Rodák z bilingvního San Candida neboli Innichenu se během kariéry zúčastnil dvou olympiád. Nejprve se kvalifikoval v roce 2002 do Salt Lake City a následně o čtyři roky později jezdil doma v Turíně. Účast na třetích hrách v řadě ve Vancouveru v roce 2010 mu překazilo zranění, které fakticky ukončilo jeho kariéru.
Bývalý reprezentant Itálie ve sjezdovém lyžovaní Kurt Sulzenbacher dnes vede kousek od sjezdovek rodinný penzion. V něm celoročně vítá hosty ze všech koutů světa, včetně těch z Česka, které má velmi rád.
"Jezdí vás sem hodně. Baví mě sledovat různé odlišnosti. Tuhle mě zaujalo, jak si všechno vozíte s sebou. Nejvíc mě pobavilo, když si sem přivezli i stroj na kávu. Do Itálie. Ale vždycky mi tady nechají nějaké pivo, a to mi moc chutná. To vaše je nejlepší na světě," říká s úsměvem.
Za své největší úspěchy Sulzenbacher považuje zlatou medaili z juniorského MS v roce 1995, která mu i přes zranění otevřela cestu do italské reprezentace. Nejlepším ročníkem pro něj byla sezona 2001/02, kdy získal druhé a třetí místo ve Světovém poháru.
Jaké byly vaše začátky? Jak jste se vůbec dostal k lyžování?
"Tady v San Candidu to bylo snadné a těch důvodů bylo více. Můj otec byl lyžařský instruktor, takže ta volba byla jasná. Navíc tady na sjezdovky vidíte z okna, všechno je blízko. V zimě navíc v té době, bavíme se o začátku 80. let, moc jiných možností nebylo."
Nedal se dělat jakýkoliv sport celoročně jako dnes?
"Ne. Nebyl tady kroužek volejbalu, tenisu, vodního póla, plavání a dalšího, co tady máme dneska. V zimě jste prostě lyžovali. Anebo hráli hokej v nedalekém Dobbiacu."
Nelákal vás hokej?
"Ale ano, lákal. Chtěl jsem ho hrát, líbil se mi. Ale tehdy to bylo daleko a táta řekl, že mě tam nebude vozit. Neměl na to čas, když dělal instruktora lyžování. Tím se to vyřešilo. Zůstal jsem prostě u lyžování."
Zkrátka jiná doba. Hokej v Dobbiacu ale vydržel, že ano?
"To rozhodně. I když nehrají tu nejvyšší soutěž, tak tam kroužky pro děti fungují dodnes. Teď, když byla olympiáda a v Cortině potřebovali stadion na curling, tak tam navíc Cortina hrála všechny svoje domácí zápasy."
A co běžky? Běžecké lyžování zažívalo v těch letech v Itálii úspěch.
"Ano, taky jsem to zkusil. Několikrát. Měli jsme tady závody v kombinaci. Ale pro mě to nebylo. Podle mě ten, kdo vymyslel sjezdovky, byl hodně inteligentní. Dostat se nahoru je totiž mnohem snazší a zábavnější. Alespoň pro mě."
Kdy jste jel první závody?
"To už si přesně nepamatuju, ale bylo mi asi šest nebo sedm let. Všechno začalo tady v San Candidu na sjezdovce Baranci. Už tehdy samozřejmě fungoval celý tenhle areál, ale dneska je to modernější."
Jak se vyvíjela vaše kariéra dál?
"Zhruba do 17 let jsem neměl nějak oslnivé výsledky, byly spíš průměrné. Pak se mi ale začalo dařit v rychlostních disciplínách a dostal jsem se do týmu. A byl ze mě profesionál. No, spíš polo-profesionál, i když něco jsem si samozřejmě vydělal (smích)."
V juniorech jste vyhrál sjezd. To byl zlom?
"Ano, ale hned týden potom jsem se zranil a byl jsem mimo rok, vlastně skoro dva. To mě dost zabrzdilo. Výhodou bylo, že jsem měl ten rok dobré výsledky, včetně toho vítězství, takže jsem byl na dobré cestě dostat se do profesionálního výběru reprezentace. Díky tomu na mě počkali."
Jak jste se po zranění vracel?
"Začal jsem znovu závodit, hlavně v Evropském poháru, abych získal zkušenosti. Když jsem se pak dostal do Světového poháru, hned jsem získal první body."
První místo chybí
Dosáhl jste i na pódiová umístění. Které si pamatujete nejvíc?
"Druhé místo ve Val d’Isère ve Francii. To bylo v roce 2001. Pak jsem měl i několik čtvrtých míst, například v Kitzbühelu nebo v Kanadě. Měl jsem všechna umístění, kromě prvního. Od druhého do posledního místa jsem ale obsadil všechna."
Jaký je Kitzbühel z pohledu závodníka?
"Je to něco výjimečného. Krásný, ale náročný závod – opravdu unikátní zkušenost. Prudké sjezdovky máte všude – i tady na Croda Rossa je to srovnatelný sklon, ale rozhodně to není tak náročné, protože tady nemáte takový skok a hned prudkou zatáčku."
První místo jste možná neměl, ale dostal jste se na olympiádu.
"Hlavně ta první byla nezapomenutelná. Povedla se mi sezona 2001/02, když jsem v prosinci získal obě svá pódiová umístění a v lednu byl čtvrtý v Kitzbühelu. To mi zajistilo dost bodů. A najednou jste mezi čtyřmi reprezentanty své země, což je obrovská čest."
