Začněme aktuálními událostmi. Kdo podle vás vyhraje finále mistrovství světa mezi Španělskem a Argentinou?
"Myslím, že to Španělsko zvládne. Ale když jsem viděl poslední půlhodinu semifinále mezi Argentinou a Anglií, Argentina předvedla famózní výkon. Takový obrat jim nalil hodně krve do žil. Navíc měli i další šance, nastřelili tyče a zápas nakonec stejně zlomili. Půjdou do finále s velkým sebevědomím. Jsou úřadujícími mistry světa a mají zkušenosti s tím, jaké to je mistrovství vyhrát, což jim ve finále může pomoci. Vidím to 50 na 50. Pokud však Španělsko zopakuje svůj výkon ze semifinále s Francií, mělo by vyhrát."
Jak si užíváte závěrečnou fázi šampionátu? Stalo se totiž zcela anomálním způsobem, že do semifinále postoupily čtyři nejlepší týmy podle žebříčku FIFA.
"Ukazuje to na sílu evropského fotbalu, v semifinále byli tři zástupci z Evropy a Argentina z Latinské Ameriky jako obhájce titulu. Navíc se žebříček FIFA nyní měří podle výsledků v průběhu celé kvalifikace, Ligy národů a ostatních soutěží. Tyto týmy stabilně vyhrávají, takže to ve výsledku není úplné překvapení."
Podcast s Petrem Čechem
Zajímá mě, jestli vás v semifinále proti Argentině překvapil Thomas Tuchel. Nejvíce se mluvilo o reakci Angličanů po vstřeleném gólu, kdy se zatáhli a hráli velmi pasivně. Vy ho dobře znáte z doby svého působení ve sportovně-technickém úseku Chelsea, kde byl v té době hlavním trenérem. Překvapilo vás, že dopustil styl hry, který Anglie předváděla v poslední půlhodině?
"Tento styl hry rozhodně nechtěl. Sám Harry Kane přiznal, že pokyny z lavičky zněly: 'Musíte hrát dál, být aktivní a vstřelit druhý gól.' Týmu se to však nepodařilo. Trenér poté vysvětloval, že když se týmu nedařilo vymanit se z tlaku, přidal obránce, protože Argentina hrála se čtyřmi útočníky. Chtěl hrát na pět obránců, aby měli v defenzivě převahu. Nedařilo se jim však vystupovat z druhé vlny, vytvořit tlak na míč, a to je nakonec pohřbilo. Vypadá to zvláštně, když se tým jako Anglie nechá takto zatlačit. Na druhou stranu hráči neunesli tíhu okamžiku a závěrečná fáze zápasu se jim nevyvedla. Jakmile se dostali do kolotoče, kdy se jim nedařilo držet míč, zcela je to udusilo."
Ještě jedno aktuální téma: Jak jste si užil ryze české finále ve Wimbledonu? All England Club máte prakticky za zahradou a jste velkým tenisovým fanouškem...
"Líbilo se mi to nesmírně. Měl jsem štěstí, že jsem tam strávil asi tři dny po sobě. Navštívil jsem i čtvrtfinále, kde Karolína Muchová hrála s Bárou Krejčíkovou. Už tehdy jsem si říkal, že je škoda, že na sebe narazily tak brzy, protože obě hrály skvěle. Karolína se nakonec probojovala až do finále a Linda Nosková ji doprovodila z druhé části pavouka. Pro český tenis a český sport obecně to byla skvělá událost. Od konce druhého setu mělo finále naprosto všechno. Atmosféra by se dala krájet a nervozita na stadionu, kterou lidé prožívali, byla úžasná."
Budeme se však věnovat především českému fotbalu, což je naše hlavní téma. Jste jeho legendou s nejvyšším počtem 124 startů za národní tým. Hrál jste na MS v roce 2006, takže máte k vystoupení českého týmu na probíhajícím šampionátu rozhodně co říct. Co ve vás zanechalo nejsilnější negativní dojem?
