Analýza Česka: Krach na MS? Už kvalifikace měla varovat. Na koho teď vsadit a co chtít od kouče

Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že Česko skončilo v zámoří už v základní skupině především proto, že mu na turnaji přestalo fungovat téměř všechno, co ho na něj dostalo. 

Zároveň se naplno ukázalo, že mužstvo nemá vybudovanou dostatečně kvalitní alternativu pro chvíle, kdy nefungují standardní situace, tlak do vápna, agresivní obrana ani hra přes kraje. 

A právě proto je český neúspěch mnohem závažnější, než jak může na první pohled vypadat. Nejde o jednorázové selhání, které vyřeší příchod nového trenéra. Jde o definitivní nasvícení problémů, které se z různých důvodů dlouho přehlížely.

Livesport Zprávy proto ve spolupráci s datovou společností Opta vytvořily detailní analýzu, která se věnuje české cestě od kvalifikace až k poslednímu duelu v Mexico City.

Kvalifikace herně varovala

Postup na světový šampionát se dá výsledkově obhájit, ale průběh kvalifikace nepůsobil jako cesta vyzrálého týmu, který přesně ví, čím chce být. Naopak. Česká reprezentace často těžila z fyzické převahy, síly ve vápně a z toho, že velká část soupeřů nebyla schopná klást soustavný odpor.

Porážka 1:5 v Chorvatsku (teprve potřetí od osamostatnění Česka reprezentace inkasovala pět branek) nebyla jen selháním v jednom zápase. Byla připomínkou, jak vypadá národní tým proti soupeři, který má kvalitu na míči, dokáže kontrolovat tempo a trestá chyby. 

Prohra na Faerských ostrovech – teprve druhá proti soupeři, který byl v době utkání o 90 nebo více příček níže v rankingu FIFA od roku 1993 (první s Ázerbajdžánem v listopadu 2009, 0:2) – zase ukázala opačný pól problému: Ani proti papírově výrazně slabším soupeřům nemuselo mít Česko automaticky pod kontrolou způsob, jakým se utkání vyvíjí.

Nepřesvědčivý byl totiž i domácí zápas s Faerami, reprezentace pak tento cyklus proložila slabým výkonem v přípravném utkání se Saudskou Arábií (1:1) a hubenou výhrou v přípravě se San Marinem (1:0). Na první pohled se však mohl český výkon v kvalifikaci jevit jako solidní. Tým obsadil druhé místo s bilancí 5-1-2 a měl jistotu baráže díky výsledkům v Lize národů.

Reprezentace ale dlouhodobě dojíždí na některé nedostatky ve svojí hře, nicméně ty se ještě tolik neprojevily v průběhu kvalifikace – a to hlavně díky tomu, že Česko, mimo Chorvatska, narazilo na evropské trpaslíky, kteří jednoduše nebyli schopni klást odpor. 

Průměrné držení míče Česka v kvalifikační skupině dosáhlo hodnoty 59,1 %, tedy poměrně vysokou hodnotu. Toto číslo výrazně vyšponovaly zápasy s Gibraltarem (80,1 % doma a 73 % venku) a Faerskými ostrovy (63,1 % doma a 67,6 % venku).

S Chorvatskem, které by mělo být pro národní tým větším měřítkem, se Češi dostali venku na 38,7 % a doma na 42,3 %. A to hlavně díky soubojovému výkonu v zápase, který přinesl nejvíce bitev o míč obou týmů v celé kvalifikaci.

Česko – Chorvatsko 0:0

Držení míče uvádíme záměrně, přináší totiž možnost kombinovat, hru uklidnit, rozhýbat soupeře a připravit si pole pro útok, na brejk nebo prostě jen dobytí sil a projevení protivníkovi, kdo bude mít v utkání submisivní roli. 

Jenže tyto aspekty vůbec nejsou silnou disciplínou Česka – v slabé kvalifikační skupině měl tým jen 9,3 sekvencí s 10+ přihrávkami na zápas a 3,5 přihrávek celkově na sekvenci (pasáž, kdy tým drží míč) v průměru. V obou statistikách patřili Češi až do páté desítky evropské větve kvalifikace.

