Italský běžec na lyžích De Zolt ukončil svou výjimečnou kariéru v roce 1994 a od té doby žije v klidu v severoitalském údolí Val Comelico, kde se i v roce 1950 narodil. Malé údolí v italských Dolomitech dalo světu řadu známých olympijských jmen, přičemž z nedaleké Sappady pochází například biatlonistka Lisa Vittozziová.
Příběh legendárního Grilla neboli cvrčka stojí za to. Do reprezentace se dostal až ve 27 letech, ale přesto zvládl pět olympiád. Na první byl v Lake Placid v roce 1980 stále jako amatér. Profesionálem se stal až v 35 letech, kdy podle svých slov postavil italský svaz před jednoduché rozhodnutí: Buď mě necháte trénovat jako ostatní, nebo končím.
Když se mohl věnovat naplno tréninku, získal následně stříbro v běhu na 50 km v Calgary a také v Albertville. Vrchol přišel ještě o dva roky později, když mu bylo 44. Zlatá medaile ze štafety v Lillehammeru, kde Itálie porazila favorizovaný domácí výběr a umlčela obrovskou návštěvu, naznačuje, že se vedoucí činitelé v Itálii rozhodli správně.
Od té doby žije Grillo v ústranní. Neznamená to ale, že by se nudil. Třikrát týdně chodí na skialpy, v létě zase na houby nebo na lov. A také chová slepice. Pokud ho chcete vidět, musíte přijít za ním.
Jak jste se dostal k běžkování?
"Už jako dítě jsem rád závodil úplně ve všem. Než jsem se narodil, tak tady v Comelicu a v Sappadě existovala závodní skupina, vojáci, se kterými jsme mohli na závody. Když jsem se ale narodil já, tak už to zrušili. Na první závody jsem se tak dostal až ve škole, když mi bylo asi deset. O dva roky později jsme jeli na trochu větší závody v okolí a tam jsem porazil závodníka od pohraničníků. To mi bylo 12."
V 50. letech asi nebyly podmínky jako dnes...
"To rozhodně ne. Třeba místo hůlek jsem nejdřív měl různé klacky. Trasy jsem si připravoval sám, nebyl tu nikdo, kdo by to dělal. Tak jsem si nejdřív udělal rovnou stopu v lese a pak odbočky vlevo a vpravo. Šel jsem za nosem. Díky tomu jsem se ale dokázal trénovat i sám."
A co další závody a konkrétně běžky?
"Nejdřív jsem dělal všechny možné sporty. Běhal jsem, lyžoval – ale zase jsem si musel dělat sjezdovku – a běžkoval. Když mi bylo 16, náš dům zničila povodeň. Museli jsme se přestěhovat kousek odsud do Cima Gogna, kde táta pracoval na pile. Tam byl blízko lyžařský klub z Laggia, který mě začal brát na závody. No a já vyhrával všechny krajské závody."
Do profesionálního týmu vás nechtěli? Třeba k vojákům jako je to běžné dnes?
"Podal jsem žádost o přijetí k hasičům, a tak jsem závodil za hasiče z Belluna (okresní město). Tam mi dali šanci, brali mě i na národní závody. Na začátku jsem byl v prvních závodech třeba padesátý, protože jsem závodil s ostatními, kteří trénovali celý rok. Ale na konci sezony, když jsme jeli štafetu na národním šampionátu, porazil jsem všechny z týmu. Jenže podle jejich měřítek už bylo pozdě. U hasičů mi bylo asi 22 nebo 23, ale tehdy byl běžkař v 29 vyřízený, takže o mně v reprezentaci ani neuvažovali."
Nakonec se to ale povedlo, ne?
"Když jsem stále všechny na konci sezony porážel, říkal jsem, proč neuděláme zkoušku? Ale nebylo to snadné, proto musím poděkovat kamarádovi D’Incalovi z Belluna, protože to byl on, kdo mě hodně pomohl. První rok jsem navíc nebyl v A-týmu, ale tzv. týmu N jako Naděje. Jenže v těch 27 letech jsem hned vyhrál dva italské tituly a od té doby jsem pokračoval dál."
Ale vaše podmínky nebyly stejné, že?
"Řekněme, že to bylo trochu jiné. Byl jsem hasič. Když jsem skončil soustředění nebo závody, musel jsem se vrátit do běžné služby, zatímco ostatní zůstávali doma. V 35 jsem prostě řekl, že potřebuju stejné podmínky jako ostatní. Pořád jsem jezdil sem a tam a v hasičské zbrojnici v Santo Stefano jsme byli jen dva, takže ten druhý mohl v podstatě domů jen, když jsem se vrátil (smích)."
A nezměnilo se to ani po vašem vstupu do národního týmu?
"Ne, to nebylo jako teď, kdy i hasiči mají profesionální národní sportovní tým. Tehdy to byla prostě normální skupina amatérů a jediná výhoda byla to, že mě minibusem vozili na závody."
Takže jste během první z vašich pěti olympiád, v roce 1980 v Lake Placid, ještě pracoval?
"Ano, a nejen u hasičů. Ještě jsem chodil pomáhat tátovi na pilu. Kvůli tréninku jsem vstával brzy ráno třeba v 5 hodin, když ještě nebyl provoz, abych běhal ať už na kolečkových lyžích nebo bez nich. V osm hodin jsem měl za sebou už tři hodiny tréninku a pak jsem šel pomáhat tátovi nebo na službu."
To musela být v těch 35 letech docela změna...