"Byl jsem ve studiu při zápase s Jižní Afrikou. Překvapilo mě, jak dobře tým začal, ale poté přešel do pasivity a pouze čekal na to, co se stane. Jako kdyby hráčům chyběla sebedůvěra a dobrý začátek zápasu je nedokázal udržet v klidu. Bylo vidět, že hráči nebyli dobře nastaveni. To člověka přivede k myšlence, zda se vůbec povedla příprava na mistrovství světa. Hned po zápase Ladislav Krejčí prohlásil, že by si měli všichni sednout a zamyslet se, jak se připravit na poslední zápas. Mezi řádky to znamenalo: 'Něco nám nefunguje a musíme se zlepšit, abychom se lépe nastavili na závěrečné utkání s Mexikem. V takové chvíli je zřejmé, že situace není ideální. Nemá smysl ukazovat prstem na hráče, logistiku, režim nebo trenéra. Realita, kterou dnes známe i z vyjádření ostatních aktérů, je taková, že turnaj týmu nesedl, příprava se nepovedla a výkon tomu odpovídal. Pokud nemáte správně nastavenou hlavu, nejste v pohodě a nemáte z hry radost, hraje se vám těžce."
"Největší rozdíl je patrný při srovnání turnaje se dvěma barážovými utkáními. V těch náš tým nebyl herně lepší než soupeři, ale ubojoval to energií, týmovostí, morálními vlastnostmi a organizací. Bylo vidět, že tým jde za svým snem. Přestože zápasy byly těžké a neměli je pod kontrolou, dokázali je díky soudržnosti dohrát. Morální síla tým dotlačila do cílové stanice. Na mistrovství světa však tyto vlastnosti, které tým dříve zdobily, chyběly. Jak je možné, že na mistrovství světa chybí právě toto? Musela se stát chyba v přípravě. Uvedu dva příklady z historie. Na Euru 1992 dali dánské hráče dohromady z pláží po dovolené. Všichni byli odpočatí, měli týden společné přípravy a turnaj vyhráli."
Nahradili Jugoslávii, která byla vyloučena...
"Přesně tak. Panovala naprostá pohoda, protože byli odpočatí a měli radost, že mohou hrát jako náhradníci. Nikdo nic neřešil, fotbal hrát uměli, hlava byla nastavená skvěle a turnaj vyhráli. Naopak na mistrovství světa 2010 ve francouzském týmu vznikla velmi špatná atmosféra, selhala logistika a hráči byli v napjatém stavu. Přitom šlo o jeden z nejlepších kádrů, jaký kdy Francie měla, a skončilo to jejich historicky nejhorším výsledkem."
"Z toho je jasné, že pokud se příprava nepovede, hráč může být unavený psychicky i fyzicky. Když jste psychicky vyčerpaní, odráží se to i na těle. Hráči vypadali unavení a v takové fázi se vám nedaří vůbec nic. Když se necítíte dobře, nedovolíte si žádnou odvážnější akci. Někdo se vyjádřil v tom smyslu, že to byl náš limit a na víc jsme neměli. Já jsem přesvědčen, že tým měl na víc. Možná ne herně, ale v morálně-volních vlastnostech, které ukázal v baráži, rozhodně ano. Touha dotáhnout zápas do vítězného konce z hráčů nezmizí jen tak. Z vyjádření předsedy i hráčů po šampionátu je zřejmé, že si věci nesedly a turnaj dopadl neúspěchem."
Vy sám máte zkušenost z MS 2006. Jak je možné, že když se Česko dostalo na šampionát teprve podruhé v historii a v baráži panovala skvělá atmosféra, tým působil mentálně unaveně? Pro veřejnost může být zvláštní slyšet, že jsou hráči na vrcholu své kariéry na mistrovství světa mentálně unavení.
