Norsko – Česko 1:2
Bývá to tak pokaždé. Když se vymění vedení týmu, navíc po těžším období, vyčistí se vzduch, dýchá se lépe. Je znát záván odhodlání a jakési vlídnosti. Bylo to cítit i z Ivana Haška, když v útrobách stadionu Ullevaal hovořil o prvním testu v nové funkci. Jeho hodnocení bylo upřímné a podané stylem, jaký si český fotbalový fanoušek zaslouží.
Byť trenér uznal, že Norsko několikrát dostalo český výběr na kolotoč, nechme hodnocení celkového obrazu hry na jindy. Na soudy není správná doba. Trenéři mají tým v rukou jen pár dní. Navíc jak sám Hašek naznačil, proti Arménii nastoupí jiní hráči, možná se na hřišti postaví i do jiné formace a bude to utkání, které bude vybízet Čechy, aby tvořili hru.
Přesto si pojďme shrnout několik poznatků z norské prověrky se soupeřem, jenž kvalitou a hodnotou kádru jednoznačně spadá do kategorie zemí, na které Češi narazí v červnu na Euro.
Hašek zvolil čtyřčlennou obranu, kde vsadil na slávistické vazby. Hned dvakrát ji podržel brankář Jindřich Staněk, který trenérům jasně ukázal výkon hodný reprezentační jedničky.
Co však týmu drhlo, byla hra v krajních prostorech. David Douděra naháněl obrovitého Alexandera Sörlotha. Jaroslava Zeleného musel místy nejeden z fanoušků vybízet k větší odvaze, přímočarosti. Ostatně to dal najevo i Patrik Schick přímo na hřišti, když v jednu chvíli Zelený prováhal čas na zajímavou přihrávku.
Slabší výkon se odzadu přenášel i na kraje zálohy, kde operovali Pavel Šulc s Mojmírem Chytilem. Dva hráči, kteří baví českou ligu svou momentální fazonou. V Norsku ale naskočili na nezvyklých postech, kde byly jejich největší přednosti vygumované.
Přičemž na stole ležely i jiné varianty. Člověk celý zápas tak trochu doufal, že trenér na sebevědomé Nory vytáhne i Matěje Juráska, o němž se říká, že má až "nečeskou" fotbalovou výbavu. Na lavičce zůstali také Adam Gabriel či Tomáš Vlček. Nabízelo se například vysunout rychlonohého Douděru o post výš a na urostlého Sörlotha nasadit Gabriela.
U trenérů nakonec zvítězila touha mít v sestavě o dva hráče s aktuální formou víc nad zvážením, zda je jejich typologie na dané posty ideální a nedostanou se tím do jistého diskomfortu.
Podobně jako se to v minulosti dělo s Antonínem Barákem, jenž pod novým štábem dostal znovu pozvánku a po příchodu na hřiště ukázal, že je pro český výběr stále důležitým hráčem. Asi nebude sbírat devadesátiminutovky jako třeba Tomáš Souček, ale v klíčových okamžicích umí týmu pomoci.
Trenéři v jeho případě správně pochopili, že nemá smysl ho svazovat, stahovat jej do hloubi pole. Vnucovat mu roli, která není pro něj. Nechali jej hrát přesně tam, kde je mu to vlastní. Výsledkem byl svěží výkon, který nadchl a Barák ho korunoval vítěznou trefou z přímého kopu.
Zatímco pokusy se Šulcem a Chytilem vedly do ztracena, tah se záložníkem Fiorentiny byl ukázkový. Takových však Hašek a jeho štáb musí přidat mnohem více.