Českou fotbalovou ligou duní africké tamtamy, což má svůj půvab a své důvody. Půvabu podlehněme, po důvodech pátrejme. Vydejme se na dobrodružnou expedici, abychom zjistili, co stojí za masivním příchodem afrických hráčů a kde se vlastně berou.
Na malém ostrůvku u Madagaskaru žije čarodějnice. Zaklela jej, takže se k němu nikdo nesmí přiblížit, natož na něj vstoupit. Takovou chuť by ostatně mohli mít jen studenti z Blair Witch, neboť tamější les vyzařuje – jak dokazují záběry z dronů – vskutku hororovou atmosféru.
V Elmině, městě na ghanském pobřeží, přebývá sedmasedmdesát lokálních Bohů. Hlavní dlí na náměstíčku ve stavení, kolem kterého je třeba za tmy tiše našlapovat, protože unaven ze všech kouzel spí, domov dalšího bůžka je například v obyčejném kameni u cesty.
Afrika je skrz naskrz prostoupena exotickou magií a je k zbláznění snadné jí podlehnout. Patrně žádný jiný kontinent v sobě nemá tolik tajemství a příslibů. Kus toho pobláznění, kus toho tajemství a kus těchto příslibů lze nyní ochutnat i v Česku.
Přesněji řečeno, ve zdejší fotbalové lize.
Ligu nejen zpestřili, ale v mnoha případech zkvalitnili hráči z Afriky, čarodějové a kouzelníci svého druhu. V době vzniku tohoto textu bylo v nejvyšší fotbalové soutěži 37 Afričanů z celkového počtu 142 cizinců, tedy více než čtvrtina. Údaj ještě víc vynikne při vědomí toho, že do nečeské množiny jsou zahrnuti i Slováci.
Žádného Afričana nemají pouze Bohemians, Dukla a Hradec, naopak desítky dalších bychom našli v klubech mimo elitní šestnáctku – druholigový Vyškov měl kvůli Afričanům dokonce už potíže s pravidlem, že do utkání může zasáhnout maximálně pět hráčů ze zemí mimo Evropskou unii.
"Dynamika příchodů Afričanů do Česka mě strašně překvapila," přiznává trenér Miloslav Brožek, jenž se živil i jako skaut se zaměřením na Afriku, v této roli mimo jiné pracoval pro Slavii. "Nepočítal jsem, že to za poslední dejme tomu tři roky nabere tak závratnou rychlost, příliv hráčů z Afriky je enormní."
Pojato s nadsázkou, imigrační vlna z Afriky se republice vyhnula, avšak fotbalovou ligu stejné republiky zaplavila. Česká veřejnost nebyla africkým imigrantům podle průzkumů dvakrát nakloněna, nechtěla, aby svýma nohama běhali po jejím území, ale to se zjevně mění v okamžiku, pokud mají Afričané u nohou míč.
Dost, raději dost! Raději se v úvahách vraťme zpět na trávník. Ke kouzelníkům.
Mireček a (ne)vzácné koření
K fotbalovým kouzelníkům, k jejich příchodům do Česka k potěšení fanoušků, se samozřejmě dostaneme. Cestu k nim vezměme lehkou oklikou, fotbalovému potěšení nechť předchází jiné. Totiž jídlo.
Servírovány jsou proslulé jihoafrické steaky a kvůli nim by snad i vegetariáni přesvědčili sami sebe, že hovězí roste na stromech. Velmi protivné nicméně je, že do vyhlášeného podniku v Johannesburgu musí jet člověk v zájmu vlastního bezpečí vozem, i když od něj bydlí dvě stě metrů. Bydlí v resortu podobajícím se pevnosti: ohraničuje ho masivní zeď zakončená ostnatým drátem ohnutým do ulice a s viditelným upozorněním "Pozor, jedovatí hadi", jež zde slouží místo u nás běžné výstrahy o zlém psu za plotem.
Je tedy nakonec mnohem příjemnější dát si místo steaku kaši ze stlučeného plantainu a manioku: fufu, tradiční jídlo v Ghaně. V jejích ulicích – alespoň tedy v ulicích Elminy – se člověk cítí i hluboko po půlnoci daleko bezpečněji než v poledne na Václaváku, byť do noci svítí jako jediný běloch v okruhu několika kilometrů čtverečních. Místním ekvivalentem pro bělocha je výraz "obroni", tak je přátelsky voláno ze všech stran, a když "obroni" získá na intenzitě, pak proto, aby křikloun bělochovi vrátil z kapsy vytroušenou bankovku.
V Johannesburgu se z bídy pro bankovku vraždí, v Elmině – kde je stejná bída – vám ji vnutí zpět…
Nobelovu cenu za naivitu a bláhovost ať obdrží ten, kdo by chtěl na třetí největší světadíl navléknout jednotnou charakteristiku. Jak správně a poeticky shrnul polský publicista Ryszard Kapuściński, tenhle kontinent se popsat nedá: "Je to oceán, samostatná planeta, rozmanitý vesmír. Kromě zeměpisného označení Afrika neexistuje."
Fotbalovou variaci na stejné téma rozvíjí Miloslav Brožek: "Afričtí hráči jsou velmi různorodí – původem, mentalitou, přístupem, charakterem, vzděláním, sociálními poměry. A protože je každý jiný, bylo by hloupé uplatňovat na ně stejné přístupy. Vždyť rozdíly jsou i mezi hráči stejných zemí, vezměte si například Nigérii, kde žijí na jihu křesťané a na severu muslimové, někteří hráči prošli i kontaktem s teroristickou skupinou Boko Haram."
Nejlepším možným popisem Afriky tak je, že popsat nejde. A přece najdeme společné prvky, jistá poznávací znamení. Jedním z nich je bohužel chudoba, jež se jako stín – tu více, tu méně, ale vždy v podstatě permanentně – rozlévá nad jinak slunečným kusem země. Signifikantní jsou též exotické barvy, vůně, mentalita lidí a tak dál. Nepopsatelná Afrika je všechno, jen ne konzervativní.
Konzervativní dlouho bylo české fotbalové prostředí, český fotbalový trh. Ne že by v lize nebyli dřív cizinci, ovšem žádný přetlak to nebyl. Tím spíš to platí o hráčích z odlišných světadílů – a když už odtud někdo byl, jednalo se o Jihoameričany, především o Brazilce.
Afričané byli "vzácným kořením". Vůbec prvním byl v roce 1990 zambijský útočník Timothy Mwitwa, přezdívaný laskavě Mireček, který se mihl ve Spartě a v dubnu 1993 zahynul při leteckém neštěstí zambijské reprezentace. Žižkovský Kennedy Chihuri, liberecký Baffour Gyan, sparťané Abanda a Kweuke či slávisté Belaid a Tavares, to byli emisaři Afriky i mimoděční edukátoři tribun, nositelé poselství, že na trávnících není "bílá liga, bílá liga, vyčisti si boty, v nich je tvoje síla".
Bílá liga? Díky Chihurimu a spol. už ne, přesto byli v lize černošští fotbalisté z Afriky bílé vrány. Do sezony před jedenácti lety vstupovalo jedenáct Afričanů, již se ale začalo mluvit o trendu. Nynější počet příchozích byl tehdy za horizontem, možná už ovšem byly k zaslechnutí údery bubnů pro rytmus jejich pochodu.