"Může jít o špatně nastavený režim. Jste zavření na dlouhou dobu na jednom místě s 30 lidmi a realizačním týmem. Potřebujete si psychicky odpočinout. Pokud máte režim, který vám neumožní vypnout, a pouze se nudíte zavření na pokoji, hraje to obrovskou roli. Dalším faktorem je možnost, že přípravu přepálíte v tréninku. Příprava na turnaj je alchymie. Každý hráč přijíždí v jiném rozpoložení. Někdo vyhrál titul a je nadšený, jiný sestoupil, další se vrací po zranění. Jeden odehrál padesát zápasů, druhý pět. Metoda 'jeden metr pro všechny' zde nefunguje. Někdy potřebujete individuální přístup a rozdělení zátěže."
"Práce trenérů je v tomto velmi těžká, jde o psychologii a řízení lidí. V té fázi již nic nenatrénujete ani nenahrajete. Tým musí mít jasná pravidla, taktické schéma a hráči musí přesně vědět, co se od nich na hřišti očekává. Jde o to, aby do zápasu vstoupili v nejlepším možném rozpoložení. Pokud se tato alchymie nepovede, může to skončit špatně. Hráči mají své návyky z klubů, ale reprezentace je něco úplně jiného. Někdy přepálíte přípravu z přílišné snahy, protože se všichni těší, a po týdnu zjistíte, že je tým unavený. Ze své zkušenosti vím, že jsou v takové situaci pouze tři možnosti: buď byli hráči unavení psychicky i fyzicky, nebo jim nesedlo prostředí a vznikla ponorka, anebo se zkombinovalo všechno dohromady. Když jste s lidmi 24 hodin denně, potřebujete dobrou atmosféru a také prostor pro sebe, abyste si odpočinuli. Režim a volnost jsou klíčové. Žádný hráč na mistrovství světa zápas nevypustí, ale pokud se příprava nepovede, stojí to tým lepší výsledky."
Co stojí za krachem české reprezentace na MS?
Jak národní tým změnit a na kterých nových hráčích stavět?
Livesport Zprávy společně s datovou společností Opta provedly detailní analýzu českého týmu od kvalifikace přes baráž a nominaci až po letošní šampionát. Přečtěte si ji ZDE.
Sledoval jste turnaj sice zvenčí, ale musím se zeptat na konkrétní jména. Jak jste vnímal trojlístek ve vedení: předsedu FAČR Davida Trundu, generálního manažera Pavla Nedvěda a trenéra Miroslava Koubka? Jaký máte názor na jejich spolupráci a odpovědnost?
"Nepřísluší mi to hodnotit, protože jsem s týmem nebyl a neviděl jsem, jak spolu fungují. Za sebe však mohu říct, že na pozici generálního manažera národního týmu těžko najdeme někoho vhodnějšího než Pavla Nedvěda. Mám v něj naprostou důvěru. Má obrovské zkušenosti ze zahraničí, je držitelem Zlatého míče a působil ve vedení evropského velkoklubu. Rozumí managementu i dění na hřišti. Jeho jmenování nebylo náhodné. Když s kolegy vybírali trenéra a rozhodli se pro změnu, nemám důvod pochybovat o tom, že jednali v nejlepším zájmu českého fotbalu. Jsou to zkušení funkcionáři a bývalí skvělí hráči. Trenér Koubek poté s týmem splnil cíl a postoupil na MS. Je škoda, že samotný turnaj nevyšel, protože tento tým měl na to, aby se prezentoval lépe a postoupil ze skupiny."
Jak vnímáte pozici kapitána Ladislava Krejčího? Naznačil jste, že jeho vyjádření během turnaje se dala číst mezi řádky. Poté přišel jeho projev na letišti, který měl sepsaný v sešitě. Působí jako rozený lídr. Může vést reprezentaci i v budoucnu?
