Pokud se nepletu, tak jste zatím absolvovala pouze tréninky na suchu…
Je pravda, že dělám zimní sport, ale je běžné, že přes léto netrávíme tolik času na sněhu. V podstatě jsme byli v září na deset dní v Oberhofu, kde jsme využili podmínek a lyžování v tunelu. Není to však zas až takový nezvyk, protože během léta lyžujeme na kolečkových lyžích. Vyměnit je za normální není takový problém. Myslím si, že ten přechod je v pohodě a nevadí tak, že doposud byla příprava víceméně na suchu a na kolečkových lyžích. Součástí však byl i běh, kolo, posilování…
Kdy se tedy chystáte vyměnit kolečkové lyže za ty klasické?
Teď odjíždíme do Norska. V současné době se přechází k novým trendům – na severu Evropy, ale třeba také v Alpách dělají tzv. sněžní depozity. To znamená, že se ukládá sníh na celé léto pod štěpku a pod fólii. Sníh tím pádem vydrží a v listopadu ho akorát rozvezou. Už to tedy není tak, jak tomu bývalo dříve, že se kvůli sněhu musí hodně severně. Loni jsme byli v Sjusjøenu, ale letos tam mají trošku problémy. Nakonec jsme museli udělat změnu a zvolili jsme jiné středisko, které je asi 100 kilometrů severně od Osla. Není to až tak úplně sever, takže nejde o lyžování na přírodním sněhu. Sever ale není na podzim moc pěkný, dny jsou tam kratší, je tam šedivo, prší… Zkrátka nic moc podmínky.
Máte k těmto možnostem blíže díky tomu, že u české reprezentace působí norský trenér Egil Gjelland?
Myslím si, že určitě ano. Zrovna letos se na poslední chvíli situace změnila. Vpodstatě pár dní zpět, doteď skoro nevím, kam jedu (směje se). Nikdy jsem v Trysilu nebyla. Trenér je flexibilní, ubytování není jednoduché sehnat a díky tomu, že on se snadno domluví, je to pro nás jednodušší. Ale předtím jsme jezdili do Finska, kde to mám na to první lyžování oblíbenější.
Co bylo hlavním tématem dosavadní přípravy? A na co se budete soustředit nyní?
Roční tréninkový cyklus má nějaká pravidla a specifika, která je třeba dodržovat. Po jarní pauze se potřebuje člověk dostat zpátky do tréninku, takže se začíná objemovou přípravou. To znamená, že ráno jdete na až na dvě a půl hodiny na kolečkové lyže, odpoledne na hodinu a půl běhat a to zatížení není nijak intenzivní. Poté se v průběhu léta intenzita zvyšuje. Tréninky se opakují, chodí se více do maxima a koncem léta se také závodí (MČR a MS na kolečkových lyžích). Podzim by měl být nejvíce intenzivní. Asi deset dní zpátky jsme byli dokonce na vysokohorské přípravě, při níž je důležité se aklimatizovat a poté už jsou tréninky ob den intenzivní. Během celé přípravy se průběžně přechází od objemu k rychlosti. Tím, že se přijíždí na první sníh, tak je opět potřeba na lyžích absolvovat nějaký značný objem. Tréninky už tedy budou delší, ale zároveň intenzivní.
Změnilo se v tomto ohledu něco za vaše biatlonová léta?
Když jsem byla mladší, tak to bylo především o tom, aby se člověk znovu sžil se sněhem. Tím, jak mám více nalyžováno, tak mi přechod nedělá takový problém a hned se může přejít do intenzity. Na sněhu strávíme asi jen 14 dní, na pár dní se vrátíme domů a začíná se závodit.
Není to po dvou týdnech na sněhu až moc rychlé?
Je to především kvůli atraktivitě závodů, začíná se poměrně brzy už v listopadu. V Evropě je totiž ošklivý podzim a divákům tak nevadí prosedět odpoledne u televize. Jinak bychom měli více času na přípravu a tréninky by vypadaly jinak. Takhle toho nikdo moc nezmůže, protože se lyžovat v tuhle chvíli nedá.
Je to tak, že se na suchu více piluje střelba?
