GLOSA: Florbalové zlato za dva roky? Spíš přání a výzva, cesta na trůn bude hodně bolet

Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama
GLOSA: Florbalové zlato za dva roky? Spíš přání a výzva, cesta na trůn bude hodně bolet
GLOSA: Florbalové zlato za dva roky? Spíš přání a výzva, cesta na trůn bude hodně bolet
GLOSA: Florbalové zlato za dva roky? Spíš přání a výzva, cesta na trůn bude hodně bolet
Profimedia
Dvě dekády trvalo české florbalové reprezentaci, než si opět mohla zahrát finále mistrovství světa. Český fanoušek by měl mladé partě, doplněné několika třicátníky, zatleskat. Cesta, kterou se tým trenéra Jaroslav Berky (35) vydal, vypadá slibně. K titulu mistrů světa je ale stále zatraceně daleko…

Z úst mladých florbalistů jste po prohraném finále slyšeli slova smutku i pokory, ale i odhodlání. "Za dva roky v Malmö už to bude naše," shodli se úspěchem nakažení mladíci Filip Langer, Lukáš Punčochář a Adam Hemerka. Narovinu, ti kluci v sobě potřebný potenciál mají. Mladá česká generace jde nahoru, česká liga má rozhodně kvalitu, do reprezentace dodala 17 hráčů! Tři Češi patří do All Stars týmu. Ale vyhrát zlato v domovině šampionů? To tak samozřejmé nebude…

Když se v osmdesátých letech v NHL rodila úspěšná éra týmu Edmonton Oilers, byl Wayne Gretzky kluk, ze kterého si kabina New Yorku Islanders utahovala, že mu teče mléko po bradě. Když pak ve svých memoárech vzpomínal na první velké finále Stanley Cupu, děkoval soupeři za lekci. Do historie se zapsala jeho památná slova o tom, jak pochopil, že kabina vítězů vypadá úplně jinak, než si představoval. Únava, bolest. Žádné velké křepčení. 

I později slavní Olejáři museli pochopit, jak se hrají velká finále. Je to prostě válka. Přijít a jen tak ukrást mistrům světa jejich trůn? Kdepak.

Podobně to vypadalo při druhé listopadové neděli v Curychu. Že Češi přejeli v semifinále Švýcary? Na to si v kontextu finálového výsledku už nikdo nevzpomene. Ve finále vypadali mladí čeští florbalisté jako kluci, kteří ještě nepochopili, co je válka zač. Kdepak, úspěch bolí. Možná mohli cítit křivdu, ale sami po konci turnaje přiznávali, že finále pro ně bylo až příliš velké sousto. Málo běhali, nechali se snadno vyprovokovat a dostávali laciné góly. Zcela upřímně, parta z roku 2004 byla ke zlatým medailím blíž…

Letošní finále ale poučilo i trenéra Berku. Také on poprvé poznal těžkou prohru. Musel pochopit, že dvě zlata s juniorským týmem mají v porovnání s velkým florbalem zlomkovou cenu. Tohle je jiný svět. I v taktice Češi ve finále propadli. Hrálo se podle švédských not, Berkovy hvězdičky nedostaly prostor.

Ale není třeba kouče zatracovat. Nastavil cestu, o které se dřív spíš jen mluvilo. Vše zaměřeno na tým, na úspěch, na cíl. Změna myšlení. Skoro až vojenský dril. Když ve skupinovém zápase se Švédy odvolal brankáře a zkusil hrát power-play, možná to leckomu připadalo podivné. Vyhrát skupinu a jít v semifinále na neoblíbené Finsko? Švýcarsko byla přece jen jednodušší cesta. Berka ale nechtěl vyhrát skupinu. Nešlo o žádný kalkul. Chtěl pouze se svým týmem vyhrát… 

Za dva roky bude florbalová reprezentace o něco zkušenější. Odhodlání dobýt trůn mistrů světa bude nejen mladíky určitě následujících 24 dalších měsíců hnát kupředu. Tým však bude potřeba opět vhodně doplnit a najít nové prvky. 

Zlato za dva roky není samozřejmostí. Opět bude potřeba potvrdit převahu nad týmy druhého sledu, vypořádat se se Švýcarskem a do cesty se postaví nová generace Finů. A Švédové? Ti budou mít doma v Malmö dost velkou motivaci. Bude to výzva.