"Určitě ano, kvality na to má. Ukázal to ve Spartě i v národním týmu, a to jak výkony na hřišti, tak odpovědností, kterou na sebe vzal. Role kapitána je v takových chvílích velmi těžká. Musí hájit zájmy týmu, ale zároveň je prodlouženou rukou trenéra. Musí mezi nimi fungovat symbióza, což není jednoduché. Ukázal však, že má osobnost na to, aby byl kapitánem. Bude důležité, aby tým vedl dál a pomohl mu přenést se přes současnou kritiku. Každý hráč teď prožívá osobní zklamání, protože očekávání byla jiná. Nyní je potřeba to zpracovat. Brzy začne Liga národů, kde nás čekají tři těžcí soupeři za sebou, a nebude čas na otálení. Uvidíme, jak se vyvine situace kolem nového trenéra, což bude hrát klíčovou roli."
Vy jste prošel všemi mládežnickými výběry od 15 let až po áčko. Myslíte si, že je dnes problém vštípit mladým hráčům národní cítění a hrdost na reprezentační dres? Vrátím se k tomu, že nechat se mentálně unavit na největším turnaji kariéry může působit zvláštně.
"Hráči to cítí. Jakmile oblíknete reprezentační dres a slyšíte hymnu, je to moment, na který nikdy nezapomenete. Měl jsem štěstí, že jsem v reprezentaci působil od 15 let. Vždy to pro mě byl výjimečný okamžik."
Vnímal jste to stejně i u svých tehdejších spoluhráčů?
"Všichni to měli nastavené stejně."
A myslíte, že je to stejné i dnes?
"Věřím, že ano. Pro každého hráče je to vrchol kariéry. I proto se hráči s reprezentací neloučí lehce, a to ani ve věku, kdy si lidé říkají, že je to brzy. K takovému rozhodnutí musí mít vážný důvod a my ho musíme respektovat. Měli bychom se však zamyslet nad tím, proč hráč končí v době, kdy je na vrcholu sil a může týmu ještě hodně nabídnout. Reprezentace je něco, za co stojí bojovat a trénovat každý den. Hráči to tak vnímají, ale tlak a kritika, která se na ně může snést, nejsou jednoduché."
Zklamal vás jako fanouška Patrik Schick svým rozhodnutím skončit v reprezentaci? Patří mezi naše nejlepší hráče a je v ideálním věku.
"Spíše mě mrzí, že když máme jednoho z nejlepších střelců v Bundeslize, dojde k takovému rozhodnutí. V poslední době se kolem jeho role v národním týmu vedlo příliš mnoho debat o tom, zda má hrát, či nikoli. Překvapuje mě, že se nenašel způsob, jak plně využít jeho obrovský potenciál, aby střílel góly stejně jako v klubu. Každý tým a taktické nastavení jsou specifické, ale pokud máte hráče takových kvalit, musíte najít způsob, jak z něj dostat maximum."
Podle vyjádření předsedy FAČR Davida Trundy se rýsuje cesta zahraničního trenéra. Co si o tom myslíte? Je to koncepční krok, nebo jen reakce na aktuální situaci?
"Nápad se zahraničním trenérem mi vůbec nevadí. Trenéři v Česku, kteří by přicházeli v úvahu, mají platné smlouvy ve svých klubech, kde se jim daří, a nemyslím si, že by v této fázi kariéry odešli k národnímu týmu. Pokud však chceme zahraničního trenéra, nesmí to být jen proto, že má cizí pas. Musí to být trenér, který zde chce odvést kus práce a touží po úspěchu. Především musí chápat rozdíl mezi prací v klubu a v reprezentaci, což jsou dvě odlišná povolání. V klubu máte hráče každý den, vytváříte jejich návyky v každém tréninku a vše je snazší. V reprezentaci máte hráče s různým zatížením a návyky z klubů. Tam již nic nenatrénujete. Je to o vedení lidí, nastavení jasných pravidel a taktického systému, aby každý věděl, co má dělat. Hlavním úkolem trenéra je připravit hráče tak, aby na hřiště vstoupili v nejlepší možné kondici. Pokud to dokáže, je úplně jedno, jaký má pas. Musí rozumět mentalitě lidí a tomu, jak náš fotbal funguje."