To byl ten hlavní rozdíl?
"Ano, protože během roku jste na závodech v devíti nebo desíti. Každý jede nějakou kvalifikaci, závod. Ale tady ne. Na olympiádu jedete ve čtyřech, vlastně v pěti, kdyby se někdo zranil. To je rozdíl, protože třeba v hokeji je vás pořád těch 20 nebo kolik, ale v dalších sportech je ten výběr velmi omezený. Když si to uvědomíš, je to velká čest a radost."
Předpokládám, že olympiáda v Turíně byla to samé.
"Ne tak docela. V sezoně před ní jsem neměl tak dobré výsledky jako před Salt Lake City, ale ostatní na tom byli ještě hůř, takže moje body byly nakonec dobré. A pak tady byl ještě jeden rozdíl, to je zábavná historka."
Povídejte.
"Na první olympiádě v Salt Lake City jsme měli volné dny, což jsme chtěli využít i k menší oslavě. Přece jen jste tam jednou za život. Jenže v té oblasti žijí mormoni, takže tam není možné sehnat alkohol. Nic. Ani dvě piva."
Ani během takové akce?
"Ne, protože jako sjezdaři jsme nebydleli přímo v Salt Lake City, vždycky jste někde mimo centrum dění. Tam, kde se jezdí. Takže pro nás v horách to bylo ještě těžší. No, nepodařilo se to, oslava proběhla s malinovou šťávou."
To jste si nic nevzali s sebou z Itálie?
"Ale jo, ale toho bylo málo. Rozhodně ne pro celou výpravu."
Takže to nebylo, jako když Maurilio De Zolt pašoval sedm lahví vína do Norska v nosiči na hůlky?
"To udělal dobře! Ne, tolik jsme toho rozhodně neměli."
Takový normální olympionik. Klaebo? Tu techniku okoukali Norové ode mě, vypráví De Zolt
Když už jsme zmínili běžkaře, jak jste na tom byli vy s jídlem mimo Itálii?
"My jsme problémy neměli. Sjezdaři jezdí na soustředění v létě nebo na jeho konci do Jižní Ameriky. A tam žije hodně Italů nebo jejich potomků. Takže v tomhle směru žádný problém nebyl. Ale samozřejmě si pamatuju, že když jsme někdy byli v Norsku, tak nám dávali k snídani rybu a cibuli. No, to je takové zvláštní. A ještě po tom máte lyžovat. Ale zvyknete si."
Vidíte to. Běžkaři mi říkali, že díky nim nakonec sjezdaři za časů Alberta Tomby vozili kvůli těmhle zážitkům kuchaře.
"Maximálně na olympiádu. Ale je možné, že to tak bylo. Já začal závodit, když Tomba skončil. Takže je vidět, že zřejmě vyčerpal veškerý rozpočet (smích)."
Dalo se v té době uživit lyžováním?
"Upřímně moc ne. Pokud nevyhráváš závody, je to složité. Hodně pomáhají sportovní skupiny. Já byl třeba u carabnieri, kde máš aspoň základní plat a jistotu do budoucna. To je velká výhoda, a ne ve všech zemích to měli."
Musel jste kromě lyžování mít i jinou práci?
"Já měl štěstí v tom, že naše rodina má tyhle apartmány, takže práce bylo vždy dost."
Jak to bylo s jazykem, když jste z Jižního Tyrolska?
"Můj mateřský jazyk je němčina, ale už od první třídy se tady všude učí oba jazyky na stejné úrovni. To je velká výhoda. Navíc, když se dostanete do reprezentace, tak tam se prostě mluví italsky. Musíš umět oba jazyky."
Zkrátka jako Jannik Sinner, když ho někdo kritizuje, že není dost Ital.
"Ano. Na reprezentační úrovni a v těchto strukturách prostě rostete v kompletně italském prostředí. K tomu se hodí říct, že mnohem horší pro mě bylo, když jsem měl v týmu kolegy z Val Gardeny. Když spustili v ladinštině, tak jsem nic nerozuměl."
Kdy jste ukončil kariéru?
"Po sezoně 2008/09. Chtěl jsem ještě na olympiádu ve Vancouveru, ale kvůli zraněním už to nešlo."
A čím se Kurt Sulzenbacher baví dnes?
"U lyžování jsem zůstal. Trénuju děti v místním ski klubu a jezdím po celém regionu. Mimo sezonu rád cestuju za tenisem. Obvykle na turnaj v Římě, ale teď jsem se vrátil z Monte Carla, kde vyhrál náš Jannik Sinner."
To je pravda, pochází ze sousedního Sesta. Znáte se?
"Samozřejmě. Ale už tady skoro není. Chudák teď vůbec nemá klid."
A penzion? Jezdí k vám i lidé z Česka?
"Jasně, to je moje hlavní náplň starat se o naše apartmány. A lidí z Česka mám hodně. Je pro mě zábavné sledovat různé odlišnosti. Tuhle mě zaujalo, jak si všechno vozíte s sebou. Nejvíc mě pobavilo, když si sem přivezli i stroj na kávu. Do Itálie. Ale vždycky mi tady nechají nějaké pivo, a to mi moc chutná. To vaše je nejlepší na světě. Vážně."