Fotbal je láska. Fotbal je vášeň. Pro téměř nekonečnou množinu lidí.
Patří do ní i Tomáš Souček. V tomhle vztahu nedělá kompromisy.
Právě proto si z českých hráčů za posledních pět let nikdo nezahrál na nejvyšší úrovni víc než záložník West Ham United.
14 836 minut v Premier League.
4 579 minut v reprezentaci.
Další tisíce v evropských a ligových pohárech.
"Sobota, středa, sobota… Utíká to hrozně rychle, nemám čas se zastavit," poví český kapitán do telefonu. "Jakmile jeden zápas skončí, soustředím se na ten další, a je těžké se na všechno podívat z větší perspektivy. Vlastně jedu docela na autopilota. Dělám, co je potřeba, stále dokola," pokračuje.
Řeči? Fráze? Ne v tomhle případě.
Pouze a jen absolutní oddanost hře jménem fotbal dělá kariéru Tomáše Součka čím dál tím úžasnější, nedostižnější.
Do všech těch velkých utkání ho nenominovala extrémní šikovnost, technická vytříbenost. Dostal se do nich díky práci. A zaujetí.
"Pro trenéra je takový chlap poklad," řekne jasně, bez pochyb a falešných lichotek Ivan Hašek, kouč české reprezentace. "Vidíte, že se o něj mužstvo vždycky může opřít," přidává vlastnost, která ze Součka dělá pro nadřízené nepostradatelného.
Ostatně Graham Potter, nový muž na lavičce West Hamu, se před britskými novináři přidal. "Dává ze sebe to nejlepší každý den, to je prostě sen."
Už výše vyskládaná numera pravdivost a opodstatnění pochvalných slov dokazují a ukážeme jich mnohem víc.
Příběh za dva týdny třicetiletého Součka už přestává být příběhem o nechtěném klukovi pro velký fotbal zachráněném trenérem Jindřichem Trpišovským ve Viktorii Žižkov. Stává se z něj jeden z nejrespektovanějších hráčů, které jsme v zahraničí kdy měli.
Proč?
Už nejsem klučík z plakátu
Pokud Tomáš Souček něco miluje víc než fotbal, je to rodina.
Právě ta mu připomene, že roky přibývají.
"Manželka Natálka mi tuhle říkala, že už nejsem ten klučík z plakátu, který přestupoval ze Slavie do Anglie," usměje se. Do tváře se mu nepropsal jenom věk. Příběh do ní zapsaly i jizvy ze stovek soubojů, jež na hřišti podstoupil.
Nejednou dohrával s hlavou ovázanou krvavým obvazem. Jenom v Premier League vyhrál 731 hlavičkových soubojů a v historických ligových tabulkách je už nyní na 24. pozici mezi všemi hráči. Pro srovnání, obránce Harry Maguire jich za deset sezon vyhrál 831. Tabulku vede Peter Crouch (2019), z aktivních fotbalistů Virgil van Dijk (1208). Z Čechů je v této statistice druhý nejlepší Vladimír Coufal (183).
Velmi dobře zná Souček obránce soupeřů i jejich útočníky. Letecké triumfy si připisuje ve vápnech na obou stranách hřiště. Devět ze dvaatřiceti gólů v Premier League dal hlavou, ale stejně důležité jsou i souboje defenzivní.
"Není to přitom jenom o výšce (192 cm), ale především o odhadu situace a následně i obrovské odvaze do té hlavy jít. Nedívá se na to, jak moc to bude bolet, kde přibude další modřina," podotýká Hašek. "S ním jste při všech standardních situacích ve výhodě, každý by ho chtěl mít na své straně."
Právě tady vznikají trhliny v obličeji, které čas od času vyspraví několik dobře utažených stehů. Tak jako po důležitém kvalifikačním duelu o poslední mistrovství Evropy s Polskem, kdy stoper Bednarek ukopl míč i se Součkovou hlavou. Kapitán vstal, duel (1:1) dohrál. Dal v něm i gól a chystal se v Olomouci na zápas s Moldávií. Ještě o něm bude řeč.