Jak vnímáte obecnou úroveň současných českých trenérů u dospělých týmů i u mládeže?
"Úroveň trenérů mládeže se mi hodnotí těžko, protože v Čechách nežiji. Po neúspěchu na MS se však vyrojilo množství kritiků tvrdících, že nic neumíme a nemáme trenéry. To mi přijde nefér. Například kritika trenérských licencí je neopodstatněná. Naše licence jsou licencemi UEFA. Pokud by výuka nesplňovala přísná kritéria, která platí po celé Evropě, UEFA by nám licenci neudělila. V obsahu vzdělávání tedy rozdíl není. Problém je v tom, co se s trenérem děje poté, co licenci získá. Chtěli bychom mít nejlepší trenéry u mládeže, ale nikdo je adekvátně nezaplatí. Navíc za tuto práci nemají společenské uznání. Často slýchám mýtus, že kdo trénuje děti, nemůže trénovat dospělé, protože tomu nerozumí. Místo abychom kvalifikované trenéry u mládeže zaplatili na plný úvazek, aby se mohli dětem věnovat naplno a položili základy mezi osmým a 12. rokem života, neděláme to. Bez peněz tam ti nejlepší nezůstanou."
"V klubech se trenéři často posouvají pouze na základě výsledků. Když trenér u 12letých dětí vychová skvělé hráče, ale jeho tým nevyhrává každý zápas a on je za to kritizován, příště raději postaví taktiku na výhru a nikoho nevychová, aby si neohrozil kariérní postup. To je i chyba rodičů. Všichni chceme mít technické hráče, ale na zápasech rodiče křičí: 'Odkopni to, nehrajte nakrátko, uděláte chybu.' Měří se to pouze výsledkem. Je to o celkovém nastavení společnosti a o tom, jak fotbal vnímáme. Nevím, jak kluby s licencovanými trenéry dále pracují, zda jim zajišťují stáže, workshopy či možnost sledovat ligové trenéry. Obávám se, že se to neděje, protože to stojí peníze, které se v našem fotbale soustředí primárně do profesionální sféry. Ekonomická síla našeho fotbalu není taková jako v zahraničí, a tak prostředky bereme mládeži a dáváme je dospělým."
"Máme dostatek licencovaných trenérů, ale chybí práce s jejich dalším rozvojem. Je to i o lidech samotných. 15 let jsem hrál v nejlepších klubech na světě. Z českých trenérů se mě na možnost stáže zeptal pouze Miroslav Beránek, Zdeněk Psotka a Radek Kováč. Když jsem byl sportovním ředitelem, přijel opět pouze Radek Kováč. Ne všichni zahraniční trenéři stáže povolují, například Pep Guardiola to odmítá, ale mnozí jiní s tím problém nemají. Tomáš Hübschmann mi vyprávěl, že během jeho 10 let v Šachtaru Doněck, kdy vyhrávali ligu, Pohár UEFA a hráli Ligu mistrů pod skvělými evropskými trenéry, se tam přijel podívat pouze Miroslav Beránek. Nikdo jiný se mě nikdy nezeptal, zda by se mohl přijet podívat, jak to v klubu funguje. Při neúspěchu často řešíme pouze důsledek, jako když při zánětu achilovky bereme prášky na bolest, ale neptáme se, proč zánět vznikl. Celý problém začíná mnohem hlouběji. Musíme si uvědomit, jak vyrůstala naše zlatá generace."
To byla ještě trochu jiná doba.
