O Lukáši Sedlákovi
"Je mi líto, jakou má pověst, protože každý, kdo ho zná, tak ví, jaký je to hodný a srdečný kluk, na což se trochu zapomíná. Ale je mi jasné, že na ledě všem pije krev. Umí si rýpnout, umí rozdat, během zápasu umí být ten v dobrém slova smyslu sráč a zároveň je to jeden z nejlepších hráčů extraligy. Po tom finále s ním mám spojené velmi silné momenty. Když jsme sem do Pardubic společně šli, tak jsme si to vysnili, mysleli jsme si, že to bude hned a bude to pořád. Když za mnou přijel po posledním zápase v Třinci a společně jsme si všechny ty věci říkali, tak mi to začalo všechno docházet."
O psaní deníku
"Jsou to hodně intimní věci. Myslím, že pokud by se to ztratilo a někdo to vytáhl, tak to půjde na nějaký výzkum a budou si říkat, co to je za blázna. Mám jeden deník čistě zápasový a jeden, kam si zapisuju svoje myšlenky. Před zápasem mám rituál, že si najdu nějaké klidné a tiché místo, vezmu si deník z aktuální sezony a pročítám si zápasy, ve kterých jsem se cítil dobře. V těžkých chvílích mi to hodně pomáhá, protože po prohraném utkání se člověk druhý den cítí jako odpad. Hrozně dlouho jsem si dával načas, než tam zapíšu ten poslední titulový zápas, dostal jsem se k tomu až po týdnu. Napadalo mě jenom jedno slovo, a to byla vděčnost. A tak to cítím pořád."
Rozhovor s Romanem Willem
O Filipu Pešánovi
"Já s ním mám už hrozně dlouhou historii a když jsem se dozvěděl, že půjde do Pardubic, tak jsem měl velkou radost. Říkal jsem si, že pro celou tu organizaci Dynama je právě on ten správný trenér. Už v Liberci byl v mnoha ohledech průkopníkem. Když jsem byl já v Liberci, tak to tehdy bylo tím celým vibem okolo klubu takové Dynamo Pardubice, takže věděl, do čeho jde. Jeho zkušenosti i z národního týmu mu podle mě pomáhaly v tom, že nás celou sezonu držel v klidu. Nepřenášel na nás žádné náročné situace nebo tlaky, které na něj určitě byly. Měli jsme pocit, že na každém hráči záleží a ta sezona tak nějak přirozeně plynula."
O čtyřech finálových porážkách
"Loni to bylo nejhorší, protože jsem tam měl rodinu a všichni hrozně brečeli, byl jsem úplně hotový. Problesklo mi hlavou to, co všechno se zase bude muset sejít, abych měl vůbec možnost hrát další finále. Člověk se tomu nevyhne, ale byl to prostě fakt, nebylo to nic, co by si někdo vymyslel. Úleva to teď v Třinci byla, ale nebylo to zase tak, že by to byl nějaký můj vnitřní motor, abych někomu zavřel hubu. Chci být definovaný tím, jaký jsem člověk a sportovec. Nechci být posuzovaný jen podle úspěchů, protože ty jsou pomíjivé."
O průběhu letošního play off
"Tohle bylo první play off, kdy jsme hráli takhle dlouho v semifinále. V předchozích letech jsme šli do finálové série odpočatí, protože jsme třeba deset dní koukali na ty ostatní týmy, jak se tam mlátí. Chodili jsme do toho s tím, že našim soupeřům dojdou síly, ale ve finále nedojdou síly zkrátka nikomu, tak to nechodí. Letos to bylo se Spartou úplně jiné, tahali jsme se do sedmého zápasu a já jsem za to byl hrozně rád. Navíc to mám tak, že vždy když přijde finále, tak koukám na svět jinak, těžko se to popisuje, ale je to takové tíživé. Člověk si doma hraje s dětmi, chce jim věnovat tu pozornost, ale pořád někde vzadu v hlavě má to, co se děje na ledě. Probíhá tam spousta vnitřního hovoru sám se sebou a přesvědčování o tom, že to dobře dopadne."