Přesně tak. Na jaře máme klidové střelby a potom až přichází na řadu běžecká aktivita. V průběhu léta se pak obě složky kombinují, čemuž se říká komplexní trénink. Zároveň se během léta, protože je dost světla a je teplo, chodí třeba jen na střelecký trénink. Já ráda chodím navečer, člověk vystřílí 100, 150 nábojů a soustředí se na technické detaily té střelby, dělá si různá cvičení, soutěže. V zimě už na to takový prostor není. Soustředění je krátké a úplně se vám nechce v zimě vylehávat (směje se).
U mužů bude nově působit Matt Emmons, budou jeho zkušenosti cenné a využitelné i pro ženskou reprezentaci?
Dosud byly naše tréninkové plány a ty kluků rozdílné, takže jsme se potkali pouze krátce na jednom soustředění. Matt Emmons je především trenér mužské reprezentace, ale na druhou stranu si myslím, že v průběhu sezony bude přítomen na Světových pohárech a když bude třeba něco vyřešit, tak bude nápomocen. Člověk se kolikrát dostane do takových úzkostí, zamotá se do spirály, z níž není úniku. I tím, že Matt je Američan, má pozitivní přístup, je plný optimismu a má skvělý smysl pro humor, dokáže pomoct. Díky němu můžeme vystoupit z toho českého pesimismu. A pomoct může i to, že nás všechny detailně nezná, takže mohou pomoct i nějaké malé drobné rady, které budou hrát velkou roli. On to totiž řekne bez vzájemné zkušenosti a o to víc si to my vezmeme k srdci.
Jak moc velkou roli hraje na střelnici stres? A dokáže biatlonistu rozhodit první nepřesná rána?
Stres hraje určitě velkou roli. První rána by vás rozhodit neměla, ale stává se to. A myslím, že i těm nejlepším.
A stoupá nervozita při štafetovém závodě? Pochopitelně je na vás v kolektivu větší tlak…
To je samozřejmě individuální, ale v mém případě je to něco, s čím se potýkám celý život. Nevadí mi závodit na sebe, vím, že sobě mohu výsledek zkazit. Když se tomu tak stane, tak mohu být naštvaná jen a jen na sebe. Jakmile se jedná o týmový závod, tak je to pro mě těžké, protože se mi to celý život nedaří. Už den před závodem k tomu mám velký respekt a hlavou se mi většinou honí černé myšlenky. Kolikrát si ani nedokážu představit, že by to mohlo dobře dopadnout. To mě tíží… Když pak člověk během závodu jede a ví, že se propadá pořadím a ovlivňuje tak celý tým, tak je to velmi těžké a frustrující.
Proč jste vlastně ve 20 letech přešla z běhu na lyžích k biatlonu?
Byly to takové dvě spojené nádoby… Byla jsem celkem solidní běžkyně na lyžích, zúčastnila jsem se juniorského i seniorského mistrovství světa, ale moje úroveň byla průměrná. Nebo alespoň ty předpoklady, že dosáhnu na něco velkého, úplně nebyly. A v Česku v té době, po sezoně 2012/2013, nebyla finanční situace ve svazu lyžařů úplně ideální. Spíš to vypadalo, že to bude jen a jen horší…
Co to pro vás znamenalo?
Jednoduše. Nedostatek financí se nesl v duchu nekvalitní přípravy, protože se nejezdilo na dobrá soustředění a na to se následně nabalovali špatné sportovní výsledky. A zrovna v ten moment se začaly přesýpat hodiny v biatlonu. Byl to sport na úplném začátku, ale s obrovským potenciálem a velkými jmény, které dosahovaly skvělých výsledků. Myslím, že jsem vychytala ten ideální čas pro přestup. Biatlon byl sice v té době ještě mladý sport, ale za pár let nabral na velké popularitě.
Znamená to, že popularita s sebou nese i silnější finanční zázemí?
Samozřejmě. S popularitou přicházejí finance a s nimi lepší tréninková příprava. Zázemí biatlonu bylo v porovnání s běžeckém lyžováním lepší, což mi podle mého názoru pomohlo se posunout.
Ještě něco vás přiklonilo blíže biatlonu?
