Jak s vámi mává boj Hearts o titul?
"Jééé, no je to neuvěřitelný! Mám k tomuhle klubu hrozně blízko. Bylo to moje první zahraniční angažmá... A ještě srdíčka. Lidi o mě říkají, že jsem srdcař, zajímavá shoda… Pořád je sleduju a když mám možnost, tak tam i letím. Na nějakou charitu nebo se podívat na zápas. Jsem v euforii. Oni teď mají vlastně každý duel, dá se říct, autobusovou parádu. Fanoušci jsou tam neskuteční. Vždycky byli a teď je pronásledují úplně všude."
Bylo vůbec myslitelné v době, kdy jste tam působil vy, čili v letech 2005 až 2007, že se povede svrhnout naráz Celtic a Rangers?
"Jednu sezonu jsme začali sedmi výhrami a dvěma remízami a vedli jsme ligu. Ale když to vezmeme na finanční možnosti, dominance těch dvou byla velká. Sice jsme vybojovali druhé místo a hráli jsme předkolo Ligy mistrů, jenže jsme skončili skoro o 20 bodů za Celtikem (přesně o 17 – pozn. aut.). Takže to pro nás bylo hodně těžké, i když jsme měli výborný tým se spoustou skotských reprezentantů. Nicméně teď mají silného majitele, který vlastní třeba i Brighton, a jede přes data a statistiky. A co mám možnost vidět, hrozně je mi sympatický jejich trenér. Osobně ho ještě neznám, ovšem sleduju každou jeho tiskovku. Má to srovnané, mluví velice dobře, myslím, že i drží ten tlak na sobě. Mohu říct jenom samé superlativy. Takže abych odpověděl, za nás to asi reálné nebylo, teď je obrovská šance. I když slýchám hlasy, že je hodně, aby měl skotský mistr za sezonu pět proher. Některé týmy se to zkrátka snaží degradovat, já bych na tohle vůbec nekoukal. Prostě Celtic a Rangers mají slabší sezonu, Hearts toho využijí. Bral bych titul všema deseti!"
Nevídaných 41 let se nestalo, aby skotskou ligu nevyhrál buď Celtic, nebo Rangers, skoro celý váš život…
"Je to neskutečný! Vlastně se to naposledy povedlo Aberdeenu ještě se Sirem Alexem Fergusonem na lavičce, což je taky síla. Myslím, že té pohádce kromě Hibs, jako absolutního rivala, Celtiku a Rangers, fandí asi všichni ve Skotsku. Chtěl bych tomu věřit, protože pohádky máme rádi." (usmívá se)
Zmínil jste trenéra McInnese. Čím ještě je vám sympatický?
"Je věcný. Žádná přehnaná slova, pořád je to o nás, o naší práci, nekouká nalevo, napravo. Soustředí se jenom na sebe a na Hearts. V dnešní době jsou někteří trenéři extravagantní a pouštějí se i do věcí ohledně soupeře, to u tohohle trenéra nevidím. Co jsem slyšel, už je o něj zájem v Anglii. Přijde mi takhle na dálku, podle mého pocitu, že to je dobrej chlap."
Znáte ještě někoho v klubu?
"Pár novinářů i pár lidí kolem. Můj bývalý spoluhráč Robbie Neilson donedávna tým trénoval. Byl jsem tam naposledy tak dva roky zpátky podívat se na zápas Konferenční ligy. A hlavně tím, že jsme skončili druzí a třeba Ruda Skácel měl tehdy neskutečnou sezonu, lidi si nás tam zapamatovali a hrozně na nás vzpomínají. Vždycky, když tam přijedu, cítím se, jako když se vrátím domů."
Taky jste tam slavil svou první trofej v kariéře, že?
"Ano, vyhráli jsme skotský FA Cup. Finále se hrálo v Hampden Parku, na národním stadionu, skvělý zážitek. Proti nám třetiligová Gretna, která psala úžasný příběh. Skončilo to 1:1 a na penalty jsme to zvládli. Prostě finále, jak má být. Poslední zápas sezony, silou vůle jsme to tak tak urvali. A potom? Na cestu domů z Glasgow jsme měli autobus, který neměl otevírací střešní okno, tak jsme ho rozbili. Zeptali jsme se, když to nejde otevřít, jestli můžeme, a oni nám to samozřejmě dovolili. Vylezli jsme na střechu, a když jsme přijížděli k Tynecastlu (stadion Hearts – pozn. aut.) v Edinburghu, bylo to masakr. Druhý den jsme jeli na parádu městem a v ulicích bylo snad 150 tisíc fanoušků, všichni v rudých dresech, na to nejde nikdy zapomenout. Ještě mám takovou vzpomínku, že s námi na té střeše autobusu byla tehdejší starostka Edinburghu. A já ji několikrát s tou naší vlajkou majznul přes hlavu, chudáka." (usmívá se)