Když se o ní začalo mluvit trochu víc a uhrála první zajímavé výsledky na okruhu WTA, znenadání přiletěla možnost naskočit do grandslamového US Open na divokou kartu. Amerika totiž měla Gabrielu tak trochu za svou. Její otec pochází ze Sacramenta a ona několik let studovala na tamních univerzitách. Také byla čtvrtou hráčkou studentského pořadí NCAA.
Jenže tuhle pozvánku do New Yorku odmítla. "Bylo to podmíněné tím, že bych startovala jako Američanka. A já jsem v té chvíli cítila, že nechci. Když jsem najednou vyhrála zápas na Prague Open, objevila jsem se v televizi, lidé chtěli rozhovory a četla jsem o sobě tolik článků... Cítila jsem se tak objatá českým tenisem a českým sportem, že se mi to nechtělo opouštět proto, abych byla jedna z mnoha v Americe," říká Knutsonová v rozhovoru pro Livesport Zprávy.
Během následujících týdnů jste si svými výsledky vybojovala účast v kvalifikaci Australian Open. Ale kdyby se to nepovedlo, nevyčítala byste si tu šanci z Ameriky?
"Určitě ne! I když mám americký pas, měla bych výčitky, že naštvu celé Česko, že bych stejně prohrála v prvním kole a byla úplně na nule. Nebo bych dostala maximálně 10 tisíc dolarů, což by stejně pro rozvoj mé kariéry nic neznamenalo. Myslíte, že by o mně podobně jako v Česku napsal New York Times? Těžko… Napíše třeba časem, když budu na grandslamu vyhrávat. Já to chci prostě dělat jinak, mám jiné cíle. Je pro mě důležité zůstat Češkou."
Pomalu, ale jistě poznáváte profi tenis. A šla jste do něj s respektem. Jsou věci, které vás přesto překvapily?
"Vlastně je to hodně těžké finančně. Opravdu jsem si myslela, že to bude jednodušší, že bude víc peněz, pokud se dostanete do druhé stovky rankingu. Ale ne. Je to boj. Nicméně takhle to samozřejmě mají všechny hráčky."
Takže jste si musela připravit finanční rezervy?
"Asi každý si myslí, že tenistky vydělávají velké peníze. Není to pravda. Když jsem hrála naposledy finále ITF 60, dostala jsem 3700 euro, z toho náklady byly 1500. Takže ano, tady jsem byla v plusu, ale turnaj předtím jsem vypadla a brala jen 500. A náklady byly třeba 2000. Takže za těch pět týdnů, co jsem byla ve čtvrtfinále na 'pětadvacítce', vyhrála 'čtyřicítku', prohrála dvakrát v prvním kole, pak byla v finále, jsem tak nějak 1000 eur v plusu. Člověk si říká, že je už skoro 150. na světě, že vydělá. Ale já si vlastně můžu koupit jednu kabelku..." (směje se)
Teď jste navíc nyní na pozicích, kde si tenistky už začínají hledat trenéry, aby je posunuli zase trochu dál. Takže to zase bude o větším rozpočtu...
"Já už jsem teď měla rádce, bez něhož bych ten posun do druhé stovky nezvládla. Měla jsem přítele, který se mnou celou dobu trénoval a půl hodiny před zápasem jsme vždy mluvili o strategii. Nikdo to moc nevěděl, byl to takový ten klíčový tajný faktor, který mi pomohl. Teď jde do práce, možná to skončí. Uvidíme, jak to bude dál, je to taková zvláštní situace."
Už jste to zmínila, jste na 155. místě žebříčku WTA, což je vaše kariérní maximum, kterého jste dosáhla za necelé dva roky. Čekala jste, že se tak vysoko můžete dostat?
"Na začátku té cesty jsem si říkala, že bych to mohla dotáhnout třeba na ranking 220, abych se dostala na grandslam. Takže je to rozhodně nad plán. Ale je to relativní. Nedávno jsem se bavila s jedním trenérem tady v Čechách a on mi říká: 'Víte co, vy jste jenom 150.' A já mu odpovídám: 'Ne, ne! Pro mě je to neskutečné!' Chápu, že oproti Kvitové, Muchové nebo Vondroušové je to málo, ale ony nedělají v životě nic jiného. Já ten ranking vidím úplně jinak, pro mě je úžasný. Mám na to trošku jiné oči."
Co vám tedy tahle sezona dala?
"Myslím, že už mám nějaké sebevědomí. Když prohraju, vím, že jsem udělala něco špatně. Málokdy se stalo, že jsem vypadla a řekla jsem si: 'Aha, ta byla opravdu lepší!' A když jsem s tímhle odešla, ta holčina byla na žebříčku někde mezi 110. a 150. místem."
A co lidé v tenisovém prostředí? Dokázala jste v tom velice konkurenčním světě najít i kamarádky?
"Rozhodně jsou některé super holky, se kterými si rozumím. Člověk si vždycky najde někoho fajn i v tenisu. Ale stejně nikdy nebudeme moct být kamarádky, protože je to individuální sport. Obzvlášť, když potkáváte někoho ze stejné země, vždycky bojujete o nějakou pozici. A pokud nejste opravdu čisté kamarádky, bude to vždycky tak, že to jeden druhému úplně nepřeje. Samozřejmě, je to celkově trochu toxické a negativní… Možná je to jinak v nějakých týmových soutěžích, ale na turnajích prostě panuje rivalita. Můžeme se rozehrávat spolu, trénovat spolu, ale nakonec jsme konkurence a jdeme proti sobě…"
Když mluvíte o týmové soutěži, co říkáte na BJK Cup. Sledovala jste národní tým?
"Samozřejmě, jsem fanoušek a fandila jsem. Ale že bych sledovala úplně všechno, to ne, protože je to na mě moc. Když nejsem sama na kurtu, mám i jiné zájmy. Samozřejmě ale holkám vždycky moc přeju."
A vy sama? Hlásíte se k Česku, měla byste někdy touhu reprezentovat?
"Víte, já bych se těchhle soutěží opravdu hrozně ráda účastnila. Hraje se mi líp, když jsem v týmu. Teď jsem dostala nabídku hrát United Cup, který je v lednu. Jenže to časově nevycházelo. Bála jsem se, že kdybychom se třeba dostali do finále, nestíhala bych ani přeletět do Melbourne na svůj první grandslam…"
Před časem jste zvažovala, zda přijmout velmi zajímavou pracovní nabídku, anebo ještě nakonec zkusit prorazit v tenisu. Zvolila jste to druhé a asi ještě nekončíte. Takže dnes nelitujete?
"Určitě ne. Vím, že další pracovní šance nebo další studijní zase přijdou. Kdybych s tenisem skončila, možná hned zítra bych dostala nějakou nabídku. Takže nelituji vůbec ničeho a šlo to vlastně ještě lépe, než bych čekala."