I krátce po šedesátce je stříbrný medailista z olympiády v Albertville Giuseppe Pulié stále ve skvělé kondici. Bývalý běžec na lyžích se i nadále udržuje ve vynikající formě díky svému hobby, kterým je těžba dřeva v prudkých svazích italských Dolomit. Nepomáhá mu v tom nikdo jiný než legendární Maurilio De Zolt, se kterým kamarádí už dlouhá desetiletí.
Předchozí rozhovor s jedinečným De Zoltem končil konstatováním, že spěchá do lesa, kde bude s kolegou dělat dřevo. Slovo dalo slovo a o pár týdnů později jsem byl na podobnou akci pozván osobně. Díky tomu vznikl rozhovor s dalším medailistou z olympijských her, na které je malé údolí Val Comelico mimořádně bohaté.
Pulié, kterému tady nikdo neřekne jinak než John, přijíždí na svém milovaném traktoru a už z dálky se směje. K běžkování se dostal díky příkladu kamaráda De Zolta, kterého tehdy sledovala celá Itálie. Pulié se sice podíval jen na jednu olympiádu, ale díky zásahu osudu, jak sám říká, získal stříbrnou medaili. Do Lillehammeru o dva roky později už ale nejel a krátce poté kariéru ukončil definitivně.
Jak jste se vlastně dostal k běžeckému lyžování?
"Bylo to někdy už na začátku 70. let. U nás tehdy skoro nebyly sjezdovky, takže jsme sice občas jezdili i sjezd, ale já jsem se k běžkám dostal díky švagrovi, který mi daroval první pár lyží. Nebyly upravené tratě, stopu jsme si vyšlapávali sami. Bylo to hodně jednoduché, ale o to poctivější."
Existovalo tady už tehdy nějaké organizované trénování?
"Ne, první roky vůbec nic. Až později, když začal mít Maurilio De Zolt úspěchy, se to začalo rozvíjet. Bylo nás pár kluků a postupně přišli trenéři, kteří nám dali základy. Velkou roli pak sehrála sportovní skupina od hasičů, díky které jsme mohli jezdit na závody."
Tohle je už druhý rozhovor s olympijským medailistou v údolí Comelico. Čím to je?
"Já si myslím, že je to kombinace několika věcí. Je to horská oblast, která bývala vždycky taková chudá. Lidé tady museli být fyzicky silní, aby tu mohli žít a pracovat. Je tu určitá "tvrdost" – nejen fyzická, ale i mentální. Navíc jsme jako děti trávili hodně času venku, přirozeně jsme sportovali. A pak přišly první úspěchy, třeba Maurilia De Zolta, které motivovaly další generace. Najednou jste viděli, že to jde – že i odtud se můžete dostat až na olympiádu."
Dělali jste taky více sportů? Třeba i sjezd?
"Jasně, taky jsem to zkoušel. Ale jen sám tady u nás. Sjezd mi ale nikdy nešel. A tím myslím i ten na běžkách. Do kopce dobré, ale když jsem měl jet dolů… Nic moc."
Kdy přišel zlom ve vaší kariéře?
Asi ve chvíli, kdy jsem se fyzicky vyvinul. Najednou jsem se dostal mezi nejlepší juniory v Itálii. Tehdy si mě všimla Guardia di Finanza a dostal jsem se i do reprezentace. Závodil jsem na juniorských mistrovstvích světa ve Finsku a Norsku."
Zúčastnil jste se ale i olympijských her. Na co nejvíc vzpomínáte?
"Do Calgary jsem se nedostal, ale kvalifikoval jsem se o čtyři roky později do Albertville. Jel jsem tam jako náhradník. Jenže Silvio Fauner nechtěl běžet závod na 30 km, tak tam poslali mě. A já skončil na 16. místě."
Dobrý výsledek.
"Mohlo být i lépe. Ale pak zasáhl osud znovu. Maurilio se necítil na štafetu, a tak jsem nastoupil. Neměl jsem startovat, a nakonec z toho bylo druhé místo a stříbrná medaile. Neuvěřitelné. Tady mám taky zážitek s jedním českým závodníkem Radimem Nyčem. Hned v úvodu, když jsem se ho snažil předběhnout, jsem schytal ránu loktem. To bylo trochu nečekané, protože v běhu na lyžích to nevidíte. Ale bylo to v zápalu boje, měli jsme velmi dobré vztahy. Proto to zmiňuji."
Měl jste obecně blízko k českým závodníkům?
"Ano, znali jsme se velmi dobře. Na závodech Světového poháru jsme se potkávali roky. Kromě Radima vzpomínám například na Pavla Bence, Ladislava Švandu, Václava Korunku nebo Lubomíra Buchtu."
To je skoro až neuvěřitelné, po těch letech takhle vypálit ta jména.
