Postup mezi elitu? Jsme správná parta a ukázali jsme srdce, říká baseballista Schneider

Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama
Postup mezi elitu? Jsme správná parta a ukázali jsme srdce, říká baseballista Schneider
Postup mezi elitu? Jsme správná parta a ukázali jsme srdce, říká baseballista Schneider
Postup mezi elitu? Jsme správná parta a ukázali jsme srdce, říká baseballista SchneiderProfimedia
Už ani tak často nehází, ale manažer národního týmu tušil, co v něm je. Martin Schneider (36) se v rozhodujícím zápase postavil na kopec a porci 85 nadhozů zvládl bravurně. Po polovině šesté směny musela přijít změna, ale i Marek Minařík (29) udržel na uzdě pálkaře ze Španělska a po vítězství 3:1 propukla netušená radost. Parta kluků z Česka ohromila svět baseballu, napsala pohádkový příběh. Díky senzačnímu závěru kvalifikace se vůbec poprvé národní tým probojoval na turnaj zvaný World Baseball Classic.

Schneider žije naprosto obyčejný příběh kluka, který musí každý třetí den do práce. Slouží jako profesionální hasič. Své povolání kdysi volil i kvůli adrenalinu, který profese nabízí. Dnes je z něj ale velmi přemýšlivý člověk, spíše introvert, který za sebe nechává mluvit činy. Profese ho změnila a prý možná i pomohla k tomu, že je lepším baseballistou.

Radost z úspěšné zářijové kvalifikace v Regensburgu asi už pomalu odezněla. Co si ale dnes ještě zpětně vybavíte?

"Zrovna teď vyšel nový díl baseballového magazínu, jmenuje se Showtime, je to takový občasník v rámci baseballové komunity a tam je asi všechno, o čem to ve finále bylo. My jsme tam asi opravdu udělali obrovský dojem na lidi, kteří dělají velký, profesionální baseball. Novináře, komentátory z MLB. Najednou vidíte, jak mluví o mně, o ostatních. Jak říkají, že je úžasný komentovat naše zápasy. Že jsme prostě banda super lidí. A od chvíle, co nás poznali jsou teď největší čeští fanoušci. Asi je to logické, ty emoce jsou úplně jiné, když tam stojí devět profíků a když se povede úspěch partě, jako jsme byli my. Bylo to prostě hrozně pěkný."

Ano, vybojovali jste postup, ale čím jste si je tolik získali?

"Jeden z těch redaktorů mluvil o tom, že jak nás poznali, tak jsme byli všichni otevření, jak jsme mu pomohli, když nás předtím v podstatě nikdo neznal. Není to jen o tom, že někam postoupíš, že možná dobře hraješ. Ale nakonec z toho vznikne takový ten pohled, že český tým je fakt správná parta. Že prostě máme srdce, a je to vidět i navenek. To je věc, která mě strašně těší."

V rozhodujícím utkání se Španělskem jste byl jedním z hlavních aktérů. Manažer na vás vsadil, ač jste předtím skoro vůbec neházel. Tušil jste, že si vás šetří právě na tenhle duel?

"My jsme hned po tom úterním zápase s Německem přijeli na hotel a manažer Pavel Chadim rovnou přišel za mnou a za naším catcherem Martinem Červenkou, že s námi potřebuje mluvit. Tak jsme si dali sprchu, šli jsme zpátky dolů do lobby a tam jsme sedli na kafe. A mně to bylo jasné. Podíval jsem se Cháďu, on se culil a já mu povídám: 'Co je, co potřebuješ, ty chceš, abych začínal, že?' On na to odvětil: 'No jako, že jo, jak seš na tom?'"

Asi nebylo těžké, říct ano.

"Já jsem s tím z logiky věci tak nějak počítal. Těch nadhazovačů - starterů tam moc nezůstalo. Takže mu říkám: Hele, samozřejmě jsem na to připravený. Znáš mě, já tam zítra umřu, abychom vyhráli. Ale v konečné fázi je to prostě tvoje rozhodnutí. Pokud myslíš, že to dává smysl, tak do toho samozřejmě jdu. Martin Červenka pak řekl to samé. A John Hussey, náš australský trenér nadhazovačů rovnou říkal, že by na mě klidně vsadil milion dolarů. Tak jsme to tam dohodli. Jediné, co mě štvalo, že jsem měl opravdu jen limit 85 nadhozů. Odcházel jsem v sedmé směně hodně nerad."

Proč jste to vlastně nemohl doházet?

"Baseball má nastavené limity, které chrání zdraví hráčů, ale zároveň na těchto turnajích slouží takové pravidlo i proto, aby nějaký tým nemohl povolat hvězdu, která by to celé rozhodla. Nadhazovač je rozdílový hráč. V téhle kvalifikaci to bylo nastavené tak, že kdo měl do 30 nadhozů v zápase, tak mohl házet i druhý den. Pokud hodil do 50, tak musel mít den pauzu. A pokud hodil těch 85, což byl maximální počet nadhozů na jeden zápas, tak mohl házet až za 4 dny."