Pokud by reprezentace čelila výrazně silnějším výběrům, byla by to poměrně solidní vizitka, ale úroveň soupeřů jen potvrzuje, že Češi mají obrovské problémy v kontrole zápasů. 

Ať už vedl národní tým kdokoliv z trenérů, taktika byla víceméně stejná. Češi sázeli – stejně jako většina klubů v Chance Lize – na přímočarost. Za každou cenu. Průměrná rychlost v přechodu na sekvenci byla ve skupině 2,04 m/s, což je po Lichtenštejnsku, San Marinu, Skotsku a Irsku nejvyšší hodnota.

Malým pozitivem bylo, že dlouhé míče využíval tým v poměrně zdravé míře (10,7 %, což je v podstatě na úrovni Sparty v české lize) a hráči se mnohem více pouštěli do progresivních vyvezení míče, které citelně scházely na světovém šampionátu. Českých 747 metrů směrem k brance soupeře s míčem u nohy bylo dokonce 14. nejvyšší číslo evropské kvalifikace.

Další zbraní byla hra do krajů hřiště a následné centry do pokutového území – těch ze hry mělo Česko dokonce nejvíce na zápas v celé kvalifikaci (22) s velmi dobrou přesností 28,4 % a včetně baráže vstřelilo šest branek po centru – více jich měly pouze Norsko a Maďarsko (oba 8). 

Tento přístup značně ovlivňoval další zajímavé statistiky. Češi díky četným centrům měli masivních 41,4 doteků ve vápně na zápas (osmé nejvyšší číslo kvalifikace), 17,8 střel na zápas patřilo do TOP 10 kvalifikace a reprezentace měla po Chorvatech (39) nejvíce zakončení hlavou (31) v celé Evropě. Z celkové střelecké produkce to bylo 21,8 %.

Změna pro baráž

Na barážové duly s Irskem a Dánskem už ale šli Češi s novým trenérem. Mužstva se po dlouhém hledání ideální volby, kam spadala i různá zahraniční jména, ujal Miroslav Koubek. Jeho přístup byl v obou zápasech zaměřený na aktivní pojetí obrany, i když to v každém zápase vyšlo trochu rozdílně. 

Proti Irsku měli Češi nejnižší PPDA (počet přihrávek soupeře před přerušením akce) v celé kvalifikaci (6,2). Do 40 metrů od branky soupeře provedli až 51 aktivních obranných akcí. Patrik Schick předváděl svoje nejlepší běžecké a presinkové výkony minimálně v celé kvalifikaci, zatímco Tomáš Souček, Lukáš Provod a Pavel Šulc předvedli jedny z nejlepších fyzických výkonů v kvalifikaci.

Bylo znát, že jde o hodně. Hráči jeli nadoraz. To se propsalo i do 48 zisků míčů proti oběma barážovým soupeřům. K presinku dokázal tým přidat i relativně solidní mezihru – držení míče 57,8 % podpořil devíti sekvencemi s 10+ přihrávkami. 

A i když Češi nebyli proti Irsku výrazně lepší (12-10 na střely, 1.5-1.3 na xG), tento zápas, ve kterém rozhodly standardní situace a penalty, se dal označit za povedený a vydřený.

Utkání s Dánskem, které disponovalo ohromnou individuální kvalitou, bylo odlišné – Dánové Česko zatlačili do hlubokého bloku, PPDA se rázem vyšplhalo až na 20,9, což byla zdaleka nejvyšší hodnota celé kvalifikace. 

Češi nicméně předvedli ohromně náročný běžecký a presinkový výkon. Navíc i v bloku, jenž nebyl pasivní – 81,2 % všech tlaků na soupeře, které hráči v zápase vyvinuli, bylo ve vysoké intenzitě (0 až 2 metry od soupeře), což byl také nejvyšší poměr v celé kvalifikaci. 

