm zápasů, a ne 60. Pro trenéry je to méně fyzicky náročné. Chtěla by ho určitě každá národní federace na světě."
Kompany byl v šatně City lídrem. Nyní zažívá úspěchy jako trenér v Bayernu. Viděl jste v něm tyhle schopnosti hned od začátku?
"Od prvního dne. S Vincentem jsme přišli do City ve stejnou dobu, v roce 2008, a v těch prvních týdnech, než jsme měli vlastní byty, jsme spolu trávili hodně času v hotelu. Už tehdy to na něm bylo vidět – obrovská osobnost, autorita, to, že už tehdy mluvil třemi nebo čtyřmi jazyky. Na hřišti byl přirozeným vůdcem, a jak jsem ho poznával, díky společným tréninkům a rozhovorům v šatně, jeho fotbalová inteligence a znalosti hry mi jasně ukázaly, že se bude věnovat trenérství."
"To, co se stalo v Burnley, některé dost překvapilo. Dostal je do Premier League a pak hned sestoupil. Vždycky jsem měl ale pocit, že lidé příliš rychle odsuzují. Když dáte talentovaného trenéra k elitním hráčům, jaké má nyní v Bayernu Mnichov, uvidíte, čeho je skutečně schopen. Navíc hrál za Hamburk, mluví německy a dobře zná tamní kulturu. Všechno to dávalo smysl. Mám z něj upřímnou radost."
Další dvě jména – Carlos Tévez a Mario Balotelli. Velmi rozdílné osobnosti. Jaký byl mezi nimi rozdíl a měli jste s Carlosem zvláštní pouto vzhledem k vašemu společnému původu?
"Carlos byl senzační podpis, zejména proto, že přišel z Manchesteru United. Nikdy nezapomenu na ten obrovský billboard, na kterém byl v modrém dresu s nápisem Welcome to Manchester. Znal jsem Carlose vlastně z dob, kdy jsme spolu působili v argentinských mládežnických týmech, takže jsem dobře věděl, jak je dobrý."
"Měl takový specifický přístup k tréninku. Nikdy nebyl tím, kdo by se od pondělí do pátku vyčerpával. Člověk ho nechal, aby si dělal věci po svém. Ale o víkendu to byl on, kdo vám vyhrával zápasy. To byl jeho dar.
A Balotelli?
"Mario je někdo, nad kým se dodnes směju, kdykoli si na něj vzpomenu. Mancini s ním pracoval v Interu, když byl velmi mladý, bylo mu 19 nebo 20 let. Skutečně věřil, že Mario může být dalším velkým útočníkem. A ty schopnosti tam rozhodně byly. Byl rychlý, měl prudkou střelu, byl technicky nadaný a nikdy jsem ho neviděl, že by zahodil penaltu. Byl to mimořádný talent."
"Škoda je, že se nedokázal zcela oddat profesionální stránce věci – rutině kvalitního tréninku, správného odpočinku, vhodného stravování, soustředění se výhradně na fotbal. Na této úrovni, s konkurencí, kterou měl kolem sebe v podobě Agüera, Edina Džeka a Téveze, jste museli být každý den ve špičkové formě."
"A pak tu samozřejmě bylo neustálé drama mimo hřiště. Každé ráno u snídaně se bez výjimky objevila nějaká aktuální zpráva o Mariovi. Ale řeknu vám jedno, fanoušci Manchesteru City ho milovali, a to právem. Ta asistence Agüerovi proti QPR, gól proti United se sloganem Why always me? – to jsou momenty, které se natrvalo zapsaly do historie klubu."
"Jako bývalý spoluhráč k němu stále chovám velkou náklonnost. Byl to úžasný kluk, který možná potřeboval více času, aby dozrál. Doufám, že si lidé budou hlavně pamatovat, jaký byl fotbalista, protože byl opravdu výjimečný."
Po odchodu ze City jste přestoupil do West Hamu. Jak na tuto kapitolu vzpomínáte?
"Velmi rád, ale bylo to samozřejmě úplně jiné prostředí. Přišel jsem z klubu, kde každá sezona začíná s očekáváním zisku trofejí, do klubu, který často bojuje o své postavení v lize. Ale tehdy mi bylo už 33 let a hledal jsem něco jiného. West Ham byl vždy neoblíbený výjezd, atmosféra ve starém Upton Parku měla grády. A stěhování do Londýna se ukázalo jako úžasná změna i pro mou rodinu. V této fázi kariéry začnete přemýšlet nejen o fotbale, ale také o kvalitě života, o tom, co město nabízí vaší rodině mimo hru."
"Strávil jsem tam tři roky, pracoval jsem pod Slavenem Biličem, Davidem Moyesem a Manuelem Pellegrinim, kterého jsem znal už ze City. Prožili jsme tam skutečně těžké chvíle, třeba období, kdy jsme se opravdu strachovali o sestup. Ale bylo to nezapomenutelné. Stadion pojme 60 000 fanoušků, zaplnili ho při každém domácím zápase. Východní Londýn klubem žije skrz naskrz. Když se procházíte po Canary Wharf, všude vidíte bordó a modrou. Byl to skvělý zážitek a klub mi zkrátka přirostl k srdci."
Sledujete je v této sezoně třeba na Livesportu?
"Určitě, jsem oddaným uživatelem Livesportu, mám ho permanentně v telefonu. Byla to pro West Ham velmi těžká sezona, ale v poslední době ukazují dobrou formu. Jsou jen bod za Nottinghamem Forest a dokonce i před Tottenhamem, který se také trápí. Upřímně doufám, že se udrží v lize. Stále se s lidmi v klubu znám a k chovám k nim vřelý vztah. Vyhráli Konferenční ligu, což pro ně byl historický okamžik, a zaslouží si být v Premier League."