Ale chápu to, že vaše původní role měla být na tomto turnaji jiná…

"Já jsem v podstatě nadhazovač univerzál. Ale teď jsem se vracel po strašně dlouhé době pouze na tento turnaj. Trenéři mě oslovili s tím, že potřebují někoho zkušeného. Někoho mentálně schopného, kdo umí ustát tlak, aby dohazoval a zavíral zápasy. Takže plán byl možná původně takový, házet třeba dva nebo tři zápasy po dvou směnách na konci. No ale nakonec to dopadlo tak, že na mě zbyl ten poslední zápas."

K baseballu se dostal přes tatínka

V Česku kluci spíš do kopou do balonu nebo hrají hokej. Jak jste se vy potkal s baseballem?

"Vlastně přes mého tatínka. On společně s Vaškem Vojákem, který je předsedou olomouckého klubu, učil na škole pro sluchově postižené. A měl stejně starého syna syna - Kubu, který je dodnes můj nejlepší celoživotní kamarád. Byli jsme taková skupina rodin a díky kamarádství našich tatínků jsme se znali odmalička. Oni nám ukázali baseball. Nás to bavilo, přilepili se k nám další kluci, jmenovali jsme se Piráti a naučili jsme se trochu hrát. Nakonec jsme v těch mládežnických kategoriích patřili mezi nejúspěšnější. Olomouc vyhrála všechno, věřili jsme si i na Pražáky, ve všech těch kategoriích jsme měli tituly mistrů republiky a nějakým způsobem se nám to zalíbilo."

Jiné sporty jste nezkoušel?

"Na fotbale jsem byl na jednom tréninku, a to mě úplně nechytlo. Chvíli jsem hrál basket. Když jsem začínal s baseballem, tak jsem hrál asi pět let tenis. Myslím, že jsem v tom byl taky dobrý, ale pak se to dostalo do fáze, kdy za mými rodiči chodili trenéři, že bych už měl mít i soukromé lekce, zaplatit si trenéra, a to jsem řekl: 'Hej, mě to nebaví!' Nebyla tam kolem mě parta, kvůli které to děláš."

Bylo už od začátku zřejmé, že máte pro baseball talent?

"Samozřejmě, že k tomu musíš mít nějaké předpoklady, ale všechno se dá naučit. S talentem se to učí líp a rychleji. Ale můžeš se dostat daleko, i když nejsi úplně talentovaný. Když dnes vidíš děcko, jak vezme balon nebo hodí šutr, tak víš, jestli bude dobré. Ale jsou i takoví, kteří vypadají dřevěně a nakonec to vydřou. Je rozdíl i mezi dětmi v Česku a Latinské Americe. Když dáš u nás klukovi balon, tak do něj většinou kopne, zatímco tam všichni automaticky hážou…  Ale jinak, já byl na hřišti nebo zahradě každý den. Prostě jsme si házeli nebo hráli baseball se svázanou ponožkou, abysme to nestříleli moc daleko (úsměv)."

Hodně mluvíte o Olomouci, ale já myslel, že patříte mezi Draky Brno.

"To přišlo časem, když mi bylo 20 let. V reprezentaci se zranil jeden hráč a tehdejší manažer národního týmu Arnošt Nesňal mě jako náhradníka pozval na akademické mistrovství světa. On byl i manažer Draků a já pak šel i za ním do Brna. Zůstal jsem tam 13 let a teprve před dvěma lety jsem se zase vrátil do Olomouce. Dnes už jsem kmenový člen Skokanů Olomouc, ale ještě poslední dva roky jsem v Brně dohrával na hostování play off."

A zahrál jste si i v Austrálii. Jak vznikla tato kapitola vašeho života?

"Mezi Draky se za ta léta objevila spoustu cizinců a většina z nich byli Australané. Jeden z nich mi dal tip a já tam nakonec strávil dvě sezony. Samozřejmě jsem tam byl hlavně kvůli baseballu, protože jsem měl sen, hrát někdy v zahraničí. Byla to krásná zkušenost, žít někde v jiné zemi, naučit se anglicky a něco jsem si i přivydělal. Austrálie je krásná země, jsou tam super lidi, budu na to do konce života vzpomínat."

Byl jste profesionál?

"Nedostal jsem vyloženě smlouvu, protože získat pracovní víza bylo strašně složité. Ale za baseball jsem peníze dostával. Byla to druhá nejvyšší liga. Měl jsem nabídku i z té první, státní, ale bylo mi hloupé ji přijmout. Tam se hrálo od čtvrtka do neděle, lítalo se do různých měst. A protože naše liga se hrála pouze o víkendu, tak bych v podstatě velkou část sezony nehrál za ten klub - Kensington Cardinals, který mi k cestě do Austrálie pomohl."

Austrálie je váš budoucí soupeř. Poletíte do Japonska, Tokyo Dome je pro baseballistu snová adresa. Jak se na to těšíte?

"Ono to není ještě úplně jisté. Nejdřív nám oznámili, že postupujeme do Japonska, ale den poté volali našemu managementu abychom to přestali komunikovat, že to není jisté. Bude se zřejmě losovat, až skončí všechny kvalifikační skupiny."