Češi navíc v tomto zápase velmi aktivně vytvářeli brejkové příležitosti a zvládali po zisku míče rozjíždět přímočaré akce. Obě branky však padly po standardních situacích a nakonec přes penalty se tým po 20 letech kvalifikoval na mundial.

Nominace na MS

Ještě než Češi odjeli na světový šampionát, musela proběhnout nominace, kolem které bylo poměrně rušno. Mimo výběr se nakonec objevila jména, která rezonovala. Pro trenéra Koubka takřka od nástupu k týmu neexistovalo, že by povolal Václava Černého. Několikrát zopakoval, že je to hráč, který se mu z taktických a herních důvodů nehodí.

Co na to data? Podle nich se nemuselo jednat o moudré rozhodnutí.

Černý byl nejpilnější driblér týmu. Provedl celkem 22 driblinků, tedy 26,2 % veškeré české driblinkové aktivity v kvalifikaci. Dále například asistoval u dvou branek (nejlepší čeští asistenti měli 3 asistence), přidal k nim dva góly a byl tak společně s Schickem a Tomášem Chorým (oba také 4) nejproduktivnějším Čechem v kvalifikaci.

Osmadvacetiletý křídelník měl třetí nejvyšší počet centrů ze hry (23) po Coufalovi (64) a nejvíce vstupů do vápna soupeře (53). Jeho hodnota očekávaných asistencí (3.3) mezi hráči národního výběru neměla konkurenci – Černý reálně svými přihrávkami a centry znamenal pro české soupeře velké nebezpečí. 

Dalším opomenutým hráčem s výraznou aktivitou ve hře 1v1 a solidním centrem je Adam Karabec, který se sice dostal do barážové nominace, ale jeho využití nebylo v nastavené taktice takřka potřeba. Zahrál si jen 39 minut s Irskem, ale o pár měsíců později do finální nominace už neproklouznul. 

Karabec totiž v druhé polovině sezony vypadnul v Lyonu z hráčské rotace a jeho nenominování se tak dá ospravedlnit lépe než to Černého, nicméně plavovlasé křídlo celou sezonu ukazovalo, že umí být mužem velkých momentů.

Od začátku sezony až do barážových zápasů měl v Lyonu ve všech soutěžích pátý nejvyšší počet driblinků (34) s velmi solidní úspěšností 44,1 %, třetí nejvyšší počet centrů ze hry (45), dokonce druhý nejvyšší počet vstupů do vápna soupeře (133) a velmi dobrou hodnotu očekávaných asistencí (4.05 – v průměru na zápas druhá nejvyšší v kádru).

To vše v uvozovkách jen při 1374 odehraných minutách. V Karabcovi se reprezentace zřekla individuálně jednoho z nejlepších hráčů v Česku, který je kdykoliv schopný, i přes nedostatek minut, udělat na hřišti rozdíl. 

Na mundial jsme tak již na první pohled jeli bez klasické šestky s prvky osmičky zvyklé hrát na velký počet doteků a přihrávek, založené na vysoké mobilitě a schopné zvládnout i obranné akce. 

Ani jeden z nominovaných záložníků tyto vlastnosti nekombinuje. Zvláště to pak nejsou elegantní hráči, pro něž je přesnost a udržení týmu na míči hlavní úkol. Do této skupiny patří Michal Sadílek, Tomáš Souček a Lukáš Červ. Vladimír Darida není tímto typem hráče a po skvělé sezoně v české lize si na turnaji zahrál pouhých 55 minut. Alexandr Sojka potěšil svou pracovitostí a agresivitou v zápase s Jižní Koreou – velmi dobře a agresivně presoval ve střední třetině hřiště a dlouho patřil v tomto ohledu k nejlepším záložníkům turnaje. Nezklamal ani na míči, nicméně ani on není tímto typem hráče – navíc mu neprospěl přechod na wingbeka. 

A Hugo Sochůrek, který předvedl wow efekt v Chance Lize, neodehrál na turnaji ani minutu. Přitom jeho kvality v útočné třetině jsou nesporné – v TOP 10 ligách Evropy bylo k dnešku 154 teenagerů v minulé sezoně, kteří zvládli alespoň 20 přihrávek v útočné třetině (Sochůrek 81) – ani jeden z nich v nich nebyl tak přesný jako sparťanský odchovanec (90,1%). 