"Měli jsme pět hodin tělocviku týdně, který zahrnoval atletickou i gymnastickou průpravu. Když jsem přišel na fotbalový trénink, trenér mě nemusel učit skákat, odrážet se, padat nebo hlavičkovat. Všechny tyto pohybové dovednosti jsme měli ze školy. Mimo organizované tréninky jsem trávil minimálně 10 hodin týdně venku. Hráli jsme fotbal, hokej, tenis, basketbal, jezdili na kole. Když mi bylo šest let, hrál jsem na plácku s dvanáctiletými. Ti mě sice občas poslali do křoví, ale já si uvědomil, že je nemohu přetlačit silou, takže musím být rychlejší, techničtější a přemýšlet chytře. To vás mentálně zocelí. Dnes máme v Evropě nejméně hodin tělocviku. Nejčastějšími tématy článků o mládeži jsou obezita a fyzická nepřipravenost. Na školách navíc chybí kvalifikovaní učitelé tělocviku. Studie ukazují, že nesportující mládež v 90. letech na tom byla pohybově stejně, ne-li lépe, než dnešní registrovaní sportovci."
"Pokud dítě nemá základní pohybovou koordinaci, těžko ho naučíte pracovat v rychlosti s míčem. My řešíme neúspěch na vrcholu ledovce, ale problém začíná na základní úrovni. V Holandsku hrají děti ve školách fotbal od šesti let. Akademie a kluby si pak ve dvanácti letech vybírají ty nejšikovnější. Začínají s obrovským náskokem. Pokud rodina nemá ke sportu vztah, škola ho dítěti nepředstaví a dítě nemá s kým hrát za domem, k žádnému sportu se nedostane. Můžeme tak přicházet o obrovské talenty. V individuálním sportu je to snazší, tam záleží čistě na vás a na trenérovi, ale v kolektivních sportech narážíme na limity. Podobný problém měl před lety i hokej, kdy došlo k úbytku dětí a následně i talentů."
"Systém přitom máme. Regionální akademie byly skvělým nápadem, ale při nedostatku financí se okamžitě omezily. Když jsem hrál v reprezentaci do 15 let, jezdili jsme na turnaje do Portugalska a hráli se Španělskem, Německem či Nizozemskem. Dnes mládež jezdí kvůli omezeným rozpočtům pouze do Polska, Maďarska a na Slovensko. Pak se divíme, že jsou na velkém turnaji překvapeni z kvality a rychlosti soupeřů. Věřím, že pokud by se sponzorům představil jasný a smysluplný projekt pro mládež, našly by se firmy, které by tyto mezinárodní konfrontace finančně podpořily. Musíme být trpěliví a systém udržet, abychom mohli sklízet ovoce. U nás se však s každou změnou vedení mění i koncepce. Měli bychom se vrátit k základům a apelovat na Ministerstvo školství, aby se vrátil kvalitní tělocvik vedený odborníky. Pokud tělocvik učí zeměpisář, který ke sportu nemá vztah, děti to bavit nebude. Trenér národního týmu nevyřeší to, že děti nesportují."
Působí to na mě tak, že nejúspěšnější české generace ve fotbale i hokeji vznikaly ještě v minulé éře. S příchodem kapitalismu se sport dostal pod tlak jiných zájmů a aktivit. Vy máte velké zkušenosti z Anglie, kde sportovaly i vaše děti. Co bychom si od nich měli vzít? Jaké by měly být první kroky k tomu, aby byl sport pro mládež opět populárnější?
"Musíme sport dětem otevřít. Pokud dítě k aktivnímu pohybu nepřivede rodič nebo kamarád, musí přijít zástupce klubu přímo do školy a sport jim představit. Někdy stačí pouze udělat ten první krok a dát dítěti možnost si to vyzkoušet. Pro rodiče je to samozřejmě náročné – musí dítě denně vozit na tréninky, trávit víkendy na zápasech, a přitom nemají záruku, zda z něj vyroste úspěšný sportovec. Bez této podpory to však nejde. Sport navíc učí klíčové dovednosti pro život – práci v týmu, překonávání překážek, disciplínu a řád. Výzkumy ukazují, že 60 procent manažerů ve vedení firem v minulosti aktivně sportovalo. Jsme sportovní národ, rádi fandíme, a mnoho lidí sportuje rekreačně pro sebe. Pokud se nám podaří přivést ke sportu více dětí, budeme mít širší základnu a větší šanci na výchovu špičkových hráčů."