Už kdysi jsem poznala Jindřicha Šikolu, se kterým jsem byla párkrát střílet. V žákovské kategorii jsem se zúčastnila olympiády mládeže v biatlonu, protože jsem v ročníku narození v nevýhodě, tak jsem se nikdy nekvalifikovala v běžeckém lyžování. Trénovala jsem tak občas střelbu ze vzduchovky na zahradě a dvakrát po sobě jsem ty závody vyhrála. Díky tomu jsem věděla, že by biatlon mohl být fajn, líbil se mi a hlavně mě bavil. A právě s Jindřichem jsem si párkrát byla vyzkoušet i střelbu z malorážky a on mi vždycky říkal: `No, ještě lyžuj, lyžuj, ale talent v tobě dřímá. A až si budeš myslet, že je ten správný čas, tak začneš dělat biatlon.` Začala jsem s ním tedy trochu později a pár let si myslela, že to ovlivňuje mojí střelbu. Nakonec zjišťuji, že i když dělám biatlon dlouho, úspěšnost střelby není o moc lepší, než když jsem začínala (směje se). Teď si říkám, jestli to není spíš střeleckým talentem…
Předloni jste dokončila studium na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci. Bylo u vás vždy vzdělání přednější než sport?
Vzdělání pro mě bylo odjakživa prioritou, ale vždycky jsem uměla dělat ústupky sportu. Když jsem rozhodovala, zda půjdu na víceleté gymnázium, tak jsem nakonec zůstala na základce ve sportovní třídě. A když jsem se následně rozhodovala jestli půjdu na stavitelství a architekturu na ČVUT, tak jsem nakonec zvolila ekonomku, abych u toho mohla sportovat. Vždycky jsem zkrátka volila takovou variantu, abych zvládala oboje. Více úsilí jsem vždycky vkládala do sportu, protože jsem odjakživa studijní typ, což byla moje výhoda. Učení jsem totiž nemusela věnovat tolik úsilí. Vysokou školu jsem zvládla sama díky individuálnímu plánu a svědomitému přístupu. Učitelé mi kolikrát říkali, že jsem svědomitá a nemám jediný problém se studiem. To bylo ostatně díky dobré komunikaci s profesorama, čemuž pomohlo i to, že měli ke sportu v Liberci pod horama vztah.
Jak šlo skloubit studium s biatlonem?
Vždycky to tak nějak vyplňovalo můj volný čas mezi tréninky. Vlastně jsem si to doteď ani neuvědomovala. Jak teď nic nestuduji, tak zjišťuji, že se doma, ale především na soustředění nudím (směje se). Mozek mi zakrňuje, jsem jak na trní a říkám si, co bych tak ještě mohla studovat. Po vysoké škole jsem vystudovala MBA na Palestře sportovní management. Studium bylo v mém případě možné s biatlonem skloubit, bavilo mě to a svým způsobem mi to pomáhalo vyplnit volný čas.
A co se zabavit dalším studiem? Plánujete to?
Ráda bych (směje se). ČOV má program ve spolupráci s VŠE, který se věnuje sportovní diplomacii. Letos však tento obor otevřený nebyl. To je ještě takový můj tajný cíl. Zároveň jsem nedávno obdržela zajímavou nabídku, zda nechci přednášet online sportovní marketing. Na zimní semestr jsem na to kývla, mám málo hodin, ale snažím se předat nějaké informace dál, protože si myslím, že jsem něco v této oblasti zažila krom teorie i v praxi.
S biatlonem však zatím nekončíte. Jaké jsou vaše cíle nadcházející sezonu?
Zatím nekončím, ale přemýšlím nad tím, kde se po konci se sportem uchytím. Možnosti snad nějaké budou, ale pro každého sportovce je těžké splynout s každodenním životem zbytku populace… Co se týče cílů, žádné nemám. Loni byl cíl naprosto jasný a byla jím olympiáda, na níž jsem do té doby nebyla. Věděla jsem, že bych tam chtěla jet a pokud by se to nepovedlo, možná bych skončila. Tím, že to vyšlo, je to letos takové nemastné, neslané. A protože, že mě provázely přes léto zdravotní komplikace, bych si přála, abych závodila s lehkostí a bez komplikací. Cíle nemám, spíše obavy. Snad budu mít vyrovnané výkony a budu sbírat body do svěťáku (směje se).