Ale zpátky k rodině, jejíž příběh dokresluje pět let Součkova fotbalového mistrovství na té úplně nejvyšší úrovni.
"Přišli jsme do Londýna s roční Terezkou, dneska je jí šest let. Pak se narodila Karolína a na cestě je jejich bratříček. Můžu se dívat na statistiky, úspěchy, ale tohle odráží ten čas nejvíc. Děti máme anglické, jejich život se odehrál tady," uvědomuje si.
Jako rodina si prošli pandemickou karanténou, bariérou. Od hledání školek se posunuli k hledání škol, přestěhovali se z hotelu do apartmánu, a pak ještě jednou. To když už začal být tak známý, že na něj u vchodu čekaly zástupy vděčných fanoušků.
Co se ovšem nezměnilo, je Součkovo vnímání světa fotbalu.
"Jedenáct bojovníků" se jmenuje jeho příběh Bez frází.
Začíná historkou ze zápasu v Manchesteru proti tamním Citizens. West Ham byl v sestupovém pásmu, prohra 0:2 se v kabině hodnotila kladně. Se ctí.
"Seděl jsem tam, sledoval ostatní a nerozuměl tomu. My prohráli. Tohle je přeci špatně! Je to špatně na place za barákem i v Premier League," vyprávěl devětadvacetiletý odchovanec Havlíčkova Brodu a Slavie. Mluvil o svém druhém startu v hvězdné lize. S respektem, ale ne strachem.
Rozhodl se mentalitu mužstva posunout. Chtěl hrát s touhou porazit kohokoliv.
"Všichni na mě koukali, neznali mě. Byl jsem pro ně kluk odněkud z Česka. Musel jsem si respekt vybojovat u spoluhráčů i fanoušků, to se samozřejmě za těch pět let změnilo," ohlédne se za pozicí v kabině tradičního klubu.
Trenér David Moyes ho do sestavy zamontoval ve chvíli, kdy mužstvo ztrácelo bod na záchranu, sezonu končilo s náskokem pěti bodů na sestup. I díky trojici Součkových gólů, každý znamenal zisk bodů.
Vítězství nad Chelsea (3:2), remízu s Newcastlem (2:2) a další výhru nad Watfordem (3:1).
Od příchodu do londýnského klubu vynechal vinou zranění, onemocnění či trestu za žluté karty pouhých devět utkání Premier League. Odehrál jich 180, celkem 14 836 minut.
Za dané období je mezi hráči v poli na pátém místě, více minut zvládli James Tarkowski (16 419), Bruno Fernandes (15 699), Declan Rice (15 475), Ezri Konsa (14 965) a šestý je Mohamed Salah (14 710).
Hezká společnost.
Ukazuje na to, že pro trenéry Moyese, Lopeteguiho i Pottera měly a mají jeho služby zásadní hodnotu.
Také na fyzickou a mentální odolnost hráče, který v sezoně 2022/23 zakončené ziskem poháru pro vítěze Konferenční ligy odehrál v součtu klubu a reprezentace 58 zápasů. Bez zranění, bez zásadního výpadku.
I tady mu pomáhá koncentrace na dva zásadní pilíře. Fotbal a rodinu. Neztrácí čas večírky, nerozptyluje se výstřelky společenského života slavných. Mohl by, ale odporovalo by to jeho představě profesionála.
"Upřímně, nechápali jsme ho. Měli jsme trénink pro hráče, kteří nezasáhli do zápasu, a on najednou otevřel dveře. Stalo se to jednou, dvakrát, pravidelně. I o volných dnech šel do tréninkového centra, cvičit, aktivně regenerovat," vzpomíná náhradní brankář David Martin pro The Athletic. „"Nemluvil perfektně anglicky, ale rychle nám došlo, že do zákopu chcete jít vedle tohohle chlapa."
Najednou přestaly být prohry přijímány s úsměvem. Z mužstva bojujícího o přežití se stal tým s ambicí na evropské poháry.