A to nehrál alibisticky. Sochůrek má ještě lepší kvality, které budou vytvářet převahu tam, kde reprezentaci dlouhodobě tlačí bota, tedy ve středu hřiště. Jeho využití na turnaji se vyloženě nabízelo. Mohl totiž být jedním z hráčů, kteří svou kreativitou odemknou potenciál Patrika Schicka.

Ještě před odletem pak Koubek navnadil národ, že se herní projev reprezentace zlepší.

"Určitě bychom to chtěli posunout trošku víc herně, to je jasné. Moje maličkost přišla k mužstvu a jdu dvakrát do ostrého zápasu. Žádné přípravné zápasy. Mexiko jich za minulý rok sehrálo asi sedmnáct. Budeme mít větší prostor pro trénink a mužstvo posunete jen tréninkem, ničím jiným,” pronesl před přípravným zápasem s Kosovem. Zároveň dodal, že by lidé neměli od Česka očekávat hrát tiki-taku. To neumíme,” vytáhl z kapsy jeden ze svých bonmotů.

Výkony na MS 

V absenci hráčů silných na balonu se naplno odhalily neduhy české hry – schopnost kombinace, udržení se na míči, celková přesnost a schopnost soupeře přimáčknout, nalézt na něj a sbírat druhé míče.

České držení míče na turnaji bylo pouhých 42,6 %, což má daleko k tomu, abychom se bavili o dominanci a těžko si představit, jaké by byly hodnoty se světovými týmy ve skupině. Mezi ně totiž Korea, JAR ani Mexiko momentálně nepatří.

Českou přesnost přihrávek 78,3 % negativně překonalo jen šest týmů a v útočné třetině (56,5 %) dokonce jen dva. Češi zůstali na turnaji, s Kongem a Skotskem, jedinými týmy bez průnikové přihrávky. Přihrávek překonávající jednu řadu soupeře bylo 119 – 10. nejnižší počet na MS. Zato se do české hry vrátila taktika s dlouhými míči – 15,7 % přihrávek na dlouhou vzdálenost byl osmý nejvyšší poměr na celém turnaji.

ANALÝZA Jana Morávka: Bránění vzduchu i nákopy nikam. Češi v úzkých

To vše s Patrikem Schickem na hrotu, jehož silná stránka není hra zády k brance na vysoké míče, Lukášem Provodem, který je zvyklý sbírat míče od Chorého, jenž naopak hraje v české lize dobře zády brance, a Pavlem Šulcem, jehož schopnosti leží úplně jinde.

Paradoxně se dlouhodobě nedaří využít Šulcovy silné vlastnosti, tedy hru mezi řadami. Tým ho nenachází v kombinaci po zemi a místo toho často volil přímočařejší řešení přihrávek do křídelních prostor či vysokých balonů už od stoperů. Více jsme o tom psali v analýze po generálce před MS s Guatemalou.

Češi tedy sice nepřekvapivě neměli dlouhé přihrávkové sekvence (17 – jen čtyři týmy měly méně), což by nebyl až takový problém, kdyby tak jako v baráži proti Dánům vsadili na rychlý přechod a přímý útok po zisku míče.

Zvláštní, hybridní taktika složená z kombinace středního až nízkého bloku (PPDA 15,9) a neintenzivního tlaku na zisk míče (nejnižší poměr tlaků v presinku k tlaků v presinku ve vysoké intenzitě – 66 %) se potkala se 13. nejpomalejším přechodem v držení míče (1,61 m/s), což je rychlost, u které tým hraje svižně, ale zároveň s kontrolou a dominancí na míči. Jen pro srovnání – v kvalifikaci měli Češi 2,04 m/s.

V praxi to tedy vypadalo, že se tým velké části zápasu bránil v bloku a když se dostal k zisku míče, nešel do okamžitého výpadu, ale snažil se hrát pozičně, což ovšem vůbec není jeho parketa. Češi tak byli jedním z osmi týmů na MS bez jediného rychlého brejku.

ANALÝZA Jana Morávka: Sestavu Koubek trefil. Zklamala pasivita i hodnocení

Jedním z elementů, které zpomalovaly českou hru při držení míče, byl také nedostatek progresivních vyvezení míče – 375 metrů na zápas je při srovnání s ostatními účastníky opět na chvostu (5. nejnižší číslo) a výrazný propad oproti kvalifikační skupině (747 metrů).

V kvalifikaci se jasně ukázalo, že pro českou hru a vytváření šanci jsou zcela zásadní pozice wingbeků. Obzvlášť pak Vladimír Coufal. Ten na mundialu vyloženě nezklamal, patřil spíš k lepším hráčům, ale také se oproti standardu výrazně propadl.

Ze suverénně nejaktivnějšího českého hráče v kvalifikaci (82,9 doteků v průměru na zápas) měl rázem jen 52,3 doteků. Přitom Češi stále chtěli spoléhat na silné kraje a 76,5 % všech útočných doteků s míčem se odehrála na krajích hřiště. Výrazně se tím snížil počet centrů do pokutového území (12 na zápas) oproti kvalifikaci (22). I tak centry tvořily 67,9 % všech českých vstupů do vápna, nicméně se dostavil extrémní propad v dotecích ve vápně soupeře na zápas (14) oproti kvalifikaci (41,4).

Objevil se také narativ, že Češi na tom byli během šampionátu špatně fyzicky. Realita byla taková, že naběhali v průměru 15. nejvyšší počet kilometrů (109,5) a 17. nejvyšší počet běhů ve vysoké intenzitě na zápas (292,3). 

To jsou solidní čísla, jenže týmu zásadně chyběly sprinty – 52,3 na zápas bylo třetí nejnižší číslo, pouze Katar (43) a Argentina (51,7) měly méně. Ovšem v případě Messiho a spol. je to ovlivněné tím, že měli 58,1 % držení míče a umějí pracovat se zahuštěným a malým prostorem jako žádný jiný tým na turnaji.

Co si vzít z MS?

Uvedeme dva příklady týmů, které na MS předváděly velmi zajímavý fotbal, od kterých by se Česko mohlo inspirovat. Jako první se zastavíme u Maroka, které se na mundialu prezentuje odvážným herním stylem. K dnešnímu dni má: Nejvyšší počet driblinků (116), stejně jako úspěšných driblinků (51) a 158 progresivních vyvezení míče s 10+ metry je páté nejvyšší číslo na MS.

Tým také vytvořil 19 šancí po vyvezení míče, což je třetí nejvyšší číslo. Jen se potvrzují slova, která jsme uvedli u Václava Černého. V dnešním fotbale jsou hráči, kteří umějí vyvézt míč a vytvářet tím nebezpečné situace, ohromně důležití.

Maročané se nebojí a jdou tomuto stylu naproti. Je to přesný opak toho, čím se prezentovali Češi. Maroko si navíc 35,9 % šancí vytvořilo ze hry středem hřiště, kde sází na kreativitu svých hráčů.

ANALÝZA Jana Morávka: Česko na MS? Bolestivé a frustrující. Vedení musí zasáhnout

Kanada se zase prezentovala intenzitou, což by nám mohlo být blízké. PPDA 10,1 je šesté nejnižší na celém turnaji. Domácí výběr má nejvíce zisků míče na turnaji do 40 metrů od branky soupeře (45) a druhý nejvyšší počet zisků v útočné třetině (25) – po Španělsku (31).

Když se podíváme na aktivní defenzivní činnost, tedy obranné zákroky, vystihnuté přihrávky či fauly, jsou Kanaďané na třetím místě (187) za Paraguayí (252) a Brazílií (192). Mají však také nejvíce faulů na celém šampionátu (72) a jejich agresivní styl přinesl také nejnižší čistý herní čas (52 minut). Hned za nimi je česká výprava (53,9 minut). Na první pohled stejné, ale při rozpadu na detailní data se bavíme o dvou zcela odlišných světech.

Když jsme u Česka zmiňovali fyzická data a absenci sprintů, právě Maroko a Kanada patřily v rychlosti k nejlepším. Maroko má nejvíce sprintů (425), druhé je Norsko (413) a třetí země javorových listů (394).

Kde leží budoucnost?

Co bude s národním týmem v příštích měsících a letech? Jisté je, že končí opory posledních let. Rozloučil se Patrik Schick, následoval jej Tomáš Holeš a v zákulisí se spekuluje o tom, že nebudou jediní, kteří se rozhodnou opustit reprezentaci.

Je na velké zamyšlení, kdo z dalších zástupců generace kolem 30 let má pro národní tým ještě potenciál. Na této hraně se pohybuje hned několik hráčů. Jmenovitě jde o Coufala, Zeleného, Douděru, Daridu, Provoda, Chorého či Kuchtu.

Více se v národním týmu očekává také od hráčů jako jsou Michal Sadílek, Lukáš Červ či Mojmír Chytil. Jejich důležitost by v nové filozofii nemusela být taková jako v dosavadním soubojovém a fyzickém přístupu.

Jednoznačně se nyní otevírá prostor, aby FAČR angažoval zahraničního trenéra, který přinese na Strahov moderní vidění světa a zabuduje mladou generaci hráčů. Ta totiž existuje. Není to tak, že by Česko nemělo kde brát. Pokud se budeme bavit o typologii hráčů, která národnímu týmu na MS citelně scházela, stačilo mít při výběru skladby kádru větší odvahu či rozhled.

Patrik Hellebrand je druhým rokem jedním z nejlepších záložníků polské ligy. Český středopolař měl v minulé sezoně Ekstraklasy například zdaleka nejvíce přihrávek (2200) a to s extrémní přesností 92,4 %. A nejen to. Měl také druhý nejvyšší počet obranných zákroků (94) a byl třetí v počtu vystihnutých přihrávkách (43). 

Je to hráč, který skvěle hraje na míči, neztrácí ho, a ještě má natolik dobrou obrannou hru, že je nejlepší v lize v některých čistě defenzivních aspektech. V české reprezentaci má však ve 27 letech jediný start a to ještě v přípravném utkání proti San Marinu.

Hellebrand však není jediným českým zástupcem, který v Polsku stojí za pozornost.

Na jakou typologii hráčů vsadit?

Lukáš Ambros vytvořil v minulé sezoně 47 šancí ze hry – jen dva hráči v polské nejvyšší soutěži zvládli více. Osm z těchto šancí vytvořil Ambros po přihrávce, která šla přes řadu soupeře. Oba jsou s Hellebrandem hráči do kombinačního pozičního fotbalu založeném na držení míče. Ambros má velkou kvalitu v útočné třetině.

Opomíjet by se neměl ani Michal Beran. I přes slabší sezonu v Olomouci, která procházela velkou přestavbou a změnami, měl vynikajících 179 zisků míče, po Vladimíru Daridovi (219) nejvíce v lize. 

Stejně úctyhodných je jeho 108 progresivních přihrávek. Běhavý záložník, který v minulé sezoně zvládnul 11,5 km na 90 minut v lize je, unikátní běhavý "allrounder" – měl třetí pátý nejvyšší počet náběhů pro míč k vlastní obraně (49) a zároveň 11. nejvyšší počet náběhů, kdy dobíhal do akce na soupeřově polovině a běh začínal za míčem. A to všechno v Sigmě, která velkou část sezony omezovala rozehrávku a volila vysoké míče.

Dívat se můžeme i do nižších věkových kategorií. V reprezentaci do 21 let působí útočník Yannick Eduardo, jehož čeká důležitá sezona v Hoffenheimu, kam v zimě přestoupil. Očekává se od něj, že si bude muset vybojovat místo v prvním týmu. Na podzim působil česko-angolský forvard v nizozemském Dordrechtu, kde nastřílel 12 gólů a přidal pět asistencí, čímž výrazně přesáhl hodnotu svého xG a xA. Typologicky by se do budoucna mohlo jednat o zajímavou náhradu Schicka. Ať už střeleckým instinktem, rychlostí či výškou (193 centimetrů).