Tak to je novinka. A kdybyste si mohl vybrat, zahrát si v Americe nebo v Japonsku?

"V Americe jsou nejlepší hráči, hvězdy na které se díváme, ale v Japonsku je baseball národní sport. Mají sumo a baseball. Baseballisté tam jsou víc než zpěváci nebo filmové hvězdy. Vím, že co se týče atmosféry na těch stadionech, je to v Japonsku skutečně zážitek. V Americe jsou diváci, v Japonsku fanoušci. A v tom Tokyo Dome bude těch 50 tisíc lidí prostě fandit, zpívat a tleskat."

Procházka je do baseballu zapálený

V Japonsku udělal Česku jméno i bojovník z UFC Jiří Procházka. Víte, že někdy chodí i v baseballovém dresu?

"Vím, že byl i na tréninku Draků a je do toho sportu zapálený. Strašně nám fandí, byl na finálové sérii na jednom zápase, propaguje nás i na svém instagramu. Takže je to fajn. Je to takové hezké propojení. Je to Brňák, takže je mu to asi blízké. Já osobně se s ním nějak víc neznám, ale samozřejmě jsme si něco řekli a i před tím naším českým finále si dali pěstičky pro štěstí."

Vaše oficiální povolání je profesionální hasič, jak jste pro tuhle práci rozhodl?

"V Brně jsem byl na tělovýchovné fakultě se speciální edukací bezpečnostních složek. Sice jsem tu školu nedodělal, ale nějak mě to formovalo. Potřebuji dělat něco, kde je adrenalin, fyzický výkon a kde je akce. Nedokážu si představit, že bych seděl celý život v kanceláři. Takže to svým způsobem byla logická volba. Mám k tomu asi fyzické i zdravotní předpoklady, a když budu upřímný, tak nejtěžší pro mě byl vstupní psychologický test. Bylo to takové spojení psychologie s inteligenčním testem a tak jak je to postavené, tak člověka dostanou pod tlak. Najednou zjistí, jak reaguje v krizových podmínkách. Jsi celý den zavřený, máš dvakrát přestávku na záchod, do toho máš desítky nebo spíš stovky otázek. Do toho reakční věci, koordinace, ruce, nohy, oči. Ale pokud je schopný tohle absolvovat a psycholog řekne, že jsi připravený, tak je to zase jen krok k úspěšné práci."

A také možná proto ty krizové situace na kopci nadhazovače zvládáte dobře?

"Asi to přispělo k tomu, že mám nyní pro tuhle roli lepší předpoklady. Ať už fyzické nebo mentální. Baseball se taky hraje celou dobu pod tlakem a já mám ty situace rád. Věřím si v nich a nejvíc si to užívám. Takže ano, asi to spolu souvisí."

Nemají o vás vaši blízcí při práci strach?

"Myslím, že si to nebezpečí připouští mnohem víc lidé kolem mě, já na to nechci myslet. Je to součást té práce. To spojení "s nasazením života" máme i ve slavnostním slibu. Lidé, kteří do toho jdou, vědí o čem to je. Kdyby to nechtěli dělat, tak to nedělají. Může se stát cokoli, ale jsi nastavený tak, že si to nepřipouštíš. Zároveň víš, že když uděláš chybu, tak můžeš ohrozit i další. Proto všichni musíme fungovat stejně. Tohle je jako baseball, je to týmová hra. Vlastně ne, nechci říkat hra, ale opravdu to tak funguje. Ta práce je týmová, vlastně nikdy nesmíme jít někam sami, vždycky máme někoho k sobě, jsme minimálně ve dvojicích. Proto máš vždycky člověka, který je úplně stejně nastavený jako ty, a ty mu musíš stoprocentně věřit a on naopak tobě."

Martin Schneider se synem.
Martin Schneider se synem.Archiv Martina Schneidera

Jste i táta dvou dětí. Myslíte, že půjdou ve vašich stopách a bude je bavit sport?

"Bohužel, kluk je talentovaný po mně (smích). Jen je teď trošku ve fázi, kdy ho to přestalo bavit. Ale já na něj určitě nechci tlačit. Chodí na judo, to se mi moc líbí, má tam celotělovou projekci, fyzičku, je to prostě super. Mluvili jsme spolu o tom, že bych byl strašně rád, kdyby to zkusil. Ale je mu 8 let a musí si to rozhodnout sám."

A rodina? Možná i kvůli ní jste baseball odložil na vedlejší kolej.

"Je to teď trochu jiný život, i sportovec musí rozlišovat priority. Baseball je časově velmi náročný sport. Zápas trvá 3 hodiny, když k tomu přidáte nějakou dvouhodinovou přípravu, cesty do Prahy, je to samozřejmě složité. Ale máme to tak všichni. Myslím si, že ti blízcí kolem nás to chápou. Vybrali si nás a my jim to pak vracíme přes zimu nebo na podzim, kdy se dětem věnujeme o to víc."