"Když mi dali naplno šanci, tak jsem hned v 35 letech vyhrál tři medaile v Seefeldu. Od té doby jsem mohl víc trénovat a viděl jsem, že dosahuju lepších výsledků. Díky předchozí přípravě jsem navíc trénoval mnohem víc než moji kolegové. Trénoval jsem možná i dvakrát tolik, protože když jsem jezdil do Finska a do Norska, tak za 20 dní jsem zvládl uběhnout více než 2200 km. Takže průměr víc než 100 km denně při teplotách i pod -30 °C. Pak už jsem se na dlouhých tratích málokdy umístil hůř než mezi prvními třemi."
V těch letech se měnil i styl – začínalo se bruslařským stylem. Měl jste s tím potíže?
"Ne, protože jsem na to byl připravený, ba co víc, říkali mi, že pro mě je bruslařský styl lepší než klasický. Každopádně jsem dosáhl výsledků v obou stylech. Na olympiádě v roce 1994 jsem ale jel klasickým stylem, protože jsem jel první úsek. Navíc ve 44 letech, což bylo trochu mimo normu, vlastně to všichni zpočátku kritizovali."
Ale nakonec z toho vzešel největší úspěch. Porazili jste Norsko na domácí půdě...
"To je pravda. Soupeři z Norska nebo Finska nasadili dva nejsilnější do první etapy, protože viděli, že si tam chystám lyže na klasický styl, tak si řekli, že ty Italy snadno setřesou."
Mýlili se.
"Je třeba říct, že v té době tam panovala atmosféra jako dnes na biatlonu. A právě tam, na olympiádě, kterou jsme vyhráli, to byla určitě jedna z nejkrásnějších atmosfér, jaké jsem zažil. Těžko se to bude opakovat, protože tam bylo celkem asi 200 tisíc diváků. Bezprostředně po doběhu bylo ticho. Těžko říct, jestli se taková atmosféra na běžky ještě vrátí."
Mohl by tomu pomoci Johannes Klaebo, který teď nemá konkurenci?
"Představte si, že na začátku říkali, že jezdím klasiku nejhůř ze všech. Hlavně Norové. No jo, ale pak, když jsem vyhrál medaile, tak mě začali sledovat. Začalo to v Seefeldu a pokračovalo i po Lillehammeru. A právě Klaebo má velmi podobnou techniku jako jsem měl já. Hlavně ve stoupání, když jede nahoru, tak to vypadá stejně. Když se podíváte, jak stoupá, je to skoro jako běh. Tak vidíte, jak to Norové okoukali."
Zůstaňme na severu, kde jste strávil hodně času tréninkem. Jak vám tam chutnalo?
"Já nemám rád cizí kuchyně. Jsem zvyklý na normální jídlo – těstoviny, jednoduché věci, zeleninu. Takže v poledne jsem do jídelny chodil jen pro ovoce a zase pryč. Ostatní sportovci si říkali, co to dělá? On nic nejí a ujede 100 km denně? Jenže já jsem měl na pokoji ohřívač vody, připravil jsem si horkou vodu, dal jsem do ní sto gramů špaget, trochu slaniny, nastrouhal jsem trochu parmazánu a udělal jsem něco jako carbonara. Kolegové pak už jen cítili tu vůni."
Všechno jste dovážel?
"Všechno ne. Když jsem měl třeba půl dne volno, šel jsem k jezeru s vrtákem a lovil jsem tam pstruhy. Po nějaké době zjistili i ostatní, že jim to vyhovuje a začali jsme vozit šunky, parmazán a třeba jednou nebo dvakrát týdně jsme si vařili večeři pro nás Italy. Myslím, že teprve poté to tak začali tak dělat i sjezdaři. Brát si s sebou kuchaře a vařit si."
Ale je pravda, že jste si nebral jen jídlo, že?
"Měli jsme finského trenéra, který nám říkal, že káva nebo víno nejsou dobré. Já jsem ale měl nosič na hůlky, které jsem nechával doma, protože jsem v něm vozil víno. Dovnitř se vešlo přesně šest lahví, které jsem si rozpočítal na 20 dní. Skleničku v poledne a další večer. Jako digestiv. Tak jsem byl prostě zvyklý."
A čím se olympijský vítěz baví dnes?
"V životě jsem hodně cestoval, ale teď už se mi odtud nechce odjet. Vlastně se mi nechtělo ani předtím. Jezdit do Milána by byla moje smrt. Proto jsem nedělal žádného trenéra, i když chtěli. Dělám všechno možné. Už odmalička chodím na houby – dřív to nebyl jen koníček, protože jídla tady nebylo zrovna moc. Chodil jsem na ně s tátou a máma je jezdila prodávat do Cortiny, tehdy ještě na kole."
Předpokládám, že stejnou vášeň máte i pro lov.
"Přesně tak. Už jako malý, v sedmi nebo osmi letech, jsem chodil poslouchat zpěv tetřeva hlušce. Vyráželi jsme s tátou o půlnoci. Tehdy se chodilo nahoru do hor i bez baterky, navíc bylo jen málo světla po obci. Chodili jsme nahoru poslouchat toho tetřeva a táta mě tam nechával i samotného, abych si užil ten strach. Když se ho podařilo ulovit, byla z toho velká oslava třeba na Velikonoce. Obvykle jsme neměli tolik peněz, abychom si mohli jít do řeznictví koupit tetřeva, takže to byla paráda."
A na závěr ve stylu hor, děláte i dřevo?
"Samozřejmě i dřevo. Právě dnes odpoledne jdu s kamarádem do lesa. On má traktor, tak něco uděláme."
I když je tam ještě sníh?
"Právě proto. Aspoň si zacvičíme. Víte, kdo to je? Giuseppe Puliè. Ten, co vyhrál stříbro ve štafetě Albertville v roce 1992."