A i dribléry v českém fotbale najdeme. Teprve devatenáctiletý Josef Kolářík patřil mezi hráči do 23 let k nejlepším křídelním fotbalistům v lize. Mladík z Mladé Boleslavi měl sedm kanadských bodů (5+2), pokusil se o 58 driblinků (2. místo) a úspěšnost měl 44,83 %, což je velmi solidní počin.

Zároveň je aktivní ve vyvážení míče – jeho 56 progresivních vyvezení balonu překonal jen Denis Višinský (60) a 13 vytvořených šancí rovněž trumfnul jen plzeňský hráč, který se na MS objevil ve hře až v posledním duelu s Mexikem. Kolářík je však o čtyři roky mladší… Zatím však nedostal prostor ani v reprezentaci do 21 let.

Do týmu ale mohou nakouknout i další tváře. Například lídři z reprezentace do 21 let Adam Ševínský či Ondřej Kričfaluši. Mnohem více se v příštích letech bude očekávat od Matěje Šína či Jiřího Maxima Panoše.

Sponzorovaný obsah

Všechny zápasy mistrovství světa můžete sledovat na Oneplay. 

Registrujte se ZDE

Co by měl přinést nový trenér?

Na strahovskou centrálu musí dorazit osobnost, která změní staromódní a jednostranný způsob fotbalu, kterým se Česko v posledních letech prezentovalo. Tým potřebuje daleko větší vyváženost směrem do výstavby a přechodu. Jak řekl trenér Koubek – tiki-taku neumíme –, ale hrát trochu více fotbal s balonem u nohou a více kontrolovat hru by Česku neuškodilo.

Reprezentace se stala až příliš předvídatelným soupeřem a pokud jí nefunguje vysoký presink a brejkové situace, je v otevřené hře bez standardek naprosto neškodná. A to i přesto, že po fyzické stránce dokáže držet krok s téměř každým protivníkem.

Proto by měl mít nový kouč snahu do týmu přinést daleko více herních typů a také hráče, kteří budou mít silné individuální schopnosti. Na škodu nebude se trochu přeorientovat a nesázet tolik na jádro z české ligy, jelikož je pro tuto typologii hráčů složitá.

Nemůžeme čekat, že Češi najednou budou dominovat, držet míč, kontrolovat tempo a všechny soupeře přehrávat, ale stačilo by, aby si hráči mnohem více vážili balonu a uměli s ním lépe nakládat. A to po celé ploše hřiště. Na tyto úkony hráči s českým pasem existují, není to tak, že musíme počkat na nové generace fotbalistů.

Národní tým se musí vydat cestou větší promyšlenosti, práce s detailem a kvality ve hře s míčem bez místy až nezdravého tlaku na soubojovost a fyzično po vzoru Slavie. Kvantita české reprezentaci totiž nyní citelně schází v daleko jiných aspektech a činnostech moderního fotbalu.

Pokud však dojde k revizi kádru a k hráčům ve věku 21-26 let (Kovář, Kinský, Horníček, Krejčí, Chaloupek, Hranáč, Vitík, Sojka, Šulc, Karabec, Hložek, Višinský...) se s citem zabudují hráči jako Hellebrand, Ambros, Sochůrek, Ševínský, Vydra, Kričfaluši, Eduardo či Šín, minimálně si dáme šanci na to, abychom se o změnu projevu skutečně pokusili.

A to je momentálně ta nejdůležitější výzva, kterou je třeba splnit.

Jakub Dvořák je editorem Livesport Zpráv od roku 2022. Píše fotbalové analýzy a stará se o chod tematických webů eFotbal a Eurofotbal. Dříve působil v redakci deníku Sport.

Jeho i další analýzy si přečtěte ZDE. Autora můžete sledovat na X.