"Rodiče by však neměli na děti vyvíjet přehnaný tlak s představou, že z nich vyroste nový Messi. Tím jim sport pouze otráví. Role rodiče spočívá v podpoře, nikoli v udušení talentu. Kluby musí pracovat s trenéry a adekvátně je zaplatit, aby pro ně mělo smysl věnovat se mládeži a nemuseli si hledat další zaměstnání. Trenér, který vychová několik reprezentantů, by měl mít obrovský respekt. Bez systémové a finanční podpory státu se však neposuneme. Pokud budeme při každé příležitosti škrtat hodiny tělocviku, úspěchy nepřijdou."
Jak vnímáte kulturu v českém sportu? Zmínili jsme rodiče i trenéry mládeže. Když sledujete zápasy naší nejvyšší soutěže, chování na lavičkách je v posledních letech velkým tématem. Může i toto lidi od sportu odradit?
"Rozhodně ano. Když divák v televizi sleduje neustálé divadlo u laviček, nepůsobí to dobře. Je to však důsledek toho, že se takové chování toleruje."
Podcast s Davidem Trundou
Jaký je podle vás rozdíl mezi zdravým srdcařem a někým, kdo to již přehání?
"Srdcař žije s týmem a podporuje ho. Srdcař však neběhá k lavičce soupeře a nenadává jí kvůli faulu. Od toho je na hřišti rozhodčí. Trenér může vyjádřit nespokojenost čtvrtému rozhodčímu, ale vše má své meze. Je to o práci s rozhodčími a o nastavení jasných pravidel. Pokud někdo od třetí minuty vulgárně křičí, má dostat červenou kartu a stopku na několik zápasů. Jakmile budou tresty nekompromisní a budou platit pro všechny bez výjimek, lidé si to rozmyslí. Emoce k fotbalu patří, ale vulgární výlevy vůči rozhodčím a soupeři jsou neakceptovatelné."
Neplánujete se v budoucnu zapojit do vedení českého fotbalu nebo sportovního hnutí? Máte mnoho myšlenek i zkušeností.
"Myšlenek mám dost a řešení vidím v investicích do trenérů, nastavení jasného systému a podpoře školního sportu. Někdo může namítnout, že se to snadno říká, ale já sám nemám sílu tyto věci změnit bez součinnosti klubů, státu a ministerstev. Často dostávám otázku, proč to nejdu dělat sám. Odpovídám, že žiji v zahraničí a takovou práci nelze dělat na dálku po telefonu. Musíte být přítomný na místě a mluvit s lidmi. Rozhodování z kanceláře bez znalosti reálné situace často nadělá více škody než užitku. Dokud nebudu mít možnost trávit v Česku většinu svého času, zapojit se nemohu. To mi však nebrání v tom, abych měl na věc jasný názor."
Na závěr se zeptám na jedno téma, které po této hluboké debatě může působit odlehčeně. Jak jste spokojený s novým Livesport ratingem? Stal jste se jeho tváří a spolupracoval na jeho vývoji.
"Na takové projekty si čas najdu, protože jde o technologické záležitosti, které se dají řešit on-line přes Zoom. Nemusím sedět osobně s vývojáři. Propojili jsme mé reálné fotbalové zkušenosti s datovým algoritmem. Dříve docházelo k situacím, kdy měl brankář i všichni obránci vysoké hodnocení, což nedávalo smysl – pokud by obránci odehráli skvělý zápas, brankář by neměl žádnou práci. Algoritmus jsme upravili, přidali nové kategorie a dali různým aktivitám na jednotlivých pozicích odpovídající váhu. Výsledné hodnocení nyní mnohem lépe odpovídá realitě na hřišti. Spojení moderní technologie a odborného pohledu přineslo skvělý produkt a mám velkou radost, že jsem mohl být u toho."