"Byli to silní závodníci a měli jsme mezi sebou dobré vztahy. I dnes bych jim rád poslal pozdrav. A myslím, že to můžu udělat i jménem Maurilia De Zolta. Snad se k nim dostane."
Jak dlouho jste pak ještě závodil?
"Dva a půl roku. Pak jsem se rozhodl skončit a nejet na olympiádu do Lillehammeru."
Jaké byly tehdejší podmínky oproti dnešku?
"Úplně jiné. Třeba na soustředěních na severu byl velký problém s jídlem. On už to často zmiňoval Maurilio De Zolt, ale pamatuju si, že jsme někdy přišli z tréninku a tam se ohřívala voda, ve které plavalo pár brambor. No, koukali jsme na to dost nevěřícně. Běhali jsme desítky kilometrů denně a skoro nebylo co jíst. Když jsem byl na prvním soustředění, tak jsem svému spolubydlícímu snědl celý sýr, který si on přivezl do zásoby. Pak už jsem byl připraven a později se to zlepšilo, začali s námi jezdit kuchaři a vozilo se jídlo z Itálie."
Vy jste si víno nevozil jako kolega?
"Ne, já nejsem zvyklý moc pít. Pivo si dám rád, ale jen trochu. Já totiž, když piju, tak se pak moc směju."
Jaká byla atmosféra v týmu?
"Byli jsme silná parta, ale zároveň tam byla velká konkurence. Každý chtěl závodit, takže napětí bylo přirozené. Přesto jsme drželi spolu a dodnes se rádi potkáváme. Byla to taková druhá rodina."
Po kariéře jste zůstal u sportu?
"Ano, pracoval jsem jako servisman u biatlonu a jezdil Světový pohár. Byla to skvělá zkušenost. Později jsem ale skončil a pokračoval v civilním zaměstnání. Jezdil jsem do našeho okresního města Belluna, kde jsem dělal telefonního dispečera."
Jak vypadá váš život dnes?
"Hodně času trávím v lese. Pracuji se dřevem, připravuji si vlastní dřevo na topení na zimu, a hlavně kácíme s Mauriliem stromy, které pak firmy odvážejí kamiony na prodej. My to ale připravujeme v terénu a taháme to s traktorem na cestu. To všechno je na nás."
Ne nadarmo vám říkají Traktorman.
"Je to moje vášeň. Je to ale fyzicky náročné, musíš být pořád opatrný – s motorovou pilou i při kácení stromů. Ale mám tenhle život rád."
Takže hory vás nepustily?
"Naopak. Znám tu každý kout. Chodím do nich často sám nebo se psy. Ráno je vezmu a jdeme na dlouhou procházku. V létě chodím vysoko do hor, mám rád místa na hranici lesa. To je tady v 1800 m. Je tam klid a krásný výhled."
Jaká zvířata tam potkáváte?
"Nejčastěji srnce, jeleny a kamzíky. Ty mám asi nejradši – vidět je vysoko nad lesem je vždy silný zážitek."
A co medvědi? Ti tady nejsou?
"Ne, tohle není pro ně vhodný terén. Samozřejmě se může stát, že tudy někdy nějaký projde. Ale nikdy nezůstane. Jednou jsem takhle šel ve sněhu a viděl jsem před sebou zvláštní hluboké stopy. Tak si říkám, kdo chodí takhle divně, že se tolik boří. Začal jsem ho tedy stopovat a šel jsem po té stopě docela dlouho. Až po chvíli mi došlo, že to není člověk, ale medvěd. On byl ale naštěstí někde přede mnou. To byl moment, kdy si uvědomíš, že v horách nejsi sám."
Nebál jste se?
"Ne, ale měl jsem respekt. Když jsi v přírodě, musíš ji respektovat. Zvířata si většinou hledí svého."
A co vlci?
"Ty jsem viděl několikrát. Jednou docela zblízka. Jel jsem tady nahoru na motorce po lesní cestě a zapadl do díry. Asi bych měl říct, že to bylo v noci. Takže jsem měl čelovku a když jsem se otočil, abych vytáhl motorku, tak koukám a vidím vlky. Bylo jich sedm nebo osm. Stáli asi dvacet metrů ode mě a dívali se, co to dělám. Chvíli jsme na sebe koukali, pak jsem nastartoval motorku a odjel. Nic neudělali."
Pomáhá vám práce v lese i fyzicky?
"Určitě. A někdy si říkám, že kdybych takhle pracoval už během kariéry, mohl jsem být ještě lepší. Je to skvělý trénink na sílu, hlavně na jaro a léto. Jen by se to muselo kombinovat s rychlostí a technikou."
Chybí vám závodění?
"Ne tak, jak by si někdo myslel. Mám krásné vzpomínky, ale dnes si užívám klid. Hory, les, zvířata – to je pro mě stejně cenné jako tehdy závody."