Čas běží, Dakar je téměř dva týdny pryč, už jste ze sebe stihl sundat všechen písek?
"Už ano, teď už na Dakar jen vzpomínám a jsem rád, že jsem na něm byl. Zažil jsem čtyři saúdskoarabské Dakary, v Jižní Americe jsem nezávodil, ale musím říct, že za mě to byl jeden z nejtvrdších, kterých jsem se účastnil. Nechci to přirovnávat, v pekle jsem nikdy nebyl, ale to prostředí bych přirovnal k drsnýmu peklu. A to nejen proto, že zejména první polovina byla složením hodně náročná kvůli velkým kamenům a dlouhým trasám. Úvodní dny jsme jezdili přes 400 kilometrů, což je v tak náročném terénu opravdu hodně. Plus každý den přibyly 200-300 kilometrové přejezdy, nevídané porce. A nemyslím si, že jen pro mě. Kdo má zkušenosti, ten ví, že například ve vyschlých kamenitých řečištích není vidět ani cesta, v tom je šílené závodit."
Ve druhé polovině už trať ale nebyla tak drsná.
"Tam to pro mě bylo malinko příjemnější. Někoho samozřejmě víc baví kameny, já mám radši, když motorku můžu trochu rozjet, takže písečný terén a duny, to mi trochu víc přihrávalo. Zhruba v polovině Dakaru byly krásné pískové cesty, kde se propojila rychlost a technika a ke konci pak takzvané empty quads, tedy krajina ničeho, a to byla taky radost. I tak byla druhá polovina hodně drsná."
Před startem vedení závodu znovu slibovalo velkou náročnost, byl jste tedy v tomto směru spokojený?
"Trasa musí být vyrovnaná pro auta, motocykly, kamiony i ostatní. Pro takové auto je samozřejmě snazší přejet kamenité pole, protože je na čtyřech kolech, ale balanc na motorce je těžší. Na druhou stranu pro ně jsou peklo měkké duny, a že letos byly! Organizátor udělal podle mě všechno, co mohl, aby to bylo vyrovnané. Až jsem občas litoval toho, že my jezdci si často říkáme o těžší Dakary. (smích)"
Hned v úvodu byly k vidění velké deště, to taky nebývá zase tak běžné, ne?
"Počasí si s námi neskutečně hrálo. Byli jsme připravení, že když budeme ve vnitrozemí, že tam nebude zrovna teplo, ale že tam budou jen 2 stupně a k tomu déšť a sníh, to jsem nečekal. K tomu když si připočítáte, že v tomhle počasí jedete 110 kilometrovou rychlostí na motorce, to bylo příšerné."
Jednu etapu kvůli dešti dokonce pro motorkáře i zrušili.
"Pravidelně den před startem organizátoři projíždí celou etapu a sledují, v jakém stavu trať je. Jestli nehrozí nějaké nebezpečí nebo jestli se něco výrazně nezměnilo. Tady to bylo tak nebezpečné, že se to muselo zrušit."
Na druhou stranu extrémní náročnost je přece to, proč se na Dakar závodníci vydávají. Nebo si taky někdy řeknete, že už to je za hranou?
"Ty ranní přejezdy s teplotou blížící se nule, tam jsem si říkal, že to nechci každý den dál absolovovat. Teď s odstupem času ale vím, že mě to morálně a psychicky zocelilo. Vím, co tělo a mysl dokáže vydržet, i proto se o Dakaru říká, že to je nejnáročnější rallye světa. Není to jen o trati, je to právě o všech faktorech dohromady. Těší mě, že mi ten závod ukazuje mantinely a myslím, že to platí pro nás pro všechny. Nikdo to nechtěl vzdát a posouval si hranice. A mnohdy musel až za ně. Celkově to je motivující. Samozřejmě tam jsou situace, kdy by se na to člověk nejradši vyprdnul."
A co děláte, když na ně dojde?
"Buď si vzpomenu na rodinu, na média nebo fanoušky, kteří vám fandí a sledují vás třeba přes livetiming. Najedou vím, že v tom nejsem sám. Je to zodpovědnost."
Zmínili jsme tu všechny náročné faktory, ale jaký moment byl ten nejtěžší?
"Nepříjemné bylo samozřejmě zranění nohy, ke kterému došlo zhruba v polovině Dakaru. V jednu chvíli byla opravdu hodně nateklá a bolelo to, takže jsem přemýšlel, jestli vůbec pokračovat. Důležité bylo dokončit etapu, jakmile jsem to zvládl, bylo mi jasné, že můžu jet i další dny. Náročné bylo dostat z nohy všechny otoky, to bylo nutné, abychom ji vůbec do boty dostali. Ale musel jsem samozřejmě dávat pozor, abych se například někde nekopl a nezhoršil to."
A co třeba přejezdy mezi etapami?
"Chápu, že 8500 kilometrů se někam musí vecpat, ale tohle občas bylo opravdu dlouhé. Jinak by to nebyl Dakar, že? Ale vstát ve 2 hodiny ráno a jet prakticky bez přestávky 500 kilometrů na start etapy, to je šílené. Dostanete roadbook, který má asi tři úkony ve stylu 280 kilometrů jet rovně, pak doprava, na 390. kilometru doleva a rovně. To už člověk vážně neví, co má za těmi řídítky dělat. Do toho je všude tma jako blázen. A takové přejezdy jsme měli třeba tři."
Výsledkově ale počítám vládne spokojenost.
"Za mě bylo jedenácté místo perfektní. Před dvěma roky jsem byl sice desátý, tedy o jedno místo lepší, ale tehdy jsem na prvního ztratil dvě hodiny a 42 minut a tentokrát to bylo o hodinu méně. A to jsme měli o dva závodní dny víc."
Co všechno už jste stihl po návratu z Dakaru?
"Mám doma dvě děti, takže teď jedu takový rodinný Dakar. Jsem doma moc rád, dceři jsou dva měsíce, synovi tři roky, takže to je frmol. Obdivuji mojí manželku a obecně všechny ženy, co se starají o děti, to není žádná legrace. Ale samozřejmě jsem si taky oddychl a začal řešit i